Válka proti Venezuele je postavena na lži

John Pilger
JohnPilger.com
21 února 2019


John Pilger se ve své analýze poohlíží nad obdobím Chavezovy vlády ve Venezuele, včetně jeho vlastních cest v doprovodu Hugo Cháveze, a současnou americkou a evropskou kampaň na svržení Nicolase Madura pomocí „mediálního převratu” a navrácení Latinské Ameriky do 19. a 20. století.

 

Během cestování s  Hugo Chávezem jsem brzy pochopil hrozbu Venezuely. V zemědělském družstvu ve státě Lara, lidé v horku trpělivě čekali v dobrém rozpoložení. Džbány s vodou a melounovou šťávou kolovaly. Kytara hrála; žena, Katarina, stála a zpívala chraplavým kontraaltem.

„O čem zpívala?” zeptal jsem se.

„Že jsme hrdí,” zněla odpověď.

Potlesk pro ni se spojil s příchodem Cháveze. Pod jednou rukou držel vak, který přetékal knihami. Na sobě měl svou velkou červenou košili a zdravil lidi jejich jmény, zastavil se a naslouchal. To, co mě zaujalo, byla jeho schopnost naslouchat.

A teď četl. Skoro dvě hodiny četl do mikrofonu ze stohu knih, který byl vedle něj: Orwell, Dickens, Tolstoj, Zola, Hemingway, Chomsky, Neruda: tu stránka, tu řádka nebo dvě. Lidé tleskali a pískali, když přecházel od jednoho autora k druhému.

Pak si farmáři vzali mikrofon a řekli mu, co vědí a co potřebují; jeden starobylý obličej, jakoby vyřezávaný z nedalekého banyánu, se pustil do dlouhého kritického projevu na téma zavlažování; Chavez si psal poznámky.

V této oblasti pěstují víno, tmavé hrozny typu Syrah. „Johne, Johne, pojď sem,” řekl El Presidente, když mě předtím pozoroval, jak jsem usnul zmožen vedrem a v hlubinách Olivera Twista.

„Má rád červené víno,” řekl Chávez povzbuzujícímu, pískajícímu publiku a předal mi láhev „vino de la gente”. Mých několik slov ve špatné španělštině vyvolaly hvizd a smích.

Vidět Chaveze s la gente vysvětlovalo muže, který slíbil při příchodu k moci, že každý jeho krok bude podléhat vůli lidu. Chavez během osmi let vyhrál osm voleb a referend: světový rekord. Voličsky byl nejpopulárnější hlava státu na západní polokouli, pravděpodobně na celém světě.

Každá zásadní chavistovská reforma byla schválena volbou, zejména nová ústava, v níž 71 procent lidí schválilo každý z 396 paragrafů, které zakotvily neslýchané svobody, jako v případě paragrafu 123, který poprvé uznal lidská práva smíšené rasy a černých lidí, skupiny, jejíž byl Chavez součástí.

Jeden z jeho putovních seminářů citoval feministickou spisovatelku: „Láska a solidarita jsou jedno a to samé.” Jeho diváci tomu dobře rozuměli a vyjadřovali se důstojně, málokdy s úctou. Obyčejní lidé považovali Cháveze a jeho vládu za jejich první zastánce: za jejich vlastní.

To se zejména týkalo domorodých, mestizos a afro-venezuelanů, kterými v minulosti pohrdali Chávezovi bezprostřední předchůdci a ti, kteří dnes žijí daleko od barrios, ve vilách a penthousech východního Caracasu, kteří dojíždějí do Miami, kde sídlí jejich banky a kteří se považují za „bílé”. Oni tvoří mocné jádro toho, co média nazývají „opozice”.

Když jsem se setkal s touto třídou, na předměstích s názvem Country Club, v domech zařízených nízkými lustry a nepodařenými portréty, věděl jsem, o koho jde. Mohli by to být bílí Jihoafričané, drobná buržoazie Constantiae a Sandtonu, pilíře krutosti apartheidu.

