Liberální demokracie se musí sama omezit, jinak hrozí vřava

Vladislav Chvála
Česká pozice
Titulní ilustrace © Richard Cortés

Významy slov se častým používáním mění, protože taková je jejich podstata. Jsou to nástroje k vyjednávání významů. Lidé jsou zvířata žijící v jazyce, říká teorie rodinné terapie. Angličtina má pro to pojem „languaging“, jazykování. Významy slov se při něm vyjednávají, a proto se neustále proměňují, někdy zpřesňují, jindy zamlžují. George Orwell tuto vlastnost slov popsal ve svém dystopickém románu 1984. Musíme být opatrní, když své jistoty opíráme o proměnlivé významy slov.

Máloco bylo ve 20. století stejně překrucované jako význam slova demokracie. Moje generace si pamatuje, jak bezostyšně byl nazýván demokracií totalitní režim, který nastolili komunisté po roce 1948. „Lidově demokratické“ totalitní režimy vytvořily blok, který soupeřil s původní demokracií západní Evropy. I ta se nastolila v krvavých povstáních proti starým pořádkům ve jménu svobody člověka. A právě svoboda je nejcennějším, a současně nejslabším jádrem demokracie, protože je k ní třeba vyrůst, nelze ji nastolit ani vybojovat.

Kdo jiný by to měl vědět lépe než Češi, kterým byla v krátkých dějinách demokracie několikrát darována a ukradena. Nejde-li společně se svobodami odpovědnost, nezmění-li se etika společenství z etiky povinnosti v etiku odpovědnosti, stane se sen o svobodě člověka noční můrou otroka.

Zvrat významu demokracie

Aby bylo možné slovem demokracie pojmenovat natolik odlišné režimy, jako je nejstarší demokracie v Anglii či krvavé demokracie bolševiků, zvykli jsme si na přídomky „tradiční“, „konzervativní“, „socialistická“, „lidová“, „liberální“. Těmi lze zvrátit původní význam i v pravý opak. Jako bychom označením „sníh“ mínili bílou, ale „sociální sníh“ znamenal černou.

V současnosti zažíváme zvrat významu demokracie přídomkem liberální. Když svobody, hned všechny. Je však možné, že pokud radikální zastánci liberálních hodnot neomezí sami sebe, utopí demokracii v krvi radikálně osvobozených jedinců. Příznaky jsou už vidět a nejsou to jen náznaky. Vidíme rázné činy v ulicích francouzských měst i růst popularity radikálních řešení v celé Evropě, jež se v minulosti tolikrát spálila. A zdá se, že čím více liberální politiky, tím nenávistnější jsou projevy k odlišným politickým názorům.

Liberálním demokratům jako by unikal jejich cíl. Čím svobodnější je člověk, za kterého bojují, tím více nenávisti musí společnost snášet. Můžeme si libovat, že už více než 80 let není na Starém kontinentu válka, když zavřeme oči i uši před válečnými konflikty na Blízkém východě a v Asii a vyhneme se utečeneckým táborům na jihu Evropy.

Komentář: A strčíme hlavu do písku při rozhovorech o ‘humanitárním bombardování’ Jugoslávie… a událost na Ukrajině od roku 2014, které asi jen tak neskončí, budeme považovat za občanské potyčky… Není to vůbec tak jednoduché s tou Evropou bez války. To že nám tady a teď nepadají granáty na hlavu neznamená, že si celý kontinent užíval 80 let míru. A když je řeč o utečeneckých táborech ‘kdesi’ na jihu Evropy, neměli bychom mluvit také o stovkách no-go zón v mnoha evropských velkoměstech?

V hlavě pak vrtá otázka: Proč se tolik mladých lidí z bohaté Evropy nechalo najmout Islámským státem k masakrování civilních obyvatel?

Komentář: Odpověď na tuto otázku by si vyžádala rozbor na celou knihu, ale jedno je jasné. Tomu procesu někdo napomohl a nesledoval tím obecné blaho.

Nejdůvěryhodnější prostředí

Ve společnosti je nahromaděná frustrace a nenávist, která se vybíjí, kde je to možné. Ubylo hospodských rvaček, kde se dalo zbavit těchto nepříjemných stavů každý týden. Střety fotbalových fanoušků už nestačí vyčerpat energii psychických a sociálních frustrací. Kde se však bere taková zlost v prosperující společnosti? Všichni přece ubezpečují, že žijeme v bezprecedentně nejstabilnější době moderní historie.

Komentář: Společnost má opravdu dobré důvody ke zlosti, protože ti, kteří ji zastupují a měli by řídit státy a regiony v jejím zájmu, už odhodili veškeré zábrany a sotva zastírají fakt, že jim jde pouze o vlastní prospěch. Takového zoufalství a vzteku se nelze zbavit bitkami v hospodě, kde stejně nesedí nikdo, koho by frustrovaný občan mohl obvinit ze své situace. Hypoteticky by to bylo možné snad jedině při dobře zorganizované skupinové návštěvě parlamentu.

Pocit bezpečí se rodí v rodině, vždy s každým dítětem. Základní důvěra proti základní nedůvěře je vývojový úkol každého člověka v prvním roce života a velmi závisí na tom, jak bezpečné a pečující je toto první sociální prostředí. Později v životě je každý mnohokrát zklamán, ale máloco má takový vliv jako zrada a selhání nejbližších v dětském věku, kdy potřebujeme ochranu před předčasnými nároky světa.

Dítě pro svůj vývoj a zrání potřebuje stabilní prostředí plné sociálních podnětů v kombinaci s pevností. A to nejen pro dobrý pocit, ale i aby správně dozrál mozek. Víme, s jakými problémy se potýkají děti, o které se postará až stát v dětských domovech a dalších ústavech. Není pochyb, že vlastní rodiče jsou nejdůležitějším a nejdůvěryhodnějším prostředím pro vývoj každého dítěte díky biologickému zakotvení vztahů. Je jisté, že matku a otce má každý jen jednoho, a ostatní mohou být jen lepší či horší náhradou.

Nestabilní prostředí poškozuje děti natolik, že v dospělosti mohou destabilizovat celou společnost. Jak však tento proces vypadá v realitě? Jakou stabilitu vztahů zažívá až polovina dětí ve společnosti s 50procentní rozvodovostí? Lze snad říct, že je to naplňuje pocitem důvěry, jistoty a nadějí v dobrou budoucnost? O tom lze pochybovat. Není to zdroj nedůvěry a zlosti?

Nesmyslný požadavek

Při práci s rodinami jsme dospěli k poznání, že pro dítě je důležitý rozdíl mezi matkami a otci, ženami a muži. A protože matka nosí dítě devět měsíců ve svém lůně, pak porodí a kojí, poskytuje také dítěti nejbezpečnější ochranu. Mateřství je nejcennějším stabilizujícím fenoménem, který má společnost k dispozici. Chováme se k němu tak? Pečujeme o ně dostatečně? Nebo raději vyháníme matky z domácností do práce, abychom zvýšili produkci?

Vychováváme holčičky k mateřství, nebo jim pod praporem liberální výchovy namísto panenek vnucujeme auta na hraní ve jménu rovnosti pohlaví? Jak prospívá diferenciaci pohlaví ideologie transgenderu, která pod rouškou péče o jedince se vzácnou poruchou pohlavní identity (a nejspíš také pod tlakem špatného svědomí Evropy ze selhání v minulosti) mobilizuje aktivisty k útokům na základní jistoty naší kultury?

Zatím jen znejišťuje rodiče i dospívající děti. Zástupy zmatených chlapců a dívek žádají o zbavení své pohlavnosti, protože skutečnou změnu vrozené tělesnosti provést nejde, jen ji maskovat. Žadatelů není málo, za uplynulé dva roky narostl jejich počet například v Anglii desetkrát. Nesmyslný požadavek vypjaté politické korektnosti brání diskusi a obhajobě normality mužů a žen, protože by to mohlo být chápáno jako útok na někoho, kdo cítí, že neodpovídá normálnímu vývoji.

Vlastní dítě

Nikdo se dnes nesmí divit homosexuálnímu chování ani změnám pohlaví podle momentální nálady člověka, i když ani jedno nevede k naplnění generativní funkce, a tedy k dozrání člověka. Aktivisté se radují, v kolika zemích světa se jim už podařilo zlomit veřejné mínění a dosáhnout legalizaci sňatků leseb a gayů. A nikdo se tomu už ani příliš nediví, většinová společnost se sice bránila, a tu a tam ještě brání, ale akceptovala i to.

Je však otázkou, zda svou homosexualitu akceptují homosexuálové, trvají-li na tom, že jim musí být umožněno mít děti, ačkoli to biologicky není možné. Vlastní dítě může být jen jednoho z nich, a druhý vlastní rodič musí být zapřen. Halasně se ohánějí, že to nevadí, že dítěti je to jedno. Není. Bohatí chlapci jsou připraveni vydat miliony, aby jim chudá žena z třetího světa odnosila dítě, a mohli být matkou i otcem, a především se tím chlubit na svých facebookových profilech před přáteli. Dítě kupují jako zboží a už existují burzy, kde se smlouvá, kdo komu a za kolik odnosí dítě.

Že se o tom nehodí mluvit? Ano, aktivisté budou křičet. A liberálové se jich budou zastávat ve jménu svobody jednotlivce proti společnosti. Protože postoj k LGBT komunitě se stal znakem svobody. Podívejte, co první vytáhli protivníci na Zuzanu Čaputovou v boji o prezidentské křeslo na Slovensku – společensky zcela okrajové téma rozhoduje volby.

Komentář: Na Zuzanu Čaputovou vytáhli protivníci oprávněně mnohem více argumentů než jen její podporu homosexuální menšiny, a od prezidenstkých voleb na Slovensku se již jasně ukázalo, koho si naši sousedé nasadili do hnízda. Autor článku si tady navíc odporuje – nejedná se o společensky okrajové téma, když se bezprostředně dotýká zpochybňování výše popsaných základních hodnot včetně svazku muže a ženy a jejich rodiny jako základní jednotky každé společnosti, takže to rozhodně patří do předvolebních debat.

Mnohem větší úkoly

Proto přibývá těch, kdo v dalších volbách raději zvolí drsně vypadajícího vůdce kdekoli v Evropě, především když bude mít protisystémová hesla. To potěší Vladimira Putina nebo Viktora Orbána, kteří slíbí vystrašenému lidu ochranu před podobnými výstřelky liberálů. A Evropa se bude posunovat namísto k vytoužené svobodě stále víc k radikálním pólům politického spektra, dokud nepoteče krev a nevybije se nahromaděná nenávist.

Komentář: Kdepak, Vladimír Putin a Viktor Orbán dali naději té zmiňované frustrované společnosti, že s ničením tradičních kulturních hodnot je konec, a podle toho také jednají. Proto je lidé volili.

Proto budou muset liberální demokraté omezit sami sebe, nemá-li je smést hněv obyčejných lidí, kteří cítí, že práva LGBT komunity nejsou hlavním tématem. Právo homosexuálů na dítě nezachrání naši budoucnost. Proto je třeba tuto agendu liberální demokracie opustit a věnovat se problémům, které trápí všechny Evropany.

Jak vrátit dětem jistoty a důvěru v rodiče, kteří je přivedli na svět. Jak zvýšit naději, že dospívající najdou smysl života v něčem jiném než v pouhé destrukci světa, který jim rodiče předávají. Jak vrátit důstojnost práci, rodičovství a péči o děti. Jak chránit rodinu, bez níž nová generace nemůže vyrůst. Jak zajistit sociální smír mezi stále se vzdalujícími sociálními vrstvami a generacemi. Jak zabránit zneužívání moci finančními skupinami a oslabování státu, aniž by masy zradikalizovala levicová nebo pravicová extremistická ideologie. To jsou mnohem větší úkoly a s mnohem větším dopadem na společnost než vyhrocená témata sexuálních menšin.

Komentář: Ta témata jsou neoddělitelná. Úpadek západní civilizace má mnoho projevů. Tzv. ‘liberální demokracie’ je jedním z nich.

Z článku Pohroma moderního „liberalismu” ve Francii:

“Západní svět zničil starý řád ve jménu svobody. Ale jednotlivci a společnosti mají hlubokou potřebu pořádku, jak napsal francouzský básník Alfred Auguste Pilavoine v roce 1845″

“Řád a svoboda, dvě slova dokonale korelační a které mají skutečný význam pouze ve vztahu k sobě; není svoboda bez řádu, není řád bez svobody. Řád bez svobody je tyranie; svoboda bez řádu je obscénnost.”

Následující články dávají probírané téma do širších souvislostí…

  •  
  • 15
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.