Proti škole – jak veřejné vzdělání mrzačí naše děti, a proč

John Taylor Gatto
WesJones.com


Třicet let jsem vyučoval na některých z těch nejhorších manhattanských škol i na některých z nejlepších, a během této doby jsem se stal odborníkem na nudu. Nuda byla v mém světě všude a když jste se zeptali dětí, což jsem
dělal často, proč se cítí tak znuděně, vždy měly stejné odpovědi: odpovídaly, že jejich práce je hloupá, že nedává žádný smysl, že to už znají. Říkali, že chtějí dělat něco opravdového a ne jen tak sedět. Říkaly, že učitelé vědí o svých předmětech velmi málo a očividně nemají zájem se naučit víc. A děti měly pravdu: jejich učitelé byli stejně znudění jako ony.

Nuda je stav společný učitelům a každý, kdo strávil čas ve sborovně, může potvrdit tu nízkou energii, stěžování si, sklíčené postoje, které je možné zde najít. Na otázku proč se učitelé cítí znuděně, podle očekávání svalují vinu na děti. Kdo by nebyl znuděný žáky, kteří jsou hrubí a zajímají se pouze o známky? Pokud vůbec to. Samozřejmě sami učitelé jsou konečným výsledkem stejných dvanáctiletých programů povinné školní docházky, které tak důkladně nudí jejich žáky, a jako zaměstnanci školy jsou uvězněni uvnitř struktur, které jsou ještě zkostnatělejší než ty, které jsou vnucovány dětem. Kdo je tedy vinen?

My všichni. Naučil mě to můj děda. Jedno odpoledne, když mi bylo sedm, jsem si mu stěžoval na nudu, přičemž jsem od něj schytal jednu vyúčnou po hlavě. Řekl mi, abych v jeho přítomnosti to slovo nikdy více nevyslovil, a že pokud se nudím, je to moje chyba a nikoho jiného. Povinnost zabavit se a usměrňovat sebe sama byla jen moje a lidé, kteří to nevěděli, jsou lidé dětinští a pokud možno je třeba se jim vyhnout. Rozhodně se jim nemá důvěřovat. Tato příhoda mě navždy vyléčila z nudy a tu a tam, za ta léta, se mi podařilo předat tuto lekci některému nevšednímu žákovi. Z velké části jsem však zjistil, že je zcela zbytečné napadat převažující představu, že nuda a dětinství jsou přirozeným stavem ve třídě. Často jsem musel vzdorovat navykům a dokonce i ohýbat zákon, abych pomohl dětem dostat se z této pasti.

Impérium samozřejmě vrátilo úder; dětinští dospělí pravidelně zaměňují opozici s neloájálností. Jednou, když jsem se vrátil z nemocenské, jsem zjistil, že všechny důkazy o tom, že jsem byl v pracovní nechopnosti byly úmyslně zničeny, že mé pracovní místo bylo zrušeno a že už jsem ani neměl pedagogickou licenci. Po devíti měsících velkého úsilí se mi podařilo získat licenci zpět až poté, kdy školní sekretářka dosvědčila, že byla svědkem průběhu tohoto spiknutí. Mezitím moje rodina trpěla víc, než si chci pamatovat. Když jsem v roce 1991 definitivně odešel do důchodu, tak jsem měl více než dost důvodů, pohlížet na naše školy – s jejich dlouhodobým, nuceným zadržováním jak studentů tak učitelů stylem vězeňské cely – jako na virtuální továrny na dětinství. Přesto jsem upřímně neviděl důvod, proč to tak musí být. Moje vlastní zkušenost mi odhalila to, co musí mnoho dalších učitelů zjistit postupem času, a přesto si to musí nechat pro sebe ze  strachu z odvety: kdybychom chtěli, mohli bychom jednoduše a levně odstranit staré, hloupé struktury a pomoci dětem dostat vzdělání místo pouhého školení. Mohli bychom povzbudit ty nejlepší kvality mládí – zvídavost, dobrodružství, odolnost, schopnost překvapivého pochopení – jednoduše tím, že budeme flexibilnější, pokud jde o čas, texty a testy, tím, že děti budou mít skutečně kompetentní dospělé, a poskytnutím takovoé autonomie každému studentovi, kterou on nebo ona potřebuje, aby mohli tu a tam zariskovat.

Ale neděláme to. A čím víc jsem se ptal proč ne, a zatímco jsem neustále přemýšlel o „problému” školního vzdělání z pohledu inženýra, tím více jsem se vzdaloval pointě: Co když v našich školách není žádný „problém”? Co když jsou takové jaké jsou, tak dramaticky proti zdravému rozumu a dlouhým zkušenostem o tom, jak se děti učí věci, ne proto protože dělají něco špatně, ​​ale protože dělají něco správně? Je možné, že George W. Bush náhodně vyslovil pravdu když řekl, že „se postaráme o každé dítě”? Může být pravda, že naše školy jsou navrženy tak, aby se postaraly o to, že ani jedno z nich nikdy skutečně  nevyroste?

Skutečně potřebujeme školu? Nemám na mysli vzdělání, jenom nucené vzdělávání: šest předmětů denně, pět dní v týdnu, devět měsíců v roce, během dvanácti let. Je tato smrtící rutina skutečně nutná? A pokud ano, k čemu? Neschovávejte se za čtení, psaní a aritmetiku jako odůvodnění, protože ty 2 miliony spokojených z domácího vzdělávání, jistě vyvrátilo toto banální ospravedlnění. I kdyby tomu tak nebylo, dostatečně velký počet známých Američanů nikdy neprošel tímto dvanáctiletým martyriem, kterým naše děti v současné době procházejí, a přesto něčeho dosáhli. George Washington, Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Abrahám Lincoln? Zajisté je někdo učil, ale oni nebyli výrobky školního systému a nikdo z nich nikdy „neabsolvoval” střední školu. Během většiny americké historie děti obecně nechodily na střední školu, přesto se z neškolených stali admirálové jako Farragut; vynálezci, jako Edison; kapitáni průmyslu, jako Carnegie a Rockefeller; spisovatelé, jako Melville a Twain a Conrad; a dokonce i učenci, jako Margaret Meadová. Vlastně donedávna lidé, kteří dosáhli věku třinácti let, nebyli vůbec považováni za děti. Ariel Durantová, která společně se svým manželem Willem napsala obsáhlou a velmi dobrou, vícesvazkovou historii světa, byla šťastně provdaná v patnácti letech. Který rozumný člověk by mohl tvrdit, že Ariel Durantová byla nevzdělanou osobou? Možná neškolená, ale určitě ne nevzdělaná.

V této zemi jsme učeni (tj. školeni) vidět „úspěch” jako synonymum pro, nebo alespoň závislý na, „školení”, ale historicky to není pravda jak z intelektuálního, tak ani z finančního hlediska. A spousta lidí celosvětově dnes najde způsob jak se vzdělávat, aniž by se uchýlili k systému povinných středních škol, které příliš často připomínají vězení. Proč tedy Američané zaměňují vzdělání právě s takovým systémem? Jaký je přesně účel našich veřejných škol?

Hromadné vzdělávání povinného rázu opravdu začalo ve Spojených státech v letech 1905 až 1915, ačkoliv bylo pojato mnohem dříve a prosazováno během větší části devatenáctého století. Důvod, který byl dán pro tento obrovský převrat v rodinném životě a kulturních tradicích, byl zhruba trojitý:

1) Vytvořit dobré lidi.

2) Vytvořit dobré občany.

3) Umožnit každému člověku dosažení jeho osobního maxima.

Tyto cíle jsou i dnes pravidelně využívány jako ospravedlnění a většina z nás je přijímá v takové nebo oné podobě jako dostačující definice poslání veřejného vzdělávání, bez ohledu na to, že školy ani zdaleka nedosahují těchto výsledků. Ale náš pohled je zcela mylný. A co je horší, státní literatura obsahuje četná a překvapivě shodná prohlášení o skutečném účelu povinné školní docházky. Máme tu například velikána H. L. Menckena, který psal v dubnu roku 1924 v The American Mercury, že

…cílem veřejného vzdělávání není naplnit mladou generaci znalostmi a probudit jejich inteligenci…. Nic nemůže být dále od pravdy. Cílem… je jednoduše snížit co možná nejvíce jednotlivců na stejnou bezpečnou úroveň, množit a vyškolit standardizované občany, potlačit nesouhlasné postoje a originalitu. To je jeho cíl ve Spojených státech… a to je jeho cíl všude jinde.

Kvůli Menckenově satirické pověsti bychom mohli být v pokušení zavrhnout tuto pasáž jako trochu nadsazeného sarkasmu. Jeho článek však pokračuje a zaměřuje se na vyzdvižení šablony pro náš vzdělávací systém, který sahá až k bývalému, i když nikdy nezapomenutelnému, vojenskému státu;  Prusko. A ačkoliv si byl zcela jistě vědom ironie, že jsme nedávno válčili s Německem, dědicem pruského myšlení a kultury, Mencken to myslel naprosto vážně. Původ našeho vzdělávacího systému je skutečně pruský a to je opravdu důvod k obavám.

Zvláštní fakt pruského původu našich škol se objevuje znovu a znovu, pokud víte kde hledat. William James na to na přelomu století mnohokrát nepřímo poukazoval. Orestes Brownson, hrdina knihy Christophera Lascha z roku 1991, To pravé a jediné nebe [The True and Only Heaven], veřejně odsuzoval prusizaci amerických škol již ve 40. letech 19. století.  „Sedmá výroční zpráva” Horace Manna pro Massachusettskou státní radu školství v roce 1843 je v podstatě oslava země Frederika Velkého a výzvou, aby byl její způsob školení přenesen sem k nám. Že se v Americe tato pruská kultura tyčila vysoko, není příliš překvapivé vzhledem k našemu spojení s tímto utopickým státem od samého počátku. Washingtonův pobočník během Americké války za nezávislost byl Prus a do roku 1795 se tu usadilo tolik německy mluvících lidí, že Kongres zvažoval vydat německou verzi federálních zákonů. Ale to, co je šokující, je že jsme tak dychtivě přijali jeden z nejhorších aspektů pruské kultury: vzdělávací systém, úmyslně nastavený k vytváření průměrných intelektů, k potlačení vnitřního života, upírání vůdčích schopností studentům a zajištění poslušných a neúplných občanů – vše proto, aby se vytvořilo „zvládnutelné” obyvatelstvo.

Bylo to díky Jamesi Bryantu Conantovi – dvacet let prezident Harvardu, odborník na bojové plyny v První světové válce, výkonný ředitel projektu atomové bomby během Druhé světové války, vysoký komisař americké zóny v Německu po Druhé světové válce a skutečně jedna z nejvlivnějších osobností dvacátého století – že jsem poprvé začal něco tušit o skutečném cíli amerického vzdělávání. Bez Conantova přičinění bychom pravděpodobně neměli stejný styl a stupeň standardizovaných testů, kterým se dnes těšíme, aniž bychom nebyli požehnáni ohromnými středními školami, které najednou pojmou 2 000 až 4 000 studentů, jako třeba nechvalně známá Columbine High v Littletonu, Coloradu. Krátce poté, kdy jsem odešel ze školství, jsem přečetl Conantovův esej z roku 1959, Dítě rodič a stát, a velmi mě zaujala jeho letmá znínka o tom, že moderní školy, které navštěvujeme, jsou výsledkem „revoluce” vytvořené v letech 1905 až 1930. Revoluce? Nezachází do detailů, ale směřuje zvídavé a neinformované ke knize Alexandera Inglise z roku 1918, Zásady středního vzdělání [Principles of Secondary Education], ve které „jeden viděl tuto revoluci očima revolucionáře.”

Inglis, podle kterého byla pojmenována přednáška o vzdělávání na Harvardu, jasně říká, že povinné vzdělávání na tomto kontinentě se mělo stát přesně tím, čím bylo v Prusku ve 20. letech 19. století: pátá kolona v rozvíjejícím se demokratickém hnutí, které hrozilo, že dá rolníkům a proletářům hlas u vyjednávacího stolu. Moderní, industrializovaná, povinná školní docházka měla učinit jakýsi chirurgický řez do budoucí jednoty těchto podtříd. Rozdělte děti podle předmětu, podle věku, známkování, podle neustálého určování pořadí ve zkouškách a mnoha dalšími rafinovanějšími prostředky, aby bylo v budoucnu nepravděpodobné, že by se ignorantská lidská masa, rozdělená v dětství, někdy znovu spojila do nebezpečného celku.

Inglis rozděluje účel – skutečný účel – moderního vzdělávání do šesti základních funkcí, kdy každá z nich je dostačující, aby těm, kteří jsou natolik nevinní, že věří již zmiňovaným třem tradičním cílům, běhal mráz po zádech:

1) Uvykací nebo adaptivní funkce. Školy mají stanovit pevné návyky reakce vůči autoritě. To samozřejmě zcela vylučuje kritický úsudek. Také to do značné míry vyvrací myšlenku, že by se měla vyučovat užitečná nebo zajímavá látka, protože nemůžete přezkoušet reflexní poslušnost, dokud nezjistíte, zda můžete děti učit, a donutit dělat, hloupé a nudné věci.

2) Integrační funkce. Jinými slovy „funkce konformnosti”, protože jejím záměrem je, aby děti byly co možná nejvíce stejné. Konformní lidé jsou předvídatelní a to je velmi užitečné pro ty, kteří chtějí využít a manipulovat početnou pracovní sílu.

3) Diagnostická a řídící funkce. Škola má určit správnou sociální úlohu každého žáka. To se provádí matematickým i písemným hodnocením v záznamech. Jinými slovy „tvoje trvalá složka“. Ano, máte ji.

4) Rozdělovací funkce. Jakmile byla „diagnostikována“ jejich společenská role, děti musí být roztříděny podle dané role, kterou budou zastávat a vycvičeny pouze do té míry, která je třeba pro jejich místo ve společenském stroji – ani o krok dále. A to říkáme naším dětem, aby se snažily být co nejlepší.

5) Selektivní funkce. Vůbec tu nejde o lidskou volbu, ale o Darwinovu ​​teorii přirozeného výběru, aplikovanou na to, co nazval „upřednosťňované rasy”. Stručně řečeno, stojí za tím myšlenka popohnat vývoj kupředu pomocí záměrného úsilí vylepšit  plemenný chov. Školy mají označit nezpůsobilé – pomocí špatných známek, umístěním do nápravného zařízení a jinými tresty – dostatečně zřejmě, že je jejich vrstevníci přijmou jako podřadné a vyřadí je z reprodukční loterie. To je to, k čemu sloužila všechna ta malá ponížení už od první třídy: spláchnout špínu do odpadu.

6) Přípravná funkce. Společenský systém implicitní, který je implicitní z těchto pravidel, bude vyžadovat elitní skupinu opatrovníků. Za tímto účelem se bude malá část dětí v tichosti učit, jak zvládnout tento probíhající projekt, jak dohlížet a ovládat obyvatelstvo, u kterého byla úmyslně snížena inteligence a byla mu vzata jakákoliv moc, aby se vládě nikdo nestavil na odpor a aby korporacím nikdy nescházela poslušná pracovní síla.

Takový je, bohužel, cíl povinného veřejného vzdělávání v této zemi. A pokud byste považovali Inglise za ojedinělého blouznivce s příliš cynickým pohledem na vzdělávací systém, měli byste vědět, že s podporou těchto myšlenek nebyl jediný. Sám Conant, který vycházel z myšlenek Horace Manna a dalších, neúnavně bojoval za americký školní systém navržený v podobném duchu. Muži jako George Peabody, kteří financovali záměr povinné školní docházky napříč jižními státy Spojených států, pochopili, že pruský systém je užitečný nejen k vytváření neškodného voliče a servilní pracovní síly, ale fakticky také stáda bezduchých konzumentů. Velké množství průmyslových titánů, mezi něž patřili Andrew Carnegie a John D. Rockefeller, si postupně uvědomilo, jak ohromné zisky bude možné dosáhnout kultivováním a pečováním o takové stádo prostřednictvím veřejného vzdělávání.

A tak to je. Nyní to víte. Nepotřebujeme koncepci Karla Marxe o velké válce mezi třídami abychom zjistili, že je v zájmu komplexního managementu, ekonomického nebo politického, snížit inteligenci lidí, demoralizovat je, oddělit je od sebe a pokud se nepřizpůsobí, odhodit je. Společenská třída může tuto argumentaci rámcovat, jako když v roce 1909 Woodrow Wilson, bývalý prezident Princetonské univerzity,  řekl Asociaci učitelů škol v New Yorku následující: „Chceme, aby jedna třída osob dostala liberální vzdělání a chceme aby se jiná třída osob, mnohem větší třída, z nezbytnosti, v každé společnosti, vzdala výsad liberálního vzdělání a přizpůsobila se vykonávání specifických náročných manuálních úkolů.” Ale motivace stojící za těmito nechutnými rozhodnutími, které uskutečňují tyto cíle, nemusejí být vůbec založené na třídách. Mohou pocházet čistě ze strachu nebo od již známého přesvědčení, že „výkonnost” je rozhodující ctnost, raději než láska, svoboda, smích nebo naděje. Především mohou jednoduše vycházet z prosté chamtivosti.

Koneckonců obrovské bohatství čekalo v ekonomice, která je založená na masové výrobě a organizovaná ve prospěch velké korporace, spíše než malého podniku, nebo rodinného zemědělce. Ale hromadná výroba vyžadovala masovou spotřebu a na přelomu 20. století většina Američanů považovala za nepřirozené a nerozumné kupovat věci, které skutečně nepotřebovali. Povinná školní docházka byla v tomto směru skutečné požehnání. Škola nemusela školit děti v žádném přímém smyslu, aby přijaly za své přesvědčení nutnosti nepřetržité konzumace, protože docílila ještě něčeho mnohem lepšího: pobízela je, aby vůbec nepřemýšlely. Čímž se staly bezbrannými vůči dalšímu skvělému vynálezu moderního období – marketingu.

Není třeba se učit marketing abyste věděli, že existují dvě skupiny lidí, které mohou být vždy přesvědčeny, aby konzumovali více, než potřebují: závislí a děti. Škola vykonala velmi dobrou práci, aby přeměnila naše děti v závislé lidi, ale udělala skvělou práci, aby přeměnila naše děti na děti. Opět, není to žádná náhoda. Teoretici od Platóna po Rousseaua až k našemu Dr. Inglisovi věděli, že pokud lze docílit, aby děti mohly být obklopeny jen dalšími dětmi, zbaveny odpovědnosti a nezávislosti, povzbuzovány k rozvoji jen trivializujícími emocemi chamtivosti, závisti, žárlivosti a strachu, pak zestárnou, ale nikdy skutečně nevyrostou. Ve vydáni jeho kdysi velmi dobře známé knihy z roku 1934, Veřejné vzdělávání ve Spojených státech [Public Education in the United States], Ellwood P. Cubberley podrobně popisoval a chválil způsob, jakým strategie postupného rozšiřování školní docházky prodloužila dětství o dva roky až šest let, i když povinné vzdělávání bylo v tomto bodě stále něčím zcela novým. Ten samý Cubberley, bývalý děkan Stanfordské katedry vzdělání, redaktor učebnic v Houghton Mifflin, a Conantův přítel a korespondent na Harvardu, napsal ve vydání své knihy z roku 1922 Administrativa veřejného školství [Public School Administration] následující:

Naše školy jsou …. továrny, ve kterých mají být surové výrobky (děti) vytvarovány a přizpůsobeny … A účelem školy je vytvarovat žáky podle stanovených specifikací.

Podle stavu dnešní společnosti je zcela zřejmé, jaké byly tyto specifikace. Vyzrálost byla již dávno vyloučena z téměř všech aspektů našeho života. Zákony umožňující snadný rozvod odstranily potřebu pracovat na vztazích; snadné úvěry odstranily potřebu fiskálního sebeovládání; snadná zábava odstranila potřebu naučit se zabavit sebe sama; snadné odpovědi odstranily potřebu klást otázky. Stali jsme se národem dětí, které spokojeně vymění své úsudky a vůli za politické nabádání a komerční pochlebování, které by urazily skutečné dospělé. Nakupujeme televizory a pak kupujeme věci, které vidíme v televizi. Nakupujeme počítače a pak kupujeme věci, které vidíme na počítači. Nakupujeme tenisky za 150 dolarů, bez ohledu na to, zda je potřebujeme nebo ne, a když se příliš brzy rozpadnou, koupíme si další pár. Řídíme SUV a věříme lži, že představují jakousi životní pojistku, i v momentě kdy v nich visíme hlavou dolů. A nejhorší ze všeho je, že ani nehneme brvou, když Ari Fleischer prohlásí „buďte opatrní s tím, co říkáte”, i když víme, že nám kdysi dávno ve škole bylo řečeno, že Amerika je svobodná země. I to jednoduše přijmeme. Naše školní docházka, přesně jak to bylo zamýšleno, se o to postarala.

A nyní dobrá zpráva. Jakmile pochopíte logiku, která stojí za moderním školstvím, potom je možné se těmto trikům a pastem poměrně snadno vyhnout. Škola školí děti, aby se staly zaměstnanci a spotřebiteli; učte své vlastní, aby byly vůdci a dobrodruzi. Škola cvičí děti k reflexivní poslušnosti; naučte své vlastní, aby myslely kriticky a nezávisle. Dobře vyškolené děti mají nízký práh pro nudu; pomozte svým vlastním vytvořit si vnitřní život, aby se nikdy nudily. Vyzvěte je, aby se zabývaly vážnou látkou, dospěláckou látkou; historií, literaturou, filozofií, hudbou, uměním, ekonomikou, teologií – vším tím, o čem učitelé vědí, že se tomu mají vyhnout. Dopřejte svým dětem výzvu dostatečného množství samoty, aby se mohly naučit užívat si svoji vlastní společnost, aby vedly vnitřní dialogy. Dobře vyškolení lidé jsou podmíněni, aby měli strach z toho být sami a proto hledají neustálou společnost prostřednictvím televize, počítače, mobilního telefonu a díky povrchnímu přátelství rychle nabytému a rychle opuštěnému. Vaše děti by měly mít smysluplnější život, a mohou ho mít.

Nejprve se však musíme probudit a pochopit, čím naše školy skutečně jsou: experimentální laboratoře mladých myslí, výcviková střediska pro návyky a postoje, které požaduje korporátní společnost. Povinné vzdělávání slouží dětem pouze mimochodem; jeho skutečným účelem je přeměnit je na služebnictvo. Nedopusťte, aby dětství vašich vlastních dětí bylo prodlouženo, a to ani o den. Jestliže David Farragut mohl převzít velení nad zrekvírovanou britskou válečnou lodí v předpubertálním věku, jestliže Thomas Edison mohl vydávat ve dvanácti letech noviny, jestliže Ben Franklin mohl být učněm v tiskárně v tom samém věku (a pak dokončit studium, které by dnes odrovnalo studenta Yalu posledního ročníku), kdo ví čeho mohou dosáhnout vaše děti. Po dlouhém životě a třiceti letech v zákopech veřejného školství jsem dospěl k závěru, že genialita je stejně běžná jako hlína. Potlačujeme naši genialitu pouze proto, protože jsme ještě nevymysleli způsob, jak řídit populaci vzdělaných mužů a žen. Řešení je, myslím, jednoduché a ohromné. Ať se řídí sami.

Komentář: A není třeba dodávat, že tato esej výstižně rozebírá celou tzv. západní civilizaci, nikoliv jen situaci v USA. A pokud z pohledu tvůrců vzdělávacího systému bylo cílem vytvořit masu tupých, snadno ovladatelných jedinců, pak nutno uznat, že se jim to povedlo téměř dokonale.

Postnihilismus – šablona toho, kam směřujeme

Jak kult celebrit ničí naše duše: muž v zrcadle

image_pdfimage_print

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.