Karikaturisté ve venezuelském tisku, z nichž většina je ve vlastnictví oligarchie a jsou proti vládě, zobrazovali Cháveze jako opici. Rozhlasový moderátor odkazoval na „tu opici”. Na soukromých univerzitách jsou často verbální měnou bohatých dětí rasistické urážky těch, jejichž chatrče jsou sotva viditelné skrz smog.

Ačkoli politika založená na identitě je na stránkách liberálních novin na Západě vrcholnou módou, rasa a třída jsou dvě slova, která nejsou téměř nikdy vyslovena v mizerném „pokrytí” nejnovějšího a průhledného pokusu Washingtonu urvat pro sebe největší světový zdroj ropy a získat zpět svůj „dvorek” [autor zde odkazuje na Monroeovu doktrínu].

Navzdory všem chybám chavistů – jako to, že dovolili, aby se venezuelská ekonomika stala rukojmím pro ropné bohatství a nikdy se vážně nepostavili velkému kapitálu a korupci – přinesli sociální spravedlnost a hrdost milionům lidí a udělali to pomocí bezprecedentní demokracie.

„Z 92 voleb, které jsme sledovali,” řekl bývalý prezident Jimmy Carter, jehož Carterovo Centrum je uznávaným monitorem voleb po celém světě, bych „řekl, že volební proces ve Venezuele je nejlepší na světě.” Naproti tomu, prohlásil Carter, je americký volební systém, s důrazem na financování kampaní, „jedním z nejhorších”.

Během rozšíření volebního práva až na úroveň paralelního státu kolektivní autority, sídlícího v nejchudších barrios, Chávez popsal venezuelskou demokracii jako „naši verzi Rousseauovy myšlenky o svrchovanosti lidu”.

V Barrio La Linea mi Beatrice Balazo, sedící ve své maličké kuchyni, řekla, že její děti jsou první generací chudých, která má celodenní školní docházku a dostane teplé jídlo, a učí se hudební výchovu, výtvarnou výchovu a tanec. „Vidím, jak jejich sebedůvěra vykvetla jako květy,” řekla.

V Barrio La Vega jsem poslouchal sestru Marielu Machado, 45letou černošku se šibalským smíchem, která promlouvala před radou městské půdy na témata od bezdomovectví až po nezákonnou válku. Ten den zahajovali Mision Madres de Barrio program zaměřený na chudobu svobodných matek. Podle ústavy mají ženy právo na plat jako pečovatelky a nárok na půjčku od zvláštní banky žen. Nyní dostávají nejchudší ženy v domácnosti ekvivalent 200 dolarů měsíčně.

V místnosti osvětlené jednou zářivkou jsem se sešel s Anou Lucií Ferandezovou, 86 let, a Mavis Mendezovou, 95 let. Pouze 33letá Sonia Alvarezová přišla se svými dvěma dětmi. Dříve ani jedno z nich neumělo číst a psát; teď se učí matematiku. Venezuela má poprvé ve své historii téměř 100% gramotnost.

Toto je výsledek práce Mision Robinson, která je určena pro dospělé a dospívající mládež, kteří dříve neměli kvůli chudobě přístup ke vzdělání. Mision Ribas dává všem příležitost středního vzdělání, nazývané bachillerato. (Jména Robinson a Ribas odkazují na venezuelské vůdce za nezávislost z 19. století).

Ve svých 95 letech zažila Mavis Mendezová celou řadu vlád, většina z nich vazalové Washingtonu, které dohlížely na rozkrádání ropného bohatství v miliardách dolarů, větší část přesunuta letecky do Miami. „Neměly jsme v lidském smyslu žádnou hodnotu,” řekla mi. „Žili a umírali jsme bez skutečného vzdělání a tekoucí vody a jídla, které jsme si nemohli dovolit. Když jsme onemocněli, ti nejslabší zemřeli.” Nyní umím číst a psát své jméno a mnohem víc, a bez ohledu na to, co bohatí a média říkají, zasadili jsme semena pravé demokracie a já mám radost z toho, že jsem toho svědkem.”

