Jak inuitští rodiče učí své děti ovládat hněv

Michaeleen Doucleffová a Jane Greenhalghová
NPR 13.března 2019
Titulní foto © Johan Hallberg-Campbell for NPR: Maata Jaw s dcerou

 

V šedesátých letech 20. století učinila harvardská postgraduální studentka důležitý objev o povaze lidského hněvu.

34letá Jean Briggsová odcestovala za polární kruh a 17 měsíců žila v tundře. Žádné silnice, žádná infrastruktura vytápění, žádné obchody s potravinami. Zimní teploty zde často klesají pod -40°C.

Briggsová přesvědčila rodinu Inuitů, aby ji „adoptovala” a „snažila se ji udržet naživu,” jak tato antropoložka napsala v roce 1970.

V té době mnoho inuitských rodin stále žilo podobným způsobem, jako jejich předkové po celá tisíciletí. V zimě stavěli iglú a v létě stany. „A jedli jsme jen to, co nám zvířata poskytla, jako třeba ryby, tuleně a karibu,“ říká Myna Ishulutaková, producentka a učitelka jazyků, která žila podobným způsobem jako malá dívka.

Briggsová si rychle uvědomila, že se v těchto rodinách děje něco pozoruhodného: dospělí měli mimořádnou schopnost ovládat svůj hněv.

„Nikdy se vůči mně nechovali pod vlivem hněvu, i když se na mě strašně moc hněvali,” řekla Briggsová v rozhovoru pro kanadskou veřejnoprávní televizní a rozhlasovou stanici CBC.

Briggsová si všimla, že i jen náznak frustrace nebo podrážděnosti, byl považován za slabošství a dětinské chování.

Například jeden den někdo v iglú vrazil do hrnce plného vařícího čaje a rozlil jej po celé ledové podlaze, čímž ji poškodil. Nikdo ani nehnul brvou. „Škoda,” řekl ‘pachatel’ klidně a šel naplnit konvici.

Jindy se rybářské lano, jehož upletení zabralo několik dní, okamžitě přetrhlo při prvním použití. U nikoho ani náznak hněvu. „Sešijte to dohromady,” řekl někdo tiše.

Naproti tomu Briggsová vypadala jako divoké dítě, i když se velmi snažila ovládat svůj hněv. „Moje způsoby byly mnohem hrubější, méně ohleduplné a impulzivnější,” řekla CBC. „[Byla jsem] často impulzivní v asociálním slova smyslu. Buďto jsem byla mrzutá, nebo jsem se  neudržela, nebo jsem udělala něco, co by oni nikdy neudělali.”

Briggsová, která zemřela v roce 2016, sepsala svá pozorování ve své první knize Nikdy v hněvu [Never in anger]. Ale zůstala jí nezodpovězená otázka: jak vštěpují inuitští rodiče tuto schopnost svým dětem? Jak se Inuitům podaří vzít k vzteku náchylná batolata a proměnit je v dospělé s chladnou hlavou?

Briggsová v roce 1971 našla stopu k odpovědi.

Během procházky po arktidské kamenité pláži uviděla mladou matku, jak si hraje se svým batoletem – malým chlapcem ve věku přibližně dvou let. Maminka zvedla oblázek a řekla: „Uhoď mě! No tak. Uhoď mě silněji,“ vzpomínala Briggsová.

Chlapec hodil kámen na svou matku, která poté vykřikla: „Auvajs. To bolí!”

Briggsová byla naprosto zmatená. Zdálo se, že matka učí dítě úplný opak toho, jak rodiče chtějí aby se dítě chovalo. Zdálo se, že její jednání odporuje všemu, co Briggsová věděla o kultuře Inuitů.

„Říkala jsem si ‘co se to tady děje?’ “, uvedla Briggsová během rozhovoru v rádiu.

Ukázalo se, že matka využila mocný rodičovský nástroj, aby naučila své dítě, jak ovládat svůj hněv – a jednu z nejzajímavějších rodičovských strategií, se kterou jsem se kdy setkala.

 

Žádné hubování, žádné tady budeš stát

Je začátek prosince v arktickém městě Iqaluit, Kanada. A ve 14 hodin už má slunce padla. Venkovní teplota je vlahých -23°C. Drobně sněží.

Po přečtení knihy Briggsové jsem navštívila toto přímořské město jako součást mého pátrání po rodičovské moudrosti, zejména pokud jde o učení dětí jak ovládat své emoce. Okamžitě po vystoupení z letadla jsem začala sbírat data.

Sedím se stařešiny, kterým je 80, 90 let, během oběda, který se skládá z „venkovského jídla” – dušeného lachtana, zamražené běluhy a syrového karibu. Povídám si s maminkami, které na jarmarku na místní střední škole prodávají ručně šité bundy z lachtaní kůže. A účastním se třídy o rodičovské výchově, kde se učitelé učí o tom, jak jejich předci vychovávali malé děti před stovkami – možná tisícovkami – let.

Každá z maminek trvá na jednom zlatém pravidle: nekřičte a nehubujte malé děti.

Tradiční inuitská rodičovská výchova je neuvěřitelně pečující a něžná. Pokud byste vzali všechny rodičovské styly praktikované po celém světě a seřadili je podle něžnosti, potom by přístup Inuitů pravděpodobně zaujal čelní pozice (Dokonce mají zvláštní polibek pro miminka, při kterém přiložíte nos na tvář a očicháte jejich pleť).

Jejich kultura považuje hubování – nebo dokonce jen mluvení s dětmi rozzlobeným tónem – jako nevhodné, říká Lisa Ipeelieová, rozhlasová producentka a matka, která vyrostla s 12 sourozenci. „Jestliže zvýšíte hlas, když jsou malé, ničemu to nepomůže,” říká. „Docílíte jenom toho, že vám stoupne tep.”

Nezvýšíte hlas dokonce ani když vás dítě udeří nebo kousne ?

„Ne,” odpovídá Ipeelieová s chichotáním, které podle všeho odráží, jak hloupá je moje otázka. „U malých dětí si často myslíme, že se nám snaží dostat pod kůži, ale to není to, co se děje. Jsou na něco naštvaní a musíš přijít na to, co to je.”

Inuité tradičně považovali křičení na malé dítě jako ponižující. Je to, jako kdyby se dospělý vztekal; je to v podstatě snížení se na úroveň dítěte, jak to zdokumentovala Briggsová.

Stařešinové, se kterými jsem mluvila, mluví o tom že intenzivní kolonizace během posledního století poškozuje tyto tradice. A komunita se tak usilovně snaží, aby tento přístup výchovy dětí zůstal zachován.

Goota Jawová je v první linii tohoto úsilí. Učí třídu rodičovství na Arctic College. Její vlastní rodičovský styl je tak jemný, že ani nevěří v to nechat dítě o samotě proto, že zlobí.

„Křičet ,Přemýšlej o tom, co jsi právě udělal. Jdi do svého pokoje!ʻ ” říká Jawová, „nesouhlasím s tím. To není způsob jak učit naše děti. Místo toho je jen učíte, aby utekly.”

A učíte je být naštvané, říká klinická psycholožka a autorka Laura Markhamová. „Když křičíme na dítě – nebo dokonce hrozíme s něčím jako ,začínám se zlobitʻ, učíme tím dítě křičet,” říká Markhamová. „Trénujeme je, aby křičeli, když se rozčílí a také, že křičení řeší problémy.”

Naopak rodiče, kteří ovládají svůj hněv, pomáhají svým dětem naučit se dělat totéž, říká Markhamová. „Děti se od nás učí ovládat své emoce.”

Zeptala jsem se Markhamové, zda přístup Inuitů nekřičet mohl být jejich prvním tajemstvím, jak vychovat děti s chladnou hlavou. „Rozhodně,” odpovídá.


Bude hrát fotbal s tvou hlavou

Všechny maminky a tatínkové na nějaké úrovni vědí, že by na děti neměli křičet. Ale pokud jim nevynadáte, nebo se na ně nerozlobíte, jak je máte ukáznit? Jak zabráníte tomu, aby vaše tříleté dítě nevběhlo do silnice? Nebo nebilo svého staršího bratra?

Inuité se po celá tisíciletí spoléhali na starodávný nástroj s vynalézavým fíglem: „K ukáznění dítěte používáme vyprávění,” říká Jawová.

 Jawová nemluví o pohádkách, kde dítě musí rozluštit ponaučení. Jedná se o ústní příběhy předávané z jedné generace Inuitů na druhou, určené k tvarování chování dětí. Někdy dokonce i zachraňuje jejich životy.

Jak například naučíte děti, aby se držely dál od oceánu, kde by se mohly snadno utopit? Místo toho, aby jste křičeli: „Nechoď blízko k vodě!”, Jawová popisuje preventivní přístup inuitských rodičů, kteří převyprávějí dětem určitý příběh o tom, co žije ve vodě. „Je to mořská příšera,” říká Jawová, “která má na zádech obrovský vak určený pro malé děti.”

„Pokud se dítě přiblíží příliš blízko k vodě, příšera tě strčí do vaku, stáhne tě dolů do oceánu a dá tě k adopci jiné rodině,” říká Jawová.

„Pak už nemusíme křičet na dítě,” říká Jawová, „protože už pochopilo tu důležitost.”

Inuitští rodiče mají celou řadu příběhů, které pomáhají děti naučit uctivému chování. Například pro to, aby se děti naučily poslouchat své rodiče, slouží příběh o ušním mazu, říká filmová producentka Myna Ishulutaková.

„Moji rodiče kontrolovali naše uši a pokud tam bylo příliš mazu, znamenalo to že jsme neposlouchali,“ říká.

Nebo rodiče řeknou svým dětem: ‘pokud se nezeptáš, než si vezmeš jídlo, můžou se na tebe vrhnout dlouhé prsty, které tě chytí’, říká Ishulutaková.

Dále je tu příběh o polární záři, která pomáhá dětem naučit se, aby si v zimě nesundavaly čepice.

„Naši rodiče nám řekli, že kdybychom vyšli ven bez čepice, polární záře nám utrhne hlavu a použije jí jako fotbalový míč,” říká Ishulutaková. „Byli jsme úplně vyděšení!” vykřikne předtím než propukne v smích.

Nejprve se mi tyto příběhy zdály příliš děsivé pro malé děti. A moje reflexivní reakce byla je odmítnout. Ale můj názor se otočil o 180 stupňů poté, když jsem sledovala reakci mé vlastní dcery na podobné příběhy – a poté, co jsem se dozvěděla více o komplexním vztahu, který má lidstvo s vyprávěním.

Ústní vyprávění je to, co je známo jako lidský obecně známý princip. Po desítky tisíc let je to klíčový způsob, jak rodiče učí děti o hodnotách a způsobu chování.

Novodobé skupiny lovců a sběračů využívají příběhy, aby naučili sdílení, respekt k oběma pohlavím a vyhýbání se konfliktům, uvádí nedávná studie, která zkoumala 89 různých kmenů. U Agta, lovecko-sběračské skupiny na Filipínách, je dovednost dobře vyprávět příběh více ceněna než lovecké dovednosti, nebo medicínské znalosti, jak tato studie zjistila.

Mnoho dnešních amerických rodičů nahrazuje vlastní ústní vyprávění obrazovkami. A přemýšlím, zda se tím ochuzujeme o snadný a efektivní způsob ukáznit a změnit chování. Můžou být malé děti nějakým způsobem „nastaveny“ učit se pomocí příběhů?

„No, řekla bych, že děti se dobře učí prostřednictvím vyprávění a vysvětlení,” říká psycholožká Deena Weisbergová z univerzity Villanova, která studuje způsob, jak malé děti interpretují fikci. „Učíme se nejlépe skrze věci, které jsou pro nás zajímavé. A příběhy ze své povahy mohou mít v sobě spoustu věcí, které tvoří mnohem zajímavější postup, než jen holé výroky.”

Příběhy s trochou nebezpečí přitahují děti jako magnety, říká Weisbergová. A přemění činnost plnou napětí, jako je ukázňování, v hravou komunikaci, která je – když se to opovážím říct – zábavou.

„Nelze ignorovat hravost vyprávění,” říká Weisbergová. „V příbězích mohou děti vidět věci, které se ve skutečnosti nedějí v reálném životě. Děti si myslí, že je to zábavné. I dospělí si myslí, že je to zábavné.”

 

Myna Ishulutak (vpravo nahoře v modré bundě) prožila jako dítě polokočovný život. Další fotografie zachycují dívku a její rodinu poblíž loveckého tábora Qipisa během léta 1974; © Jean Briggs Collection / American Philosophical Society
Neuhodíš mě?

Zpátky do Iqaluitu, kde Myna Ishulutaková vzpomíná na své venkovské dětství. Spolu se svou rodinou žili v loveckém táboře s asi 60 dalšími lidmi. Když byla v pubertě, tak se její rodina přemístila do města.

„Tolik mi chybí život na venkově,“ říká během večeře, při které se podává pečený siven severní. „Bydleli jsme v domě z drnů. A když jsme se ráno probudili, všechno bylo zmrzlé, dokud se nezapálila olejová lampa.”

Ptám se jí, jestli slyšela o práci Jean Briggsové. Její odpověď jsem nečekala.

Ishulutaková sáhne do kabelky a vytáhne druhou knihu Briggsové, Inuitská hra morálky [Inuit Morality Play], která podrobně popisuje život tříleté dívky přezdívané baculatá Maata.

„Ta knížka je o mně a mé rodině,” říká Ishulutaková. „Já jsem baculatá Maata.”

Na počátku 70. let, když byly Ishulutakové asi 3 roky, přivítala její rodina do svého domova Briggsovou, které po dobu šesti měsíců umožnila  studovat intimní detaily každodenního života jejich dítěte.

To, co Briggsová zdokumentovala, je ústředním prvkem výchovy dětí s chladnou hlavou.

Když dítě v táboře jednalo v hněvu – buď někoho uhodilo nebo mělo záchvat vzteku – nenásledoval žádný trest. Místo toho rodiče počkali, až se dítě uklidní a pak, v klidném momentě, udělali něco, čemu by Shakespeare velmi dobře rozuměl: začali hrát drama. (Jak sám bard napsal, „hra je věc, ve které zachytím svědomí krále.”)

„Pointa spočívá v tom dát dítěti zkušenosti, které jej povedou rozvinout racionální myšlení,” řekla Briggsová CBC v roce 2011.

Stručně řečeno, rodič zahrál to, co se stalo, když dítě zlobilo, včetně skutečných důsledků tohoto chování.

Rodič měl pokaždé hravý, zábavný tón hlasu. A představení typicky začíná otázkou, která láká dítě, aby se chovalo špatně.

Například, pokud dítě bije ostatní, maminka může začít drama tím, že se zeptá: „uhodíš mě?”

Potom musí dítě přemýšlet: „co mám udělat?” Pokud dítě na to skočí a udeří svou mámu, ona nezačne dítěti nadávat nebo křičet, místo toho zahraje následky takového chování. „au to bolí!” vykřikne například.

Maminka pokračuje ve zdůrazňování následků tím, že položí navazující otázku. Například: „Nemáš mě ráda?” nebo „Jsi malé miminko?” Předává tím myšlenku, že uhození zraňuje city lidí a „velké holky” nebijí. Ale znovu, všechny otázky jsou položeny s nádechem hravosti.

Rodič čas od času drama opakuje, dokud dítě v průběhu dramat nepřestane bít maminku a zlobení neskončí.

Ishulutak říká, že tato dramata učí děti, aby se nenechaly snadno provokovat. „Učí vás, abyste byli emocionálně silní,” říká, „abyste nebrali všechno tak vážně, nebo se bát popichování.”

Psycholožka Peggy Millerová, z University of Illinois, souhlasí: „Když jste malí, naučíte se, že vás lidé budou provokovat a tato dramata vás naučí myslet a udržovat určitou rovnováhu.”

Jinými slovy, tato dramata nabízejí dětem možnost trénovat kontrolu nad svým hněvem, říká Millerová, v době, kdy nejsou ve skutečnosti naštvaní.

Tato praxe je pravděpodobně rozhodující, aby se děti naučily ovládat svůj hněv. Protože o hněvu platí následující: jakmile se někdo naštve, není snadné, aby to ten člověk potlačil – dokonce ani pro dospělé.

„Když se v tom momentě snažíte ovládat nebo měnit své emoce, je to opravdu těžké,” říká Lisa Feldmanová Barrettová, psycholožka na Northeastern University, která studuje, jak emoce fungují.

Ale pokud trénujete odlišnou reakci nebo jinou emoci v době, kdy nejste naštvaní, budete mít větší šanci zvládnout vlastní hněv v těch horkých vyostřených okamžicích, říká Feldmanová Barrettová.

 „Tento trénink v podstatě pomáhá tvořit nová spojení ve vašem mozku, aby byl schopen zažít jiné emoce (kromě hněvu) mnohem snadněji,” říká.

Tento emocionální trénink může být mnohem důležitější pro děti, říká psycholog Markhamová, protože mozky dětí stále budují obvody potřebné pro sebeovládání