Transmarginální inhibice

Laura Knight-Jadczyk
Sott.net


Páni! Už to jsou skoro tři týdny, co jsem něco napsala na mém blogu nebo SOTTu! Jak ten čas letí! Ale to neznamená, že jsem nic nepsala, právě naopak. Nejenže pracuji na výzkumu pro moji další knihu, „Mojžíšovy rohy“, ale zároveň jsem pracovala na našem projektu Cassiopedia. Po dokončení posledního hesla o Transmarginální inhibici, kterou zkoumal Ivan Pavlov, jsem došla k závěru, že je to dostatečně důležité téma, abych mu věnovala větší pozornost.

 

Pavlov prokázal, že když transmarginální inhibice začala převládat, projevil se stav podobný hysterii. Ve stavech strachu a vzrušení běžně rozumní lidé přijmou ty nejnepravděpodobnější návrhy.

Myslím si, že až si přečtete tyto informace, budete se mnou souhlasit, že se jedná o proces, který je již velmi dlouho používán na světovou veřejnost, s vrcholem vyvolávání stresu během 11. září 2001. Dále pochopíte, proč bylo možné oklamat takový velký počet lidí.  (Mimochodem podrobné informace tohoto druhu na podobná témata na Wikipedii nenajdete!)

Transmarginální inhibice

Transmarginální inhibice, nebo TMI, je reakce organismu na ohromující podněty. Je ironií, že populární zkratka TMI [too much information, pozn. překl.] znamená příliš mnoho informací, což může být častým prvkem transmarginální inhibice v dnešní kultuře.

Výzkum

Ivan Pavlov popsal podrobnosti TMI ve své práci o podmiňování zvířat prostřednictvím různých podnětů, včetně bolesti. (Není pravda, jak se často uvádí, že veškerá Pavlovova práce byla o vyvolávání reakcí na bolest.)

Pavlov zjistil, že se úroveň tolerance organizmu na různé podněty významně lišila a odvíjela se podle zásadních rozdílů v temperamentu. Poznamenal, „že nejzákladnější zděděný rozdíl mezi lidmi  e, jak rychle dosáhli tohoto bodu kolapsu a že ti, kteří rychle kolabují, mají zásadně rozdílný typ nervové soustavy.“ [1] To ho vedlo k zaměření větší pozornosti na nutnost klasifikovat subjekty podle jejich zděděné konstituce předtím, než došlo k aplikování experimentálního podmiňování. Nejen že psi reagovali na podmiňování rozdílně na základě jejich temperamentu – když se pes pod tlakem zhroutil, jeho léčba závisela na jeho konstitučním typu. Pavlov například potvrdil, že sedativa byla velmi užitečná při obnově stability nervů u psa, který byl zlomen, ale jeden typ může vyžadovat 5 až 8 krát více léků, než je třeba u jiného typu, i když tělesná hmotnost byla naprosto shodná.

Čtyři temperamenty

Pavlov byl přesvědčen, na základě empirických důkazů nashromážděných během více než třicetiletého výzkumu, o myšlence čtyř základních temperamentů. Poznamenal, že se tyto temperamenty značně přiblížují k typologii podle Hippokrata. I když se u Pavlovových psů objevovaly různé směsi základních temperamentních vzorců, mohly být takto rozlišeny namísto vytváření nové kategorie.

První typ odpovídal Hippocratově typu „cholerik“, který Pavlov nazval „silně vzrušivý.“ Druhý typ „sangvinik“, který Pavlov nazval „živý“, se vztahoval na psy s vyváženějším temperamentem. Normální reakce na navozené stresy nebo konfliktní situace u těchto dvou typů,  spočívaly ve zvýšeném vzrušení a agresivnějším chování, ale zde veškerá podobnost končila. „Silně vzrušivý“, nebo cholerický typ, byl tak divoký, že se zcela vymkl kontrole, na rozdíl od „sangvinického“ typu, který se nadále chovat účelně a s řízenými reakcemi. Flegmatický typ Pavlov nazval „vyrovnaný, poklidný“, a melancholik byl nazýván „slabý inhibiční“ typ. U těchto dvou typů se navozené stresy a konfliktní situace setkaly s větší pasivitou, neboli „inhibicí“, spíše než s agresí. U „slabého inhibičního“ typu, neboli melancholika, bylo jeho konstituční tendencí reagovat na obavy a konflikty pasivitou a vyhýbání se napětí. Jakýkoliv silný experimentální stres, uvalený na nervový systém takového psa, měl za následek navození stavu mozkové inhibice a „ochrnutí strachem.“