V roce 2002, během Washingtonem podporovaného převratu, se synové, dcery, vnoučata a pravnoučata Mavis připojili ke stovkám tisíců, které vyšly z barrios rozesetých po svazích a požadovaly, aby armáda zůstala věrná Chávezovi.

„Lidé mě zachránili,” řekl mi Chávez. „Udělali to, přestože sdělovací prostředky byly proti mně, zamlčely i jen základní skutečnosti toho, co se stalo. Nemusíte podle mě nikde jinde hledat názorný příklad lidové demokracie v hrdinské akci.”

Od Chávezovy smrti v roce 2013 se jeho nástupce Nicolas Maduro zbavil posměšné nálepky v západním tisku „bývalého řidiče autobusu” a stal se ztělesněným Saddámem Husajnem. To, jak je pomlouván v médiích, je směšné. Během jeho vlády způsobil pokles ceny ropy hyperinflaci a vyvolalo to chaos v cenách ve společnosti, která dováží téměř veškeré své jídlo; nicméně, jak uvedl novinář a filmový producent Pablo Navarrete tento týden, Venezuela není taková katastrofa, jak to je vykreslováno v médiích. „Jídlo je všude dostupné,” napsal. „Natočil jsem spoustu videí, kde je vidět jídlo na trzích [po celém Caracasu] … je páteční večer a restaurace jsou plné.”

V roce 2018 byl Maduro znovu zvolen prezidentem. Část opozice bojkotovala volby, taktika, kterou zkusila proti Chávezovi. Bojkot nevyšel: 9 389 056 lidí hlasovalo; zúčastnilo se šestnáct stran a šest kandidátů kandidovalo na prezidenta. Maduro získal 6 248 864 hlasů, nebo-li 67.84%.

V den voleb jsem hovořil s jedním ze 150 zahraničních pozorovatelů voleb. „Bylo to naprosto spravedlivé,” řekl. „Nedošlo k žádnému podvádění, žádná z těch senzačních tvrzení v médiích nebyla pravdivá. Ani jedno. Skutečně úžasné.”

Jako scénka z Alenky v říši divů, Trumpova administrativa představila Juana Guaidoa, rychlý výtvor CIA řízené Národní nadace pro demokracii, jako „legitimního prezidenta Venezuely”. Neznámý pro 81% venezuelského národa, podle deníku The Nation, Guaido nebyl nikým zvolen.

Maduro je „nelegitimní”, říká Trump (který vyhrál americké prezidentské volby, kdy získal o tři miliony hlasů méně než jeho soupeřka), „diktátor”, hlásí prokazatelně nepříčetný viceprezident Mike Pence, a “budoucí ropná trofej”, říká ‘národně bezpečnostní’ poradce John Bolton (který, když jsem s ním v roce 2003 dělal rozhovor, řekl: „Hele, že Vy jste komunista, možná i labourista?”).

Trump jmenoval jako svého „zvláštního vyslance pro Venezuelu” (mistra ve svrhování vlád) odsouzeného zločince Elliota Abramse, jehož intriky ve službách prezidentů Reagana a George W. Bushe pomohly v 80. letech vytvořit aféru Írán-Contras a uvrhly střední Ameriku do léta trvajícího krví nasáklého utrpení.

Když dáme Lewise Carrolla stranou, tito „blázni” patří do filmových zpráv ze 30. letech 20. století. A přesto byly jejich lži o Venezuele s nadšením přijaty těmi, kteří jsou placeni, aby uváděli věci na pravou míru.

Jon Snow ve zprávách kanálu Channel 4 pokřikoval na labouristického člena parlamentu Chrise Williamsona: „Podívejte, Vy a pan Corbyn jste na velmi ošklivé straně [s Venezuelou]!” Když se Williamson snažil vysvětlit, proč je vyhrožování suverénní zemi něčím špatným, Snow mu vzal slovo. „Měl jste dobrou příležitost!”

V roce 2006 zprávy kanálu Channel 4 v podstatě obvinily Cháveze z toho, že se spolu s Íránem spiknul k výrobě jaderných zbraní: což je fantazie. Tehdejší washingtonský korespondent, Jonathan Rugman, dovolil válečnému zločinci Donaldu Rumsfeldovi, aby přirovnal Chaveze k Hitlerovi, bez jakýchkoli otázek.

Vědci z University of the West of England studovali reportáže BBC o Venezuele za poslední desetiletí. Shlédli 304 zpráv a zjistili, že jen tři z nich se týkaly některých pozitivních opatření vlády. Z pohledu BBC se venezuelská demokratická opatření, legislativa v oblasti lidských práv, potravinové programy, zdravotnické iniciativy a snižování chudoby nestaly. Největší program gramotnosti v dějinách lidstva neproběhl, stejně jako neexistují miliony těch, kteří pochodují na podporu Madura a na vzpomínku na Cháveze.

Na otázku, proč natočila pouze opoziční pochod, zpravodajka BBC Orla Guerinová tweetovala, že to bylo „příliš obtížné” zúčastnit se dvou pochodů během jednoho dne.

Proti Venezuele byla vyhlášena válka, o které je „příliš obtížné” poskytovat reportáže.

Je příliš obtížné informovat o tom, že kolaps cen ropy od roku 2014 je z velké části důsledkem kriminálních machinací na Wall Streetu. Je příliš obtížné informovat o blokování přístupu Venezuely do mezinárodního finančního systému ovládaného USA jako o sabotáži. Je příliš obtížné informovat o „sankcích” Washingtonu vůči Venezuele, které způsobily od roku 2017 ztrátu příjmů pro Venezuelu ve výši nejméně 6 miliard dolarů, včetně dovozu léčiv ve výši 2 miliard dolarů jako nezákonné, nebo o odmítnutí Bank of England vrátit venezuelské rezervy zlata jako o pirátském činu.

Bývalý zpravodaj OSN Alfred de Zayas to přirovnal ke „středověkému obléhání”, jehož cílem je „srazit země do kolen”. Je to zločinecký útok, říká. Je to stejné jako případ Salvadora Allende v roce 1970, když se prezident Richard Nixon a jeho ekvivalent Johna Boltona Henry Kissinger rozhodli, že „ekonomika [Chile] dostane zabrat”. Následovala dlouhá temná noc vlády Pinocheta.

Korespondent novin The Guardian, Tom Phillips, tweetoval svoji fotku, na které má na hlavě kšiltovku se slovy ve španělštině, které znamenají v místním slangu: „Udělejme Venezuelu opět kurevsky skvělou.” Reportér jako klaun třeba bude konečná fáze degenerace většiny žurnalistiky hlavního proudu.

Pokud by CIA poskok Guaido spolu s jeho zastánci bílé nadřazenosti uchopil moc, bude to 68. svržení suverénní vlády ze strany Spojených států; většina z nich byly demokracie. Rychlý prodej venezuelské inftrastruktury a nerostného bohatství bude jistě následovat, spolu s krádeží ropy právě tak, jak to naznačil John Bolton.

Pod poslední caracaskou vládou řízenou Washingtonem dosáhla chudoba historických rozměrů. Pro ty, kteří nemohli platit, neexistovala žádná zdravotní péče. Neexistovalo žádné univerzální vzdělání; Mavis Mendezová a miliony jí podobných neuměli číst ani psát. Jak skvělé, že Tome?

 

Komentář: Kromě finančního zájmu proglobalistických, liberálně kosmopolitních zápaďáků, kteří chtějí, aby Venezuela byla rozcupována, je tu také důležitý společensko-kulturní aspekt: ​​křičí jako pominutí, aby Venezuela byla vtažena zpátky do stoky degradace a vazalství; tedy sféry, nad kterou oni sami vládnou a za žádnou cenu nechtějí dopustit, aby se odtud někteří lidé vyhrabali.  To je například důvod jejich brutálního potlačení francouzských lidových tříd, kdy francouzští Chavistas hledají cestu ven, aby se vymanili ze stoky lží a podvodů, ve které jsou drženi parlamentní diktaturou oligarchie.

Viz též: Válka proti demokracii (anglické titulky)

 

 

 

  •  
  • 17
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.