Proč jsou chytří lidé hloupí

Jonah Lehrer
Thenewyorker.com

[“Vím toho tolik, že nevím kde začít”] © James Stevenson

Zde je jednoduchá aritmetická otázka: pálka a míč stojí dolar a deset centů. Pálka stojí o dolar více než míč. Kolik stojí míč?

Drtivá většina lidí reaguje rychle a sebevědomě, a trvají na tom, že míč stojí deset centů. Tato odpověď je jak zřejmá, tak i nesprávná. (Správná odpověď je pět centů za míč a dolar a pět centů za pálku.)

Již více než pět desetiletí si Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny a profesor psychologie na Princetonu, klade otázky podobné této a analyzuje naše odpovědi. Jeho odzbrojujícně jednoduché experimenty zásadně změnily způsob, jakým uvažujeme o myšlení. Zatímco filozofové, ekonomové a sociální vědci celá staletí předpokládali, že lidské bytosti jsou racionální bytosti – rozum byl náš prométheovský dar – Kahneman a jeho vědecký partner, zesnulý Amos Tversky, prokázali, že nejsme zdaleka tak racionální, jak bysme chtěli věřit.

Když lidé čelí nejisté situaci, nevyhodnocují pečlivě informace, ani nevyhledávají relevantní statistiky. Místo toho jejich rozhodnutí závisí na dlouhém seznamu mentálních zkratek, které je často vedou k hloupým rozhodnutím. Tyto zkratky nejsou rychlejší způsob jak dělat matematiku, je to způsob, jak matematiku zcela přeskočit. Když je nám položena otázka o pálce a míčku, zapomeneme na naše lekce aritmetiky a místo toho přepneme na standardní odpověď, která vyžaduje nejmenší duševní úsilí.

Ačkoliv Kahneman je dnes široce uznáván jako jeden z nejvlivnějších psychologů dvacátého století, jeho práce byla celá léta zavrhována. Kahneman vzpomíná, jak se jeden významný americký filozof, poté co si vyslechnul o čem je jeho výzkum, rychle odvrátil a řekl: „Nemám zájem o psychologii hlouposti.“

Filozof to, jak se ukázalo, otočil. Nová studie v Žurnálu osobnosti a sociální psychologie [Journal of Personality and Social Psychology, pozn. překl.], vedená Richardem Westem na James Madison University a Keithem Stanovichem na University of Toronto, nasvědčuje, že inteligentnější lidé jsou v mnoha případech náchylnější k těmto chybám myšlení. I když předpokládáme, že inteligence funguje jako nárazník proti zaujatosti – to je důvod, proč si ti, kteří mají vyšší skóre ve výstupním testu na střední škole myslí, že jsou méně náchylní k těmto univerzálním chybám myšlení – může to být ve skutečnosti jemné prokletí.

West a jeho kolegové začali tím, že dali čtyři sta osmdesáti dvoum vysokoškolským studentům bakalářského programu dotazník, s řadou klasických problémů s předsudky. Zde je příklad:

Na jezeře je místo s lekníny. Každý den se jeho velikost zdvojnásobí. Pokud bude trvat 48 dní, než lekníny pokryjí celé jezero, jak dlouho bude trvat, aby lekníny pokryly polovinu jezera?

Vaše první reakce je pravděpodobně použít zkratku a vydělit konečnou odpověď na polovinu. To vám dá čtyřiadvacet dnů. Ale je to špatně. Správné řešení je čtyřicet sedm dnů.

West dále zadal hádanku, která měřila zranitelnost subjektu vůči něčemu, co se názývá „ukotvující předsudek“, který Kahneman a Tversky prokázali v sedmdesátých letech dvacátého století. Subjektů se nejprve dotázali, zda je nejvyšší sekvoje na světě vysoká více než X stop, kdy X bylo udáno v rozmezí od pětaosmdesáti do tisíc stop. Poté byli studenti požádáni, aby odhadli výšku nejvyšší sekvoje na světě. Studenti, kteří byli vystaveni nízké „kotvě“ – např. osmdesát pět stop – hádali, v průměru, že nejvyšší strom na světě má jen sto osmnáct stop. Pokud jim byla dána kotva, udávající délku tisíc stop, jejich odhady narostly sedminásobně.

Ale West a jeho kolegové neměli jen zájem znovu potvrdit známé předsudky lidské mysli. Spíše chtěli pochopit, jak tyto předsudky souvisejí s lidskou inteligencí. V důsledku toho proložili své testy předsudků různými kognitivními měřeními, včetně výstupního testu na střední škole a stupnice Potřeby poznání [v originálu Need for Cognition Scale, pozn. překl.], která měří „tendenci jednotlivce zapojovat se do a užívat si myšlení.“

Výsledky byly velmi znepokojivé. Za prvé, vědomí sama sebe nebylo nijak zvlášť užitečné: jak vědci poznamenali, „lidé, kteří si byli vědomi svých vlastních předsudků, nebyli schopni je lépe překonat.“ Toto zjištění by nepřekvapilo Kahnemana, který v knize Myšlení, rychlé a pomalé [odkaz na krátký přehled obsahu knihy v češtině, pozn. překl.] připouští, že jeho desetiletí trvající průkopnický výzkum, mu nepomohl výrazně zlepšit jeho vlastní duševní výkonnost. „Mé intuitivní myšlení je stejně náchylné k nadměrné sebedůvěře, extrémním předpovědím a plánovacímu klamu“ – tendence podceňovat, jak dlouho bude trvat dokončení úkolu – „jako bylo předtím, než jsem se pustil do studie těchto otázek,“ píše.

Možná náš nejnebezpečnější předsudek je, že přirozeně předpokládáme, že všichni ostatní jsou náchylnější k chybám myšlení, což je tendence známá jako „předsudkové slepé místo“. Tento „meta předsudek“ má kořeny v naší schopnosti všimnout si systematických chyb v rozhodování druhých – vynikáme v rozpoznávání chyb našich přátel – a neschopností rozpoznat ty samé chyby v sobě. I když předsudkové slepé místo samo o sobě není nový koncept, Westova poslední práce demonstruje, že to platí pro každý předsudek braný v úvahu, od ukotvení až po tzv. „důsledek rámcování“. V každém případě, lehce odpouštíme naší vlastní mysli, ale na mysl jiných lidí shlížíme nekompromisně.

A dostáváme se k zneklidňující pointě: zdá se, že inteligence vše ještě zhoršuje. Vědci dali studentům čtyři měřítka „kognitivní sofistikovanosti.“ Jak píší ve své zprávě, všechny čtyři měřítka vykazovaly pozitivní korelaci, „což znamená, že kognitivně sofistikovanější účastníci vykazovali větší předsudková slepá místa.“ Tento trend platil u mnoha konkrétních předsudků, což naznačuje, že inteligentnější lidé (alespoň měřeno podle skóre výstupního testu ze střední školy) a ti, u kterých je větší pravděpodobnost že začnou uvažovat, byli o něco náchylnější k běžným mentálním chybám. Vzdělání rovněž není spasitel; jak Kahneman a Shane Frederick poprvé zjistili před mnoha lety, více než padesát procent studentů na Harvardu, Princetonu a MIT odpovědělo nesprávně na otázku s pálkou a míčem.

Jaké je vysvětlení tohoto výsledku? Jedna provokativní hypotéza je, že předsudkové slepé místo vzniká z důvodu neshody mezi tím, jak hodnotíme ostatní a jak hodnotíme sami sebe. Například, když zvažujeme iracionální rozhodnutí cizince, jsme nuceni spoléhat se na informace chování; vidíme jejich předsudky zvenčí, což nám umožňuje zahlédnout jejich systematické chyby myšlení. Nicméně při posuzování našich vlastních špatných rozhodnutí, máme tendenci zapojovat se do složité introspekce. Zkoumáme naše motivace a hledáme relevantní důvody; naříkáme terapeutům o našich chybách a uvažujeme nad přesvědčeními, které nás svedly z cesty.

Problém s tímto introspektivním přístupem je ten, že hnací síly předsudků – základních příčin naší iracionality – jsou z velké části nevědomé, což znamená, že zůstávají neviditelné pro sebeanalýzu a nepropustné pro inteligenci. Introspekce může ve skutečnosti zhoršit chybu, oslepí nás vůči těm prvotním procesům, které jsou odpovědné za mnoho našich každodenních nedostatků. Vyprávíme výmluvné příběhy, ale tyto příběhy postrádají smysl. Čím více se snažíme poznat sami sebe, tím méně ve skutečnosti rozumíme.

 

Zdroj článku: The Psychology of Stupidity

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *