Nenápadný půvab korporátní psychopatie

Ondřej Krása
HR kavárna
9.1.2013


Šarm, charisma, schopnost manipulovat a absence soucitu vynesla některé manažery na vrchol. Jak ale poznáte rysy osobnosti, které už nejsou v normě?

Zabývat se tímto tématem je užitečné z několika důvodů. Protože budeme mluvit spíše o výjimkách, v momentě, kdy se s nimi setkáte, bývají tito lidé natolik výrazní, že je užitečné rozumět tomu, co se děje. Protože jinak se z člověka lehce stává oběť, zcela zmatena ve své situaci.

Rizika toho tématu jsou zhruba taková. Začnu vtipem, že „moje okolí trpí mojí poruchou osobnosti“. Dvojznačnost věty je na místě a otázkou je, zda-li na druhých nevidím hlavně své nedostatky. Za další je tu riziko, že v těžkých životních situacích označím druhé za psychopaty, aniž bych si vzal spoluzodpovědnost za situaci. I když jak říká Jeroným Klimeš, „psychologie vznikla v momentě, kdy jste už nevystačili se slovem blbec“. 

S potěšením sleduji, že počet seriózních autorů, kteří se tomuto tématu věnují, stoupá. U nás je asi největším prorokem vzdělaný patolog František Koukolík a psycholožka Jana Drtinová. Termín korporátní psychopatie zavedli Paul Babiak a Robert Hare (vyšla jejich známá kniha Hadi v oblecích) v přesvědčení, že je třeba tuto skupinu vyčlenit od standardních “psychopatů”, tedy těch, kdo mají jinou strukturu osobnosti.  Je tedy poctivé říci, že tento termín není v klasické psychologické diagnostice DSM IV.

 

Kniha, která vyšla v českém překladu pod názvem ‘Hadi v oblecích’

Proč o tom psát      

Za prvé je to o obraně před něčím, čemu se nejen v pohádkách říká zlo.  Typ jednání, který svojí bezohledností a krutostí v psychologické rovině vyžaduje jistý typ vědění, aby se normální člověk dokázal bránit. Termín korporátní psychopatie je právě o skupině lidí, kteří perfektně zvládají napodobit vše nutné k úspěchu a zároveň, když mají moc, používají ji „neracionálně“ hlavě pro potřeby svého ega. Jsou úžasní a okouzlující vůči všem, které potřebují. Ale ti, nad kým získají moc, ti zažívají hotové peklo.

Pokud se dostanete do vztahu s někým takovým, je třeba si uvědomit, že tento vztah je jiný. To znamená, že selhávají všechny komunikační strategie, vyjednávání, způsoby řešení konfliktu tak, jak je známe. Za druhé, aby člověk obstál, potřebuje specifické vědění, které mu pomůže situaci správně rozumět, aby se v ní mohl správně orientovat. Jinak se stává obětí. 

 

Půvab psychopatie                                   

Popravdě má to i světlé stránky. Před několika lety, snad i dnes, nikdo nepochyboval o tom, že pravý leader má mít charisma. Lidé v managementu chtěli být vedeni a chtěli být sváděni silnými osobnostmi. Už nikdo nezmiňoval, že povrchní šarm, charisma, schopnost manipulovat, vlastnost nemít pocity viny a nemít soucit, překračovat limity, chladnokrevnost, znamená ne vždy, ale často, rys osobnosti, který není v normě. Viděli jsme tuto výjimečnost jen z té zářivé strany, a to dokázat cokoliv navzdory všemu. Jako bychom nevěřili, že normální člověk, normální v tom nejlepším slova smyslu – zdravý, je schopen dokázat stejně dobře uspět, jako ten výjimečný – jiný. Navíc jejich jména se stávají posvátná v mytologii managementu. Stejně jako v historii.

Kdo by nechtěl mít chladnokrevnost v momentě, kdy ostatní nemohou spát či jsou nervní. Nebo například být velmi dobrý v rozpoznávání černých pasažérů v týmu či firmě, díky tomu, že dobře ví, jak něco předstírat, což skvěle  popisuje v experimentech psycholog Kevin Dutton.

 

Definice – kdo to je

Předem chci říci, že použiji jisté zkratky a pokusím se popsat podstatu. Nebudu parafrázovat Františka Koukolíka, který to opravdu mistrně vystihl ve své knize Mocenská posedlost. Ale budu popisovat zkušenosti své a svých blízkých. Nejsou to vrazi. Nejsou zavření a nepáchají hloupou kriminální činnost. Jsou půvabní a dokáží s vámi vytvořit velmi pozitivní vztah. Vztah, kterému vy věříte, prožíváte ho autenticky naplno až do oné krize, kdy nechápete a vůbec nerozumíte, co se děje. I zkušený psycholog může někdy říci s přesností diagnózu až po celém roce, což jen ukazuje, že o diagnostiku by se neměl laik raději pokoušet.

V tomto typu vztahu neexistuje autentické setkání Já-Ty, kde mohou vzniknout hluboké vazby, ale pouze Já-Ono. Pro psychopaty je vaše identita pofidérní (protože jejich taková je), nedochází ke skutečnému vztahu, ale k dokonalé nápodobě vtahu Já-Ty, byť vy jste pro ně to „ono“ prostředek, věc. V kritické situaci zjistíte, že vy máte vztah, ale on/ona ne a odcházejí s takovou lehkostí, jako kdyby žádný vztah (obchodní i přátelský) nikdy neexistoval.  Vy si toho člověka můžete vzít za manžela, můžete s ním podnikat, můžete se ním přátelit a nepoznáte, že to je z jeho strany jinak než z vaší. Je to past soucítění, schopnosti cítit vinu a toho všeho skutečně lidského, co normálního člověka činí obětí a loutkou ve velké hře jejich úspěchu.

 

Kolik jich je?                           

Málo. Více to jsou hypotézy, ale většinou hovoří o 15-20 % v managementu. To není tak málo, abyste se s nimi nikdy nepotkali. Do této skupiny se počítají lidé, kteří mají jen výrazné osobnostní rysy, tedy nemusí dosahovat plného skóre psychopatie, ale jejich chování je už výrazně podobné psychopatickému.

 

Jaká je podstata?

Budeme se věnovat jen jedné skupině, kterou popisuje mýtus o Narcisovi. Narcis se narodil ze znásilnění víly bohem. Byl krásný, matka jej již od začátku vychovávala jako někoho velmi výjimečného. Narcis má svoji družinu obdivovatelů. Ti obdivují jeho výjimečnost, sílu, krásu, inteligenci, odvahu. Běda těm, kdo s ním nehovoří  tak, že ho stále obdivují či mu dávají za pravdu. Narcis ho zahubí. Kdo Narcise miluje, může být pouze víla Echo, která jen opakuje dokola jeho poslední slova. Nešťastná Echo, Narcis stejně prchá před její skutečnou láskou, běda těm, kdo jej začnou mít rádi takového, jaký je. Protože je třeba milovat jen jeho dokonalý obraz. Pokud tohle nechápete, je to proto, že vaše struktura osobnosti funguje jinak. A slovo jinak je podstata problému. Narcis, dokonce i když umře, když projde nejtěžší zkouškou smrti, i na druhé straně kouká do Styxu opět na svůj obraz. Tedy prognóza je, podle mýtu,  žádná změna.

A co je za obrazem? Nic, hluboká a děsivá prázdnota, nulový citový život, a závist a nenávist ke světu, který je schopen hluboce prožívat, ale oni ne. Proto je třeba tolik moci, sexu, vlivu, obdivu, peněz, vzrušení, aby cítili alespoň něco. A stejně jsou neustále zraňování kýmkoliv a čímkoliv.  Jejich rána se nemůže zahojit. Většinou mívají tragický konec. Jsou sami, vypálí všechny vztahy a jejich oběti je dříve či později opustí.  Což ve finále pro ně není zrovna lehký osud.

 

Jejich komunikační strategie

Cukr, bič a konflikt jako cíl. Normální lidé se chtějí dohodnout. U “Jiných” není cílem dohoda, ale pocit moci a vlivu nad obětí. Proto vyvolávají konflikty, které jsou účelové. Cílem konfliktu není věc vyřešit, ale oběť rozhodit, zmást a ve finále kontrolovat její prožívání. Pokud se snažíte najít věcné řešení, neustále znova si nabíháte a nechápete, co se děje. Děje se totiž něco jiného, cílem je kontrolovat vaše prožívání.

Po takovéto lekci můžete být náhle zahrnuti přízní, oceněním, mohou vám dokonce i přidat, abyste mohl dále pokračovat v divadle kontrolované oběti.  Úleva, která se dostaví, trvá jen krátce. Přesněji do příštího, cíleně vyvolaného, konfliktu.

Další dokonalou taktikou manipulace je zmatení oběti tím, že nejsilnější stránku oběti, či její identitu, namíří proti ní. Pokouší-li se oběť být upřímná, dostane podpásovku, že není dost upřímná, pokouší-li se být poctivá, dozví se, že je nepoctivá. Oběť je zmatena ve své identitě, pochybuje o své podstatě a nedokáže si představit a připustit, že by to někdo říkal nikoliv autenticky, ale jen ve snaze zmást. Pocity viny, selhání, opakované selhání a apatie, vzdání se jsou to, co pomalu posune hranici tam, kam nikdy neměla být posunuta.

 

Obrana

Prvním krokem je připustit si, že někteří lidé to nemyslí dobře. Jak to udělat aniž bychom nálepkovali druhé a preventivně je odsuzovali diagnózami a dělali z nich ďábly? Stačí vzít vážně svoji zkušenost a začít věřit tomu, co víme, ale máme strach si to přiznat (toto doporučení platí, jen pokud nemáte sklony k paranoie:). Stačí pravdivě pojmenovat svoji opakovanou zkušenost.

Pravidlo jedna – nehrajte podle jejich scénáře, ignorujte konflikty a jejich hry.  Utečte, dokud je čas, vzdalte se, je dobré se vymanit se z kontaktu. Používat prostředníka a nejednat beze svědků. Nesnít o spolupráci a neodpouštět, ve smyslu nebýt naivní a nezapomínat. Protože se to nezmění. Sen o tom, že do dohodneme, že to bude zase dobré, je utahující se smyčka kolem krku oběti.

Kolaborace s nimi se otočí proti vám. V případě, že vidíte hrůznost jejich chování k druhým a mlčíte či kolaborujete, podporujete zlo, které se jednoho dne otočí i proti vám.

 

Vytvářet koalice

Je důležité budovat sítě s těmi, kdo mají podobné hodnoty jako vy. Také bych chtěl zmínit, že o těch pozitivních hrdinech se méně mluví. O spoustě manažerů a vůdců, kteří neválčili, se neví, protože nebyli tak slavní. Už v knížce Good to Great je jedna poznámka, že nikdo neznal leadery 10 nejúspěšnější firem USA. Jak je to možné? Jak to, že tam nebyla žádná božská jména jako Steve a podobně?  Jak to, že to byli pokorní introverti, kteří netoužili po slávě? Možná je to jen malý důkaz o tom, že zdraví a normalita mají v evoluci, i v té ekonomické, stále šanci na úspěch. Je jasné, že jsou vidět více narcisové než normálové.  Musíme si ale přiznat, že pokud dostávají naše ocenění, kooperaci, obdiv či hlasy ve volbách, je to už jen naše zodpovědnost. 


Komentář
: Na tomto webu najdete další texty k tématu psychopatie/ponerologie, když zadáte tato klíčová slova do vyhledávání. Doporučujeme např. Skryti tam, kde jsou nejvíc vidět: řídí psychopati svět?

 

  • 1
  • 10
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.