Celá historie Krymu

Ladislav Větvička
LadikVetvicka.cz

O Krymu se toho dnes mnoho namluví, ale historické znalosti, které máme, se obvykle omezí na fakt připojení Krymu k Rusku před pěti lety a administrativnímu přesunu Krymu z Ruska na Ukrajinu před více než 60 lety.

Pojďme si připomenout celou historii tohoto území:

————————————
Krymský poloostrov a přilehlé černomořské stepi se pro svoji mimořádnou geografickou polohu stal dějištěm pestrých migračních proudů. Nejstarší dokumentovanou populací jsou Kimmerijci, po nich ve 3. stol. př. n. l. Skytové, následovali Sarmati a v 1. stol. př. n. l. mají nadvládu Římané, ve 3. stol. Gotové, od 5. stol. Byzanc, v 6. stol. přicházejí Chazaři.

Velmi důležitý je rok 988, kdy kyjevský kníže Vladimír dobývá Cherson a připojuje východní Krym a Kerč ke Kyjevské říši. Událost to byla významná, odvolávají se na ni ruští nacionalisté při zdůvodňování primárnosti slovanského osídlení před tatarským.

11. a 12. století invaze Pečeněhů a Kypčáků znamená vytlačování Kyjeva na východ poloostrova a Byzance na jeho zbytku. Rozšiřuje se tedy turkické osídlení, které dostává další vlnu vpádem Turkomongolů a začleněním oblasti do Zlaté hordy. Vytvářejí se základy pro pozdější vznik tatarské státnosti na Krymu, která bývá často spojována s Krymským chanátem, jedním z nástupnických politických útvarů po rozpadu Zlaté Hordy.

V roce 1441 vznikl nezávislý Krymský chanát, v čele s chánem Girejem, jehož dynastie vládla Krymu až do roku 1783, do připojení k Rusku. Na krymském pobřeží ještě ve 13. století stačili založit obchodní kolonie Janované, kteří měli svou samosprávu až do příchodu osmanských Turků v 15. století.

K formálnímu uznání nadvlády Turků nad Krymem došlo v roce 1487. Soužití s etnicky blízkými Turky nebylo v této době idylické, zasahovali do něho ukrajinští kozáci, kteří uzavírali s Tatary spojenectví. Současná krymskotatarská publicistika toto období idealizuje a spatřuje v něm období svobody, zcela protikladné tomu příštímu, které je dnes vydáváno za obrovskou národní tragedii, to jest připojení Krymu k Rusku.

Zadáte-li do vyhledávače termín „Kyjevská říše“ zjistíte, že jde o termín „Kyjevská Rus“. A jdete- li dále, uvidíte, že termín „Kyjevská Rus“ je nový. Ten původní je „Rus“. No a když budete pátrat, proč jsou v historickém popisu zmíněni „ruští nacionalisté“, tak se nedopátráte. Stejně jako se nedozvíte, proč krymští tataři jako nacionalisté zmiňováni nejsou. Takže už nemůžeme jako číst pár vět o historii, aniž by do nich autor nenacpal dnešní ideologický správné názory? Už zase?

1783 Krymský chanát připojen k Rusku. Správou Krymu v roce pověřila Kateřina Veliká svého milence Grigorije Potěmkina

Léto 1917 renesance myšlenky krymského tatarského státu

Březen–duben 1918 Tauridská sovětská republika

Mimochodem, první Ukrajinská lidová republika vznikla v roce 1917, následovala Západoukrajinská lidová republika, které se na krátký čas formálně spojily. Až v prosinci 1922 vzniká Ukrajinská sovětská socialistická republika, s níž se spojuje i Besarabská a Haličská. Charkov byl ukrajinskou metropolí až do roku 1934. O vznik skutečně nezávislé Ukrajiny v roce 1991 se zasloužil ideologický tajemník ÚV KS Ukrajiny Leonid Kravčuk

1919–1920 během občanské války poloostrov ovládal bělogvardějský generálporučík Wrangel

10. 11. 1921 vyhlášení Krymské SSR v rámci Ruské federace

1936 na základě nové, „stalinské“ ústavy Krym změněn na autonomní sovětskou socialistickou republiku, opět v rámci RSFSR

1942 národní islámský sjezd vyhlásil Krymský chanát

30. 6. 1945 po zrušení Krymské ASSR a vysídlení většiny krymských Tatarů byla zřízena Krymská oblast v rámci RSFSR

19. 2. 1954 Krymská oblast administrativně připojena k Ukrajinské SSR

Tady bych se zastavil. Nikde se nezmiňují důvody tohoto rozhodnutí. Jen historik a publicista Milan Syruček zmiňuje zajímavou věc:

Problém Krymu nevznikl v roce 1954, ale v roce 1923, kdy Moskvu navštívil předseda americké židovské organizace Joseph Rosen. Tato organizace vznikla v roce 1914, aby pomohla Židům zejména z východní Evropy, když řada amerických států výrazně omezila přistěhovalectví. Rozin navrhl tehdejší moskevské vládě okamžitou mnohamilionovou dolarovou půjčku za to, že pro Židy zřídí autonomní stát v oblasti severního Krymu. Pokud se tak stane do 20 let, bude tato půjčka prominuta. Lenin byl již vážně nemocen, ale Lev Trockij, Nikolaj Bucharin a Grigorij Zinověv návrh podpořili a pověřili tehdejšího ministra zahraničí Georgije Čičerina, aby to tlumočil americkým finančníkům na setkání v Berlíně. V roce 1924 došlo k dohodě.

Vzhledem ke složité národnostní situaci na Krymu Stalin žádal, aby se s realizací nespěchalo. Tak se záležitost vlekla, až se přiblížil termín. A tak Stalin v roce 1944 učinil první vstřícné gesto. Pod záminkou kolaborace s Němci z Krymu vysídlil Tatary. Tím dosáhl toho, že termín realizace židovského státu nebo splacení půjčky byl odložen o 10 let, na rok 1954. Jenže mezitím došlo k výrazné změně mezinárodní situace. V roce 1948 vznikl opravdový židovský stát Izrael, takže židovský stát na Krymu přestal být aktuální. Stalin v roce 1953 zemřel a nedořešený úkol s půjčkou a vznikem autonomního státu připadl na Chruščova. Jeho poradci mu navrhli, aby Krym předal Ukrajině, protože dohoda o vytvoření židovské autonomní republiky byla uzavřena s Ruskou federací. Tím by se Moskva zbavila zodpovědnosti a nutnosti vracení půjčky, pod záminkou, že pokud Rusové podepsali dohodu o území, které jim nepatří, pak je dohoda neplatná. Nechť se američtí Židé obrací na ukrajinskou vládu. A tak se stal Krym ukrajinským a USA si připsali další desítky milionu dolarů k nedobytným pohledávkám.

Jakkoli se to vše zdá příliš průhledné, dokumenty k tomu prý můžete najít na stránkách Yaleovy Univerzity, kde je umístěn kompletní zdigitalizovaný Stalinův archív.

20. 1. 1991 93 % účastníků referenda o autonomii Krymu se vyslovilo pro obnovu Krymské ASSR (v rámci Ukrajiny). Referendum bylo bojkotováno krymskými Tatary.

Únor 1991 Krymská ASSR obnovena

Září 1991 přijetí deklarace o státní suverenitě Krymu v rámci Ukrajiny

26. 2. 1992 krymská Národní rada zrušila autonomii a přijala nový název – Republika Krym

5. 5. 1992 vyhlášení nezávislé republiky

Květen 1992 ruský parlament přijal usnesení o nezákonnosti oddělení Krymu od Ruska v roce 1954 a současně krymský parlament zrušil rozhodnutí o státní samostatnosti

Ukrajinský parlament ale tvrdě požadoval zrušení nezávislosti Krymu a dal krymskému parlamentu týdenní ultimátum, aby republiku Krym zrušil. V červnu 1992 bylo skutečně dosaženo dohody, že krymská ústava bude zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky.

Červen 1992 ukrajinský parlament přijal nový zákon o široké autonomii Krymu

Leden 1994 v prezidentských volbách zvítězil ruský nacionalista Jurij Meškov

Březen 1994 v parlamentních volbách zvítězil proruský blok Rossija

Květen 1994 proruský parlament prosadil ústavu označující Krym za nezávislý na Ukrajině

Březen 1995 ukrajinská Nejvyšší rada zrušila Ústavu Krymské republiky a její prezidentský úřad

1. 4. 1995 ukrajinský prezident Leonid Kučma převzal přímou kontrolu nad Krymskou republikou

31. 5. 1995 nová ústava definovala Krym jako součást Ukrajiny

21. října 1998 krymský parlament přijal už třetí verzi krymské ústavy. Dne 23. října 1998 ukrajinský prezident Kučma podepsal zákon, který ji schválil. Článek 48 krymské ústavy deklaroval právo Krymské republiky vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo.

Následné referendum (z 16. března 2014) bylo tedy uplatněním tohoto práva, které bylo v souladu i s ukrajinskou ústavou. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché.

V roce 2010 byla uzavřena rusko-ukrajinská smlouva o pronájmu krymských základen pro ruskou Černomořskou flotilu s platností do roku 2042. Sevastopol dostal zvláštní status, a celkem 4.600 objektů na Krymu mělo právo exteritoriality. Celkový počet vojáků ani po jejich doplnění počátkem roku 2014 (to asi měla být ta „okupace“) nikdy nepřesáhl množství, uvedené ve smlouvě.

Přítomnost ruských vojáků v pronajatých objektech tedy nijak neovlivnila průběh referenda, protože to dopadlo v podstatě stejně, jako referendum v roce 1991, kdy žádné takové výtky nebyly vzneseny, přestože i tehdy byli na krymských základnách vojáci Černomořské flotily.

6. 3. 2014 krymský parlament 78 hlasy z 81 odhlasoval připojení Autonomní republiky Krym k Rusku

11. 3. 2014 krymští poslanci schválili Deklaraci nezávislosti

16. 3. 2014 v referendu, jehož se zúčastnilo 83,1 % oprávněných respondentů, se údajně 96,8 % vyslovilo pro připojení k Rusku; krymský parlament schválil název Republika Krym. Ukrajinský Ústavní soud považuje referendum za protiústavní.

21. března 2014 začlenilo Rusko na žádost parlamentu Republiky Krym jak Krym, tak město Sevastopol do svého státního území. Představitelé Ukrajiny, USA a zemí Evropské unie tyto kroky považují za nelegální. Jen několik zemí dosud uznalo referendum o nezávislosti a následné přičlenění Krymu k Rusku.

Opsáno z vysílání či obsahu štvavých /vysílaček, webů/*, uvedených na seznamu /Gestapa, StB, KGB, Centra Hybridnich Hrozeb/*
*Nehodící se škrtněte

 

NS komentář: Pro doplnění předkládáme ještě autorův aktuálnější text, který osvětluje právní aspekty připojení Krymu k Rusku. Jeho zdroj naleznete ZDE.

Tak je ten Krym okupovany anebo svobodny?

Dnes a denně referují naše media o Krymu jako o okupovaném, případně anektovaném území.Tak jak to vlastně je? Má národ, obývající nějaké území (v tomto případě jednoznačně určené, protože se jedná o poloostrov), právo na sebeurčení? A proběhlo hlasování podle pravidel anebo bylo vynucené pod hlavněmi zelených mužíčků?

Zajímavé, v mainstreamu nepoužívané informace jsou v komentáři Štěpana Cháby (2017-10):

Je úctyhodné, že v Evropské unii nejsou jen slepí a hluší a že jim agenda vlastní politiky nezatemnila mozek. Předseda Asociace akreditovaných právníků pro interakci s orgány veřejné správy při Evropské unii, Christian D. de Fouloy, publikoval analýzu právního postavení Krymu. Z ní zcela jasně vyplývá, že anexe Krymu nebyla anexí, ale zkrátka rozhodnutím Krymu o svém sebeurčení. Tečka.

Analýzu publikoval na oficiálních stránkách AALEP autor analýzy, s překladem ji pak přepublikoval senátor Konstantin Kosačev na stránkách Senátu Ruské federace. Právníci Asociace právníků pro interakci s orgány veřejné správy při Evropské unii konstatovali, že se zcela jednoznačně nejednalo o anexi, ale o znovusjednocení Krymu s Ruskem podle vůle občanů Krymu. K závěru došli právníci podrobným zkoumáním ukrajinské a krymské ústavy. Krym, jakožto autonomní část Ukrajiny, měl právo referendum vyvolat a podle jeho výsledku se i řídit.

Konečná analýza

Zde jsou některé z argumentů analýzy, které publikoval senátor Konstantin Kosačev:

1. V souladu s § 10 Ústavy z roku 1996 mělo území Krymu samostatný právní status, založený na zákonných právech národů.

2. V souladu s ustanovením § 10 odst 138,2 spadá pod jurisdikci Autonomní republiky Krym též „organizování a pořádání místních referend“, a možná témata těchto referend nejsou omezena na „krymské“ části ústavy.

3. V souladu s článkem 48 Ústavy Autonomní republiky Krym „Záruky a stav statusu a pravomocí autonomní republiky Krym“ poskytuje záruky práva demokratickým institucím společnosti a občanům , včetně práva na konání referenda o jakékoliv věcné problematice.

4. Ústava Ukrajiny zaručuje svobodu výrazu vůle občanů v referendu v souladu s článkem 69, kterým je referendum definováno jako prvek přímé demokracie.

5. Ministerstvu obrany Ukrajiny je částí 4 článku 17 Ústavy zákázáno použít ozbrojených sil k omezení práv a svobod občanů.

6. Znovu potvrzuje oprávněnost přítomnosti ruských ozbrojených sil během referenda v Krymu na základě bilaterálních dohod mezi Ukrajinou a Ruskem.

7. Bere na vědomí zákonnost postupu Krymu pro dobrovolné odtržení od země – vyhlášení nezávislosti, referendum, prohlášení o přání připojení k Rusku.

8. Indikuje nepřítomnost důkladné předběžné právní analýzy usnesení Valného shromáždění OSN o „územní celistvosti“ Ukrajiny.

9. Odvolává se na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora OSN ze dne 22. července 2010, které potvrzuje, že jednostranné vyhlášení nezávislosti ze strany státu není v rozporu s pravidly mezinárodního práva … Obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný použitelný zákaz vyhlášení nezávislosti.

Jaké budou důsledky?

Doufejme, že šílenství sankcí vůči Rusku tímto uhasne. Vyvolání sankcí oslabilo nejen Rusko, ale zároveň i celou Evropu. Rusko se na nohy opět postavilo, navázalo spolupráci na jiných trzích a soustředilo se na oživení vlastní produkce. A díky tomu začalo nejen zdatně odolávat sankcím, ale zároveň i posilovat. Evropa se ovšem ochudila o jeden z nejdůležitějších trhů, který měla k dispozici. A tratí na tom doposud. Rusko se bez Evropy obejde. Evropa bez Ruska nikoliv.

Zdroje informací ZDE a ZDE.

  •  
  • 23
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.