Pavlov zjistil, že pokud jsou ostatní tři typy vystaveny většímu tlaku, který nejsou schopny zvládnout běžnými prostředky, také se nakonec dostanou do stavu mozkové inhibice podobné stavu, do kterého se velmi rychle dostal melancholický/slabý inhibiční typ. Považoval to za ochranný mechanizmus, který je obvykle využívaný mozkem v případě, když je tlačen za hranici odolnosti. „Slabýinhibiční“ typ byl výjimkou mezi ostatními třemi typy: tento druh psa přešel do stavu inhibice chránící mozek mnohem rychleji a v průběhu reagování na menší stresy. Důležitým zjištěním bylo, samozřejmě, že čtyři základní povahy reagovaly odlišně na různé úrovně stresu a to jak před, během a po experimentech, kdy nejdůležitějším údajem je, že slabý inhibiční typ byl obzvlášť citlivý.

Pokud jde o slabý inhibiční typ, Pavlov vypozoroval že ačkoliv je základní temperamentní vzor dědičný, každý pes byl od narození podmíněn různorodými vlivy životního prostředí, které mohou vytvářet dlouhodobé inhibiční vzorce chování během určitých stresů. Z tohoto důvodu bude konečný vzorec chování jakéhokoliv daného psa záviset jak na jeho vlastní konstituci, stejně jako na specifických vzorcích chování, navozených předchozími stresy ze životního prostředí. [2]

Ultrahraniční reakce

Později když Pavlov začal experimentálně uplatňoval své objevy o psech na lidskou psychologii, opatrně zaznamenával co se stalo, když byla vyšší nervová soustava psa zatížena nad hranici normální reakce a porovnával tyto stavy ke klinickým zprávám o různých druzích duševních zhroucení u lidí. Zjistil, že závažnější a delší stresy mohly být aplikovány na psy typu „živý“ nebo „vyrovnaný poklidný“, aniž by došlo k jejich zhroucení, než u typů „silně vzrušivý“ a slabý inhibiční“.

Pavlov byl přesvědčen, že tato „ultrahraniční reakce“, kterou nazval transmarginální inhibice, je ochranný mechanizmus mozku. Když k němu došlo, znamenalo to, že mozek neměl žádný jiný prostředek, jak se vyhnout fyzickému poškození v důsledku únavy a nervového stresu. Zjistil, že je schopen určit stupeň ochranné inhibice u libovolného psa v libovolném okamžiku, s pomocí využití podmíněného reflexního protokolu slinné žlázy. I když se zdálo, že je pes po vizuální kontrole normální, podle množství vylučovaných slin mohl určit, co se děje v mozku psa, tedy zda-li byla inhibiční odpověď iniciována a do jaké fáze se vyvinula.

Záplavy a vymývání mozků

Náhodná událost údajně vedla k některým z pokročilejších Pavlovových experimentů navozené TMI. V roce 1924 došlo v Leningradě k povodni. Pavlov před touto povodní podmínil celou skupinu psů, která byla uvězněna v klecích zatímco voda v laboratoři neustále stoupala. Psi plavali vyděšeni a za každou cenu se snažili udržet hlavu nad vodou, když tu v posledním možném okamžiku dorazil laborant, který je vytáhl z vody a ven z klecových dveří do bezpečí.Tato událost byla pro psy extrémně děsivá. Někteří z nich přešli ze stavu akutního vzrušení, do hluboké transmarginální ochranné inhibice. Když Pavlov některé z nich brzy poté otestoval tak zjistil, že všechny nedávno implantované podmíněné reflexy zmizely. Další psi, kteří prošli tímto utrpením, nebyli ovlivněni. Pavlov si uvědomil, že u psů jejichž podmínění bylo vymazáno hrůzou, došlo k dalšímu stupni inhibiční aktivity, která byla schopná zcela vymazat veškerý mentální základ. Většina psů, která dosáhla této fáze „vymývání mozků“, mohla mít později své staré podmíněné chování obnoveno, ale vyžadovalo to měsíce trpělivé práce. Byli fakticky „znovuzrozeni“. Pokud Pavlov umožnil, aby pramínek vody protékal pod dveřmi laboratoře, všichni psi byli vůči tomu citliví a ovlivněni tímto výjevem; ale ze všeho nejvíc ti psi, kteří byli „vymyti“ povodní.I přesto že se někteří ze psů bránili celkovému zhroucení, Pavlov byl přesvědčen, že pokud jsou „řádně aplikovány“ příslušné stresy, bylo možné navodit zhroucení u každého z nich. Pavlov na konci svého života řekl americkému fyziologovi, že jej pozorování uskutečněná při této příležitosti přesvědčila, že každý pes má svůj „bod zlomu“. [3]

Čtyři hlavní typy stresu

Mezi nejvýznamnější Pavlovovy objevy patří to, co se může stát podmíněnému chování, když je mozek psa vytlačen stresem a konfliktem za „ultrahraniční“ limit mimo jeho obvyklou reakční kapacitu. Byl schopen navodit něco, co nazval „trhlinou ve vyšší nervové činnosti“, pomocí využití čtyř hlavních typů vnucených stresů.1) První typ stresu byl pouze nárůst intenzity signálu, na  který byl pes původně podmíněn. Pokud byl postupně zvýšen, v určitém bodě, když byl signál příliš silný pro jeho systém, se pes začal hroutit.

2) Druhý způsob jak dosáhnout ultrahraniční události, bylo prodloužit dobu mezi vydáním signálu a dodáním potravy. Pokud byl pes podmíněn dostat potravu pět sekund po varovném signálu a tato doba byla poté prodloužena, známky neklidu a abnormálního chování začaly být patrné u méně stabilních psů. Pavlov zjistil, že mozky psů se bouřily proti jakékoliv neobvykle dlouhé době čekání ve stresu. Zhroucení nastalo, když pes musel buď vyvíjet velmi silnou, nebo velmi dlouhodobou inhibici. (Pro lidi je vleklé čekání, zatímco jsou ve stresu, také vysilující: horší než samotná událost, která vyvolává úzkost.)

3) Třetí způsob jak vyvolat zhroucení, bylo anomáliemi v podmiňovacím signálu. Pokud byly po sobě vydány pozitivní a negativní signály (ano, ne, ano, ne, atd.), hladový pes si nebyl jistý, co se bude dít dál a to narušilo normální nervovou stabilitu. To samé platí o lidech.

4) Čtvrtý způsob jak navodit zhroucení u psa, bylo nějakým způsobem destabilizovat jeho fyzickou kondici a to buď vystavením dlouhé pracovní době, navozením zažívacích poruch, horečkou, narušením rovnováhy žláz, operací, atd.

V případě, že by se prvním třem metodám  nepodařilo vyvolat zhroucení u určitého psa, bylo možné toho dosáhnou za použití stejných stresů, které nezafungovaly, ale pouze po zahájení čtvrtého protokolu: fyzická destabilizace. Pavlov rovněž zjistil, že po fyzické destabilizaci může dojít ke zhroucení i u povahově stabilních psů a také, že každý nový vzorec chování, který se poté vyskytne, se může stát pevnou součástí osobnosti psa, i dlouho poté co dojde k zotavení z vysilující zkušenosti.

U typu psa se slabou inhibicí, mohou být nové neurotické vzory, implantované za takovýchto podmínek, často snadno odstraněny pouhými dávkami sedativ. Ale u klidných a živých typů – které často bylo třeba chirurgicky kastrovat, aby se dostatečně fyzicky oslabily a mohlo dojít ke zhroucení – Pavlov objevil, že nově implantovaný vzor byl velmi často neodstranitelný poté, co se  pes zotavil. Pavlov se domníval, že je to důsledek přirozené houževnatosti nervového systému tohoto typu psů. Nová chování bylo obtížné implantovat bez navození dočasného oslabení a následně se zdály být tak silnou součástí „tvrdohlavé povahy“ psa jako starý vzor.

Jak Pavlov poznamenal, tolerance vůči stimulaci se mezi jednotlivci značně liší. Vysoce citlivé osoby mohou být přestimulovány vysokou hlasitostí v kině, nebo zmatkem v pozadí při velkém společenském setkání. Pro ostatní jedince budou ty samé podněty na ideální stimulační úrovni, nebo dokonce i nedostatečně stimulační.

Tři fáze TMI

Pavlov zjistil, že schopnost psa odolávat těžkému stresu závisí nejen na typu, ale i jeho fyzické kondici. Jakmile bylo dosaženo ultrahranice a navozena mozková inhibice, začnou se v mozku psa dít  velmi podivné věci. Tyto změny bylo možno měřit s jistou mírou přesnosti (podle množství vylučovaných slin) a, na rozdíl od lidských bytostí, nebyly upraveny subjektivním zkreslením. To znamená, že nedošlo k tomu, že se pes snažil bagatelizovat či racionalizovat své neobvyklé chování jako to dělají lidé. Pavlov popsal tři odlišné a postupné fáze „ultrahraniční“ inhibice.

1) Ekvivalentní fáze kortikální mozkové činnosti. V této fázi všechny podněty, bez ohledu na sílu, vedly pouze k produkci stejného množství slin. U člověka je podobný jev pozorován, když jsou normální osoby ve stavu extrémní únavy; hlásí, že je jen velmi malý rozdíl mezi jejich emocionální reakcí buď na triviální nebo důležité zážitky. Mohou prohlásit: „jsem příliš unavený a je mi to jedno.“

2) Paradoxní fáze. Jsou-li aplikovány ještě silnější stresy (a může to být bolest nebo jakýkoliv jiný psychický, fyzický nebo emocionální stres), potom ekvivalentmí fáze přejde do paradoxní fáze. V tomto stavu mohou slabé stimuli vyvolat silnější reakci než silné. Důvodem je, že silné stimuli pouze zvýší stav ochranné inhibice, zatímco slabé stimuli mohou stále vytvořit pozitivní reakce. Když je člověk v této fázi, jeho chování se může změnit takovým způsobem, který se zdá pro vnějšího pozorovatele zcela iracionální.

3) Ultra-paradoxní fáze. Ve třetí fázi se pozitivní podmíněné reakce náhle obrátí na negativní a negativní reakce na pozitivní. Pes (nebo osoba) může náhle zjistit, že se jim líbí to, co dříve nenáviděli a nenávidí to, co kdysi milovali. V této fázi je reakce organismu zcela odporující si jeho předchozímu podmínění.

Další výzkum o těchto fázích byl proveden Williamem Sargantem v jeho výzkumu na otřesených vojácích.

Význam pro lidskou psychologii

Lidé jsou hodně podobní Pavlovovým psům …
Tento poslední objev má velký význam pro pochopení podobných změn v chování u lidí. Ke konci dlouhého období, způsobeného nějakým druhem oslabení, je známo, že lidé s velmi silným charakterem učinili dramatickou změnu ve své víře a/nebo přesvědčení. Poté, co se zotaví, platí u nich, že zůstali věrní své nové víře po zbytek svého života. Existuje mnoho anamnéz lidí, kteří zažijí různé typy konverzí – náboženské, politické, atd. – v dobách války, uvěznění, nebo poté, co prodělali déletrvající děsivý zážitek, jako je ztroskotání lodi, pád letadla, atd.

Značná část lidského chování je výsledkem podmíněných vzorců reakcí, které se začínají tvořit v kojeneckém věku a dětství. Tyto modely reakcí na realitu mohou přetrvávat téměř beze změny, ale obecně platí že zdravý  dospělý člověk se naučil přizpůsobit své programy změnám ve svém prostředí. Jiné lidské reakce pocházejí ze studia a učení; například řízení auta. Naučit se řídit a být schopen se vypořádat s provozem, vyžaduje na začátku velkou pozornost. Později je to více automatické a řidič může navigovat v náročném městském provozu zatímco mluví, jí, nebo dělá libovolný počet dalších aktivit. „Řízení“ se stalo automatickým programem. Ale v případě, že řidič vycestuje do země, kde je malý provoz, je schopen se přizpůsobit měnícím se podmínkám a dělá to automaticky.

Je to tak, že mozek organizmu je nucen stavět stále více komplikovanější stavby struktury jak pozitivních, tak i negativních podmíněných reakcí – vzorce chování – na měnící se podmínky prostředí. Pavlov ukázal, že nervový systém psa byl schopen vytvořit výjimečné automatické rozlišovací schopnosti. U psa bylo možné vyvolat slinění v reakci na tón s kmitem přesně 500 kmitů za minutu, a ne 490 nebo 510.

Negativní podmíněné reakce, jako je například hněv nebo „boj nebo útěk“, jsou v civilizovaných společnostech obecně pod kontrolou, i když je občas nutné je aktivovat při reakci na změny v životním prostředí, jako je ohrožení nebo mimořádná událost kdy jde o život.

Emocionální postoje a reakční vzory jsou u lidské bytosti také podmíněné, i když to většina lidí nerada přiznává. Jako děti se učíme cítit přitažlivost nebo odpor k určitým věcem, lidem, událostem, a tak dále. Slova jako „katolík“ nebo „komunista“ mohou okamžitě vyvolat emocionální reakce, které nemají žádné spojení se skutečností nebo fakty, ale které jsou jednoduše naprogramované postoje, získané podmíněním v rámci rodiny a společnosti.

Použití v ovládání mysli

Práce Ivana Pavlova byla shledána sovětským totalitním režimem jako velmi užitečná při prosazování jejich politické taktiky indoktrinace. Jako důkaz této skutečnosti je zaznamenáno, že v červenci r. 1950 byla v Rusku vydána lékařská směrnice na přeorientování celé sovětské medicíny podél pavlovské linie. [4] Vznik této směrnice je zřejmě zapříčiněn velmi působivými výsledky, které byly docíleny použitím Pavlovových principů.

Pavlovova práce podle všeho silně ovlivnila techniky pro „vyvolání přiznání“ používané v Rusku a Číně, vymývání mozků a vyvolání politických konverzí. Tento výzkum byl patrně prováděn v USA tajnými službami, které mají zájem „vyvrátit“ a marginalizovat podobné informace. Většina Pavlovových objevů použitelných pro ovládání mysli, je uvedena v sérii pozdějších Pavlovových přednášek, přeložených Horsley Ganttem vydaných ve Velké Británii a ve Spojených státech v roce 1941 pod názvem „Podmíněné reflexy a psychiatrie.“ [5] Kniha profesora Y.P. Frolova o těchto experimentech, „Pavlov a jeho škola” [6], byla také přeložena do angličtiny. V pozdějších knihách bylo jen málo nebo vůbec žádné odkazy na většinu důležitých Pavlovových objevů ve směru ovládání mysli. MUDr Joseph Wortis ve své studii „Sovětská psychiatrie“, která byla vydána ve Spojených státech v roce 1950 [7], výslovně zdůraznil důležitost Pavlovových experimentů v psychiatrii, ale poskytl velmi málo podrobností o poslední fázi této práce, která se zabývala ovládáním mysli. Jiné knihy obsahují mnoho detailů o Pavlovově rané experimentální práci, ale téměř nic z jeho pozdější práce vztahující se k ovládání mysli a vymývání mozků.

Pavlov prokázal, že když transmarginální inhibice začala ovládat psa, projevil se stav podobný hysterii u člověka. Aplikace těchto nálezů na lidskou psychologii naznačují, že aby „konverze“ byla účinná, je třeba pracovat na emocích, dokud on/ona nedosáhne abnormálního stav strachu, hněvu a exaltace. Je-li tento stav zachován nebo zesílen různými libovolnými prostředky, výsledkem bude hysterie. Ve stavu hysterie je člověk abnormálně ovlivnitelný a vlivy z jeho prostředí můžou způsobit, že jeden soubor vzorců chování bude nahrazen jiným, aniž by bylo zapotřebí přesvědčivé indoktrinace. Ve stavech strachu a vzrušení přijmou běžně rozumní lidé ty nejnepravděpodobnější návrhy.

Společenské důsledky

Způsob kterým TMI působí na jedince je poměrně jasný; co je však méně jasné je způsob, jakým hysterie ovlivňuje větší skupiny a dokonce i přechod do makro-měřítka. Nicméně vědečtí pozorovatelé americké společnosti od 11. září 2001 často poukazují na to, že události toho dne byly klasickým příkladem navození transmarginální inhibice u veřejnosti, za účelem jejich podmínění, aby přijala zničení demokratické vlády v USA.

 

Prameny

Frolov, Y.P. (1938). Pavlov and His School. [Pavlov a jeho škola] Trans. by C.P. Dutt. Kegan Paul, Trench, Trubner, London.

Babkin, B.P. (1951) Pavlov. A Biography. [Biografie] Gollancz, London.

Asratyan, E.A. (1953) I.P. Pavlov: His Life and Work (English translation) [I.P. Pavlov: jeho život a dílo (anglický překlad)] Foreign Languages Publishing House, Moscow.

Boakes, R. A. (1984). From Darwin to behaviourism. [Od Darwina k bahaviorismu] Cambridge: Cambridge University Press.

Firkin, B. G.; & Whitworth, J. A. (1987). Dictionary of Medical Eponyms. [Slovník medicínských eponym] Parthenon Publishing. ISBN 1-85070-333-7

Pavlov, I. P. (1927). Conditioned Reflexes: An Investigation of the Physiological Activity of the Cerebral Cortex (translated by G. V. Anrep). [Podmíněné relexy: zkoumání fyziologické aktivity mozkové kůry] London: Oxford University Press.

Todes, D. P. (1997). “Pavlov’s Physiological Factory,” [Pavlovova fyziologická továrna] Isis. Vol. 88. The History of Science Society, p. 205-246.

Externí odkazy

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *