Pět feministických lží které bereme jako samozřejmé

Pierre Lescaudron
Sott.net

„Sexualita je pro feminismus jako práce pro marxismus… formování, směrování a vyjadřování sexuality organizuje společnost do dvou pohlaví: ženy a muže. Toto rozdělení je základem všech sociálních vztahů.“

Catharine MacKinnonová, Směrem k feministické teorii státu [Toward a feminist theory of the state]

 

Catharine McKinnonová, jedna ze zakladatelek radikálního feminismuʻ

Před několika lety jsem se vydal na nečekanou cestu do feministické králičí nory. Bylo to v roce 2014, kdy se mě má babička zeptala na vítěze soutěže Eurovize a já jsem ji nemohl vysvětlit, kdo jím je: Conchita Wurst, muž, který se obléká jako žena a který se líčí, ale má vousy. Když se na to zpětně dívám, tak si uvědomuji, že tato cesta byla bolestivý proces, pravděpodobně proto, že se to dotklo něčeho hluboko ve mně. Údaje, které jsem objevil, byly v rozporu s mým instinktem ochraňovat, což je něco, co je v mužích pevně zakořeněno. Zatímco ženy jsou nastaveny, aby se staraly a pečovaly, muži jsou nastaveni zaopatřovat a chránit.

Takže když je muž vystaven ženám, kterou jsou oběťmi (jak jsou vyobrazovány feministickým příběhem), spustí to jeho základní instinkt a sociální povinnost chránit. Navíc převládající instinkt a hluboké kulturní hodnoty mají tendenci bránit jakémukoli řádnému intelektuálnímu fungování.

Výše uvedené může být jedním z důvodů, proč je role žen jako oběťí tak zásadní pro feministickou ideologii. Může to být také jeden z důvodů, proč tolik mužů slepě přijímá feministické názory.

Feminismus nic nevynalezl, když použil vykořisťování části populace k podpoře své politické agendy. Dlouho před feministkami tu byla francouzská revoluce, která byla ospravedlněna vykořisťováním ,tiers étatʻ (zemědělců), bolševická revoluce vykořisťováním proletariátu a nacistická revoluce vykořisťováním „árijců“. Historie však ukazuje, že revolucionářům, ať už ve Francii, v Rusku nebo v Německu, nikdy nezáleželo na údajných obětech. Pokaždé skončila vykořisťovaná populace po ,revoluciʻ v mnohem horší situaci než před ní.

Údajné oběti jsou pouhou záminkou k tomu, aby se mohlo ukázat prstem na utlačovatele (šlechta, duchovenstvo, Židé), zničit je a chopit se jejich práv a majetku (s výjimkou jejich povinností), a to je přesně to, čeho jsme dnes svědky u feministického hnutí.

Denně jsme zahlcováni příběhy o pozitivní diskriminaci, právech žen, zplnomocnění žen, ženských iniciativách, ženských organizacích, ženských akcích, útulcích pro ženy, ženských pochodech, bezpečných prostorech pro ženy… všechna tato politická tvrzení jsou založena na jediném základě: vykořisťování žen, které je obecně považováno za samozřejmost. Ale existuje skutečně takové vykořisťování, které feminismus předkládá?

1/ Ženy jsou oběťmi domácího násilí

Tvrzení: Obecně se pokládá za pravdivé, že domácí násilí je nekontrolovatelná epidemie, která postihuje převážnou část domácností v USA:

 „Polovina žen v USA je zneužívána.“

Langley & Levy 1977, Zbité manželky: tichá krize [Wife Beating: the Silent Crisis]

Podle obecně přijatého příběhu je epidemie domácího zneužívání převážně způsobena muži:

„U žen byla sedm až čtrnáctkrát větší pravděpodobnost, že nahlásí, že je jejich intimní partneři zbili, škrtili, vyhrožovali jim zbraněmi, nebo se je pokusili utopit.“

Arias et al, 2002

Realita: Zaprvé domácí násilí se týká jen menšiny párů. V závislosti na metodologii a vybraných připadů, 85 až 99% amerických párů nezažije žádné domácí násilí.
 
Plakát publikovaný projektem Povědomí o domácím násilí vychází ze statistik Strause z roku 1977
 

Kromě toho, muži nejsou ani zdaleka jedinými pachateli domácího násilí, právě naopak. Jednostranného násilí (tj. nereciproční násilí) se častěji dopouštějí manželky než manželé:

 „70% pachatelů jednostranného manželského násilí jsou ženy.“

Whittaker et al., 2007 národní výzkum CDC [2007 CDC national survey]

Vyšší výskyt domácího násilí páchaného ženami se týká i závažných útoků:

  • 10% manželských párů a 13% neoddaných partnerů zaznamenalo případy, kdy se ženy dopustily závažného násilí, kdy byl mužský partner nenásilný (týrání manžela)
  • Opačný vzorek (týrání manželky) činil 6% až 7%.

Takže týrání manžela bylo zhruba dvojnásobné oproti týrání manželky

Stets a Strauss, 1989/1992

V nejkomplexnější studii domácího násilí, která byla uskutečněna (metaanalýza s velikostí vzorku 64 000 subjektů), se došlo k následujícímu závěru:

 „U žen je o něco větší pravděpodobnost než u mužů, že použijí intimní násilí“ d ‘= .05

Archer, 2000

Je zajímavé, že míra domácího násilí ze strany žen je výraznější u mladších generací, jak to dokazuje studie provedená mezi vysokoškolskými studenty (19 zemí – 9 549 osob).

„V průměru byl počet případů násilí ženských partnerů o 21% vyšší než případů násilí mužských partnerů.“

Douglas a Strauss, 2006

Zatímco mýtus, že domácí násilí je primárně pácháno muži, je stále široce akceptován, dokonce i feministky uznávají, že ženy jsou hlavními pachateli domácího násilí.

„Jsou to ženy, které se dopouští násilí buď stejně, nebo více než muži.“

Betty Friedanová, Změnilo to můj život: spisy o ženském hnutí [It Changed My Life: Writings on the Women’s Movement]

Potvrzení, že nejvíce domácího násilí je pácháno ženami, a zcela odstraňující z rovnice jakýkoli vliv mužského pohlaví, lze najít u statistik o lesbickém násilí. Lesbické páry mají nejvyšší míru násilí, o 50% vyšší než míra násilí u heterosexuálních párů.

„Celoživotní míra znásilňování, fyzického násilí nebo obtěžování intimním partnerem, se poprvé zaměřila na oběti podle sexuální orientace. V jejich studii byla u lesbiček míra obětí 43.8 procent.“

CDC 2010 Celonárodní průzkum intimního partnerství a sexuálního násilí [CDC 2010 National Intimate Partner and Sexual Violence Survey]

Závěr: domácí násilí není tak přebujelé, jak je prezentováno. Více než 95% párů nehlásí žádné intimní násilí (Laroche 2005). U menšiny párů, kde došlo k násilí, jsou častěji pachatelem ženy než muži. Tento trend se zhoršuje a u mladších generací pozorujeme vyšší výskyt násilí páchaného ženami.

Jedním z faktorů, proč muži bijí méně často než ženy, je pravděpodobně silné tabu, aby muži bili ženy:

„Pouze 2% severoamerických mužů souhlasí s tím, ,že je v pořádku udeřit svou ženu, aby ji udrželi pod kontrolou.“

Simon et al., 2001

Naopak ženy, které bijí muže, se nezdá býti tabu. Takové chování je ve skutečnosti vnímáno pozitivně většinou svědků, kteří jej vidí jako znamení zplnomocnění, nebo neškodnou sebeobranu. Podívejte se na tento zajímavý společenský experiment, při kterém ženy bijí muže (ve veřejném parku), a schvalující reakce svědků: 
 
 
Nyní to srovnejte s opačnou situací, kdy se pár (hraný herci) v londýnském parku dostane do ostré hádky a muž začne fyzicky napadat svou přítelkyni. Přihlížející, muži i ženy, si toho okamžitě všimnou a zasáhnou:
 
 

2/ Ženy jsou oběti znásilnění

Tvrzení: Podle feministických hlasů, které jsou mnohokrát opakované v médiích hlavního proudu, prochází západní svět epidemií znásilnění, která vychází z hluboce zakořeněné ,kultury znásilňováníʻ. V podstatě všichni muži znásilňují, přinejmenším potenciálně, pokud ne fakticky.„Muži mají víceméně znásilňovací spínač.

Všichni muži jsou schopni znásilnění.

Greg Laden

 Poskytnuté ,údajeʻ na podporu ,epidemie znásilněníʻ jsou znepokojující.
 

Americká žena má údajně 26% pravděpodobnost, že bude během svého života znásilněna. Situace na školních kampusech je ještě daleko horší: údajně 1 z 5 žen zažije sexuální útok na vysoké škole.

Například míra znásilnění v Berkeley byla odhadnuta na 3 000 případů ročně (Gilbert 2005). Takže s 20 000 studentkami během průměrného 4 letého období, je celková míra znásilnění více než 50%.

Skutečnost: Vezměme případ Berkeley. Z 3 000 očekávaných znásilnění za rok, pouze 40-80 studentů každoročně vyhledá pomoc u poradenského centra pro znásilněné a pouze dvě šli na policii. (Jedná se o nahlášení, ne odsouzení)

Když byly Kossovy oběti přímo dotázány,

– 73% z těch, které se pustily do nechtěného sexu, se nedomnívaly, že byly znásilněny

– 42% mělo následně sex s mužem, který je „znásilnil“

Dutton, 2008

 
Cal State Fullerton běh ve spodním prádle: jarní vydání 2016
 

Pokud by míra znásilnění na kampusu byla vyšší než 50%, myslíte si, že by se studentky účastnily ,běhů ve spodním prádleʻ, tak jako na obrázku vpravo?

Přehnaná údajná epidemie znásilnění v Berkeley není ojedinělým případem. Zpráva o Násilném zneužívání studentů vysokých škol [Violent Victimization of College Students] vychází ze skutečných policejních zpráv (nikoli z tvrzení) a vypráví velmi odlišný příběh od tvrzení pocházejících z Berkeley.

„Mezi lety 1995 až 2002 Ministerstvo spravedlnosti zjistilo, že ročně došlo k šesti znásilněním nebo sexuálním útokům na tisíc lidí, což znamená 2.5% roční míru znásilnění.“
 
 Ministerstvo spravedlnosti – zpráva o násilném zneužívání studentů vysokých škol [DOJ – report about Violent Victimization of College Students]
 

Navíc ty samé statistiky Ministerstva spravedlnosti ukazují, že celková míra znásilnění prudce klesá: od roku 1995 se snížila míra znásilnění žen, nebo sexuálního násilí, o zhruba 60 procent.

Zajímavé je, že analýzy znásilnění se prakticky vždy zaměřují na znásilnění žen, jako kdyby neexistovalo znásilnění mužů. Ve skutečnosti znásilnění mužů neexistovalo v zákonech až do roku 2013. Předtím definice znásilnění FBI výslovně vylučovala muže z počtu obětí:

[znásilnění je] „tělesné sblížení s ženou násilně a proti její vůli.“

 
Jakmile byla nová definice použita a muži nebyli vyloučeni ze sexuálního útoku, nebo jako potenciální obětí znásilnění, údaje poskytnuté CDC (americké Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí) vykreslují mnohem vyváženější obraz:
  

„Výskyty sexuálního kontaktu bez svolení se v podstatě vyrovnaly, přičemž 1.270 milionů žen a 1.267 milionů mužů tvrdilo, že se stali oběťmi sexuálního násilí.“

CDC

Nová definice zahrnuje případy, kdy byli muži donuceni ,penetrovatʻ. Kvůli kulturním faktorům obecně předpokládáme, že pokud má muž erekci, musí chtít sex. Koneckonců, muži jsou sexuálně nenasytní, že?

Takže si na chvíli představte, že použijeme stejnou logiku u žen, protože víme, že řada žen vykazuje známky fyziologického vzrušení během znásilnění:

„S tímto problémem jsem pomáhala více mladým ženám, než můžu spočítat… O orgasmu během znásilnění existuje velmi málo studií, ale výzkum doposud ukazuje, že tuto zkušenost mělo 10 až 50%.“

Populární věda

 
 
Dozorkyně McCormiková byla shledána vinnou v případu, který zahrnoval 12 mladistvých chovanců, kteří podali žalobu na sexuální a fyzické zneužití.
 

V obou případech nejsou známky fyziologického vzrušení důkazem souhlasu. Pokud není muž vzrušený, existuje mnoho způsobů, jak jej uměle vyvolat.

Tento bod je ilustrován v následujícím případu z Jihoafrické republiky, kde tři ženy unesly muže, kterého tři dny držely a hromadně znásilňovaly, zatímco jej nutily brát Viagru a pít energetické nápoje. V Jihoafrické republice to byl pátý podobný případ únosu a hromadného znásilnění muže ženským triem během několika let.

Studie CDC, která ukazuje, že sexuální násilí je rovnoměrně rozdělené mezi muže a ženy, neposkytuje úplný pohled, protože údaje z vězení nejsou ve zprávě zahrnuty.

Věznice, v porovnání se zbytkem společnosti, vykazují velmi vysoké míry sexuálního násilí, přičemž jeho míra se pohybuje mezi 9 a 23% v závislosti na zdrojích.

Zatímco běžný pohled vyobrazuje znásilnění ve vězení jako zločin muže vůči muži, těch pár průzkumů o sexuálních útocích ve vězení odhaluje neočekávané výsledky:

„Z těchto průzkumů vyplynul opak toho, co si obecně myslíme, že je pravdou. U žen bylo pravděpodobnější, že budou zneužity jinými ženskými vězni a muži jejich dozorci, kdy velký počet těchto dozorců byly ženy.

Například u mladistvých, kteří hlásili sexuální zneužívání od personálu, 89 procent byli chlapci, kteří nahlásili zneužívání ženským personálem. Celkem vězni nahlásili astronomických 900 000 incidentů sexuálního zneužívání.“

 
Celkových počet sexuálních útoků spáchaných v amerických věznicích pochází přímo z Ministerstva spravedlnosti a výrazně převyšuje počet sexuálních útoků spáchaných mimo vězení:
 

„V USA je znásilněno více mužů než žen podle údajů, které zahrnují sexuální zneužívání ve věznicích. V roce 2008 bylo podle údajů Ministerstva spravedlnosti odhadnuto, že 216 000 vězňů bylo sexuálně napadeno během odpykávání trestu. To je ve srovnání s 90 479 případy znásilnění mimo vězení.“

Guardian

 

3 / Ženy vydělávají méně než muži

Tvrzení: Feministé a média hlavního proudu již desetiletí opakují, že ženám jsou v porovnání s muži vypláceny nižší mzdy. Dokonce i Barack Obama ve své Zprávě o stavu Unie z roku 2016, zopakoval feministickou mantru, podle které „ženy vydělají 77 centů za každý dolar, který vydělá muž.“ To je samozřejmě vyzdvihováno jako ,jasný důkazʻ systémové sexistické diskriminace žen.

Realita: Za prvé poznamenejme, že v sedmdesátých letech se mluvilo o tom, že ženy vydělávají asi 65% toho co muži. Dnes je toto číslo asi 80%. Bez ohledu na to, co způsobuje mzdový rozdíl, od sedmdesátých let se snížil.

Obamův údaj o 77% je jednoduše rozdíl v mediánových ročních příjmech mužů a žen pracujících na plný úvazek. Je to srovnání jablek a pomerančů, protože nezahrnuje rozdíly v povoláních, pozicích, vzdělání, délce pracovního poměru nebo odpracovaných hodinách za týden.

Pokud jsou zohledněny tyto důležité faktory, potom se mzdový rozdíl zúží až do bodu, kdy se vytratí. Spíše než že by se  snižoval, v některých zemích, jako ve Velké Británii, se rozdíl v odměňování obrací:

„Nedávný průzkum ve Velké Británii ukazuje, že když se porovnávají hodinové sazby, mzdové rozdíly v odměňování jsou opačné ve věkové skupině od 20 do 40 let. Údaje sestavené Press Association ukazují, že ve věku od 22 do 29 let žena  zpravidla vydělá o £1111 liber ročně více než její mužští protějšci. ,Obrácený rozdíl v odměňováníʻ platí i pro pracovníky ve věku od 30 do 39 let, přičemž ženy vydělávají o 0.2% více než muži.“

The Guardian

Tyto údaje berou v úvahu pouze hodinovou sazbu a nechávají stranou skutečnost, že muži a ženy nepracují stejným způsobem.

Níže jsou uvedené faktory, které obecně upřednostňují muže a pomáhají vysvětlit, proč muži vydělávají více. Ukazují, že muži mají tendenci vydělat více peněz ne proto, že jsou privilegovaní, ale proto, že jejich pracovní vstup je odlišný. Tento seznam vychází z vynikající knihy Warrena Farrela Proč muži vydělávají víc: překvapující pravda za rozdílem v odměňování  – a co s tím ženy mohou dělat:

  • Muži tíhnou k lépe placeným povoláním v oblasti technologií a praktických věd (např. ropný inženýr).
  • Muži si vybírají povolání s vyšším rizikem a vyššími platy, s většími bezpečnostními riziky pracovních úrazů a smrtelných úrazů (např. ropný pracovník, pokrývač a těžba dřeva).
  • Muži jsou více ochotni pracovat venku v nepohodlném, fyzicky náročném pracovním prostředí (stavební práce, pracovníci na ropných polích, komerční rybolov, těžba dřeva).
  • Muži jsou více ochotni než ženy si vybrat náročné a intenzivní zaměstnání, které nemá pevně danou pracovní dobu (např. firemní právník, vedoucí pracovníci Bílého domu).
  • Muži vybírají pracovní místa s vyššími platy, ale s nižším osobním naplněním (daňový účetník).
  • Muži vybírají pracovní místa s vyššími finančními a emocionálními riziky (např. podnikání s rizikovým kapitálem).
  • Muži jsou ochotnější než ženy pracovat v nejhorších směnách v nejhorších hodinách.
  • Muži si často vybírají lépe placené podobory (např. chirurgie a anesteziologie).
  • Muži jsou ochotni pracovat ve špinavém nebo nepříjemném prostředí s minimálním kontaktem s lidmi (např. vězeňská stráž, ocelář, řidič nákladních automobilů).
  • Muži v průměru pracují více hodin týdně a více týdnů v průběhu roku než ženy.
  • Muži častěji než ženy investují do zdokonalování svých dovedností s většími finančními odměnami (např. magisterské studium v ​​oblasti výpočetní techniky proti magisterskému studiu ve vzdělávání).
  • Muži mají větší pravděpodobnost než ženy, že mají více let nepřerušované pracovní zkušeností v jejich současném zaměstnání.
  • Muži mají menší pravděpodobnost než ženy, že nebudou v práci (návštěvy lékaře, nemocenská, dovolená když jsou děti nemocné atd.).
  • Muži jsou ochotnější než ženy tolerovat delší dobu dojíždění.
  • Muži jsou ochotnější se přemístit, zejména na nežádoucí místa na základě žádosti jejich společnosti.
  • Muži jsou v průměru více ochotni než ženy hodně cestovat jako součást práce.
  • Muži jsou ochotnější než ženy vzít na sebe riziko proměnlivého příjmu, např. aby byli placeni provizí místo pevnou mzdou.
  • Muži často produkují více výstupů, např. vědecké výzkumné články pro univerzitní profesory
Níže uvedený graf ukazuje první bod, který je zmíněn ve výše uvedeném seznamu a ukazuje, jak si muži vybírají převážně vysoce placené kariérní pozice, zatímco ženy si vybírají převážně méně placená zaměstnání:
 
Nejvyšší a nejnižší placená práce podle pohlaví a průměrné mzdy
 Nakonec dokonce i feministi museli opustit roky propagandy a konečně přiznat, že rozdíl v odměňování je většinou způsoben volbami žen:
 

„Americká asociace univerzitních žen [The American Association of University Women] (AAUW) konečně přiznala, že ,rozdíl v odměňování podle pohlavíʻ je způsoben především volbami žen, nikoli diskriminací.“

Leadership Institute

Tento ústupek není nic víc, než jen pouhá slovní podpora, neboť mýtus o rozdílu v odměňování je stále široce šířen hlavními médii, na univerzitách a ve školách.

4/ Muži zneužívají děti

Tvrzení: Muži jsou ve své podstatě násilní. Bijí své ženy a bijí své děti. To je to, co Kahneman a Tversky (1982) nazvali „reprezentativní heuristika“, kdy tyrani mají atributy mužství, a oni sami představují hrozbu pro dítě.

Realita: Ve skutečnosti dvě velké studie o násilí na dětech vyvodily velmi podobné závěry. U matek je větší pravděpodobnost než u otců, že se dopustí násilí vůči dětem.

Děti jsou téměř trojnásobně více vystaveny násilí od matek

  • 4.3% bylo vystaveno vážnému násilí mužů k ženám
  • 11.4% bylo vystaveno vážnému násilí žen k mužům
McDonald et al., 2006
 
V průzkumu Health Canada z roku 2001 bylo zjištěno, že se matky dopouštějí 4 z 5 druhů násilí oproti otcům:
 
Biologické matky (ve srovnání s biologickými otci) jsou pravděpodobněji odůvodněným pachatelem:

fyzického zneužívání (47 vs 42%)

zanedbání (86% vs 33%)

emocionální týrání (61% vs 55%)

více kategorií (66% vs 36%).

Biologický otec je nejpravděpodobnější pachatel sexuálního zneužívání (15% vs. 5%).
Americký průzkum dětského týrání, provedený v roce 2004 mezi více než 700 000 osobami, odhalil ještě větší rozdíly mezi ženami a muži, než kanadský průzkum: zjistil, že u matek je více než dvojnásobná pravděpodobnost oproti otcům, že zneužijí své děti .
 
Pachatelé týrání dětí podle rodičovského stavu
 

 Zneužívání dětí, ze strany matek, je častější jak v rozsahu tak i v jeho míře. Podle amerického průzkumu z roku 2004, bylo v roce 2003 bylo mezi všemi případy dětí, kdy došlo k úmrtí v důsledku týrání, 30.5% způsobeno matkou a 18.2% bylo způsobeno otcem.

Skutečnost, že matky tráví více času výchovou dětí než otcové, je pravděpodobně faktor, ale tyto údaje nabourávají mýtus, že to jsou převážně muži, kdo se dopouští krutosti na dětech.

5 / Žena vznášející obvinění = oběť

 
Andrea Dworkinová, druhá zakladatelka radikálního feminismu
 

Tvrzení: Pokud jde o záležitosti tak osobní a citlivé jako sexuální zneužívání, ženy nemají důvod lhát. Ve skutečnosti je třeba velká míra odvahy překonat hanbu a sdílet takové bolestivé vzpomínky.

Realita: Jak muži tak ženy lžou. O to je to horší, když právní systém nadměrně chrání žalobce, ​​zbaví obžalovaného většiny jeho nejzákladnějších práv a obrátí způsob obžaloby, kde důkazní břemeno spočívá na obviněném než na žalobci. Pojem ,presumpce nevinyʻ, což je něco, co platilo po staletí, byl převráceno vzhůru nohama. Ve strašlivě totalitním překroucení jsou dnes mnozí muži považováni za viníky, dokud není prokázána jejich nevina.

Ženy jsou dnes povzbuzovány sociálními pracovníky a právními zástupci, aby podávali obvinění proti partnerům a manželům, mají k tomu finanční pobídky (získání domu, výživné), mají naprostou anonymitu (zatímco o jménu obviněného se široce informuje), jsou imunní vůči žalobě za falešné obvinění, občanské soudy dovolují nižší standardy důkazů a další.

Vědecké práce o tomto politicky citlivém tématu falešných obvinění ze znásilnění jsou vzácné, ale nicméně existují:

„Sociolog z Purdue University Eugene J. Kanin zjistil, že během devítiletého období ,41% z celkového počtu vykázaných případů znásilnění bylo oficiálně prohlášeno za nepravdivéʻ“, to znamená, došlo k přiznání stěžovatelky, že nedošlo k žádnému znásilnění a obvinění bylo tedy nepravdivé.

Následující studie na univerzitě zjistila, že 50% obvinění bylo nepravdivých, opět čistě na základě stáhnutí obvinění ze strany žalobce.

Kvůli nestáhnutým obviněním bude skutečné procento falešných obvinění jistě mnohem vyšší. Kanin dospěl k závěru, že ,tato falešná obvinění podle všeho
slouží stěžovatelům pro tři hlavní funkce: poskytují alibi, hledání pomsty a získání soucitu a pozornostiʻ.“

Stephen Baskerville,Nová politika sexu [The New Politics of Sex]

 

Zde jsou dva příklady jasných a plně zdokumentovaných falešných obvinění. V prvním roztleskávačka zavolá policii a tvrdí, že její přítel ji dusil a tloukl. Policie se chystá muže zatknout, ten ale poskytne video které ukazuje, že to co se stalo je přesný opak:
 
 
 V druhém případě přítelkyně mladého právníka hrozí, že proti němu vznese obvinění z falešného domácího násilí, a to proto aby jej dostala z jejich domu:
 
 

Kolik dalších případů existuje, ve kterých muži neměli důkazy o falešném obvinění a skončili tak ve vězení jen na základě těchto falešných obvinění?

Kritickým faktorem při lhaní úředním činitelům je, zda lži uvěří nebo ne. Následující studie hodnotila předsudky orgánů v případech domácího násilí v závislosti na tom, zda pachatel byl muž nebo žena:

  • Když žena přivolala policii, aby nahlásila domácí násilí, bylo muži ve 41,4% případech přikázáno opustit dům. Když zavolal muž, žena byla vykázána z domova v 0% případech.
  • Když zavolala žena, muž čelil okamžitému zatčení ve 28.2% případů. Když zavolal muž, hrozilo ženě zatčení v 0% případů.
  • Když zavolala žena, muž čelil pozdějšímu zatčení v 10.7% případů. Když zavolal muž, hrozilo ženě pozdější zatčení v 0% případů.
  • Když zavolala žena, muž byl zatčen ve 15.2% případů. Když zavolal muž, byla žena zatčena v 0% případů. V 12.1% případů kdy zavolal muž, byl sám zatčen.
Americký národní průzkum rodinného násilí 1985 provedený Murrayem A. Strausem a Richardem J. Gellesem
 

Z těchto průzkumů vyplývá, že je velmi nepravděpodobné, že muži budou hlásit násilí (znásilnění, domácí násilí, týrání dítěte) spáchané jejich manželkou, protože v nejlepším případě jim nikdo nebude věřit a v nejhorším případě to budou oni, kdo skončí za mřížemi. Je zajímavé, že to je přesně to, o čem mnohé ženy tvrdí, že se jim to stalo když nahlásily znásilnění.

Naopak ženy jsou povzbuzovány k tomu, aby podávaly obvinění (ať pravdivá nebo nepravdivá), protože u jejich obvinění je pravděpodobnější, že jim bude uvěřeno, a i když je jejich tvrzení nepravdivé, nebudou čelit žádným právním následkům.

Z výše uvedeného vyplývá, že všechny uvedené statistiky jsou pravděpodobně neobjektivní, v důsledku mnohem méně častějšího nahlašování u mužů a nadměrného nahlášování u žen. Pokud by byla zohledněna tato předpojatosti nahlašování, dále by to zvýšilo výskyt domácího násilí, týrání dítěte a znásilnění páchaného ženami.

Jeden příklad dokonale ilustruje velmi machiavellianské účinky feministických lží: pěstounská péče. Tato zařízení jsou teoreticky navržena tak, aby chránila děti před špatným zacházením doma.

Výskyt falešných obvinění o zneužívání dětí během soudních sporů je překvapivě vysoký: 55%. Takže většina případů je v nejlepším případě zkreslena, v nejhorším případě zcela smyšlená.

Ale falešná obvinění z týrání dítěte mohou vést k velmi reálnému umístění do náhradní péče dítěte, které dosud žilo klidný život, bez zanedbávání a násilí. V pěstounské péči bude dítě pravděpodobně zažívat mnohem méně klidný život:


Ve skupinových domovech [existuje] desetinásobek míry fyzického zneužívání a více než 28násobek míry sexuálního zneužívání dětí  než u obecné populace.

Stephen Baskerville, Nová politika sexu

Je více než lehce ironické (a rozhodně tragické), že výsledkem feministického zveličování týkajícího se zneužívání dětí v rodinné jednotce, je usnadnění odstranění dětí z bezpečných rodinných domovů, které jsou umístěny do zařízení pro pěstounskou péči,  kde má dítě velmi velkou pravděpodobnost, že zažije zneužívání.

Závěr

Znásilnění, domácí násilí a zneužívání dětí se týkají jen malé části obyvatelstva a celkové statistiky vykazují obecný pokles výskytu. Je také zřejmé, že rozdíl mezi pohlavími je výrazně zkreslen. Muži a ženy vydělávají peníze, znásilňují, bijí a zneužívají své děti ve srovnatelném poměru.

To je velmi důležitý bod a měl by zabránit jakýmkoli genderově orientovaným zobecňováním. Čísla ukazují, že malé procento dospělých jedná násilně. Nejdůležitější indikátory pro takové chování mají málo společného s pohlavím, ale úzce souvisejí s faktory jako poruchy osobnosti, negativní emocionalita, trauma v dětství atd.

Navzdory této pohlavní rovnosti z hlediska násilí a platu, je v posledních letech pozoruhodný vzestupný trend násilí páchaného ženami.

 
Chci vidět muže zbitého na kaši s vysokým podpatkem vraženým do jeho pusy, jako jablko v tlamě prasete.
Skutečný citát Andrei Dworkinové, druhé vůdčí osobnosti feminismu (a obhájkyně incestu a pedofilie).
 

Mohli bychom si položit otázku, jestli to není výsledek feministických lží, které infikují některé mysli? Po desetiletí feministky zobrazují ženy jako oběti: zneužívané, znásilněné a diskriminované muži. To mohlo vyvolat vlnu vzteku, nárokování, ,zplnomocněníʻ a nenávisti mezi mnoha ženami, což vedlo ke zvýšení počtu znásilněných mužů, zneužívaných dětí a domácího násilí.

Zde se nám ukazuje velmi kafkovská povaha celého feministického hnutí. Feministky si představují svět, kterému dominuje kultura znásilňování a násilní muži, přesto vytvářejí téměř pravý opak: svět ve kterém si ženy stále častěji osvojují zločin a násilí proti mužům, lidem, jimž byly tyto samé zločiny nesprávně připisovány na prvním místě.

Vždy kolem nás budou patologické osoby, spolu s jejich destruktivními ideologiemi. To je něco, co nemůžeme změnit. Co ale můžeme změnit je to, jak tento problém vnímáme a řešíme. Jedná se o tytéž patologické osoby, které vytvářejí revoluční hnutí tím, že ukazují prstem na skupinu obětních beránků (šlechta, buržoazie, Židé).

Je to prostě a jednoduše o odvedení pozornosti, které směřuje oprávněný lidský vztek k nesprávnému viníkovi: k obětnímu beránkovi namísto patologických loutkovodičů.

Feministky říkají ženám, že všechny problémy žen jsou způsobené muži. Tato technika obětního beránka může být velmi účinná, protože nabízí velmi pohodlnou lež, která je pak promítnuta na druhého a tím osvobozuje ženy od jakékoli odpovědnosti.

Toto je samotné jádro feministického/postmodernistického kréda, kde ten druhý je peklo, ten druhý je zdrojem veškerého utrpení, ten druhý představuje nadvládu. Myslím si, že ponaučením, které bychom si z toho měli vzít, je pravý opak; přestaňme přenášet svou vlastní slabost, strachy a hanbu na ostatní; přestaňme se snažit změnit toho druhého svou svévolnou, despotickou a dystopickou vizí toho, co je dobré.

Zaměřme se na jedinou věc, kterou můžeme potenciálně změnit – sami sebe – a místo toho, abychom živili svoji vlastní důležitost – ať už vyjádřenou ve formě sebelítosti, pronásledování, velikášství nebo pocitu viny – přijměme odpovědnost za naše životy a naše společnosti a vnímejme svět a sami sebe ne tak, jak bychom si přáli, aby to bylo, ale takové, jakými jsou a jakými jsme my sami. Pouze z pozice úplného pochopení nás samotných a ostatních můžeme doufat, že někdy přijmeme správná rozhodnutí, která povedou k lepšímu světu pro všechny.

 
 

Na Severu komentář: související články na našich stránkách

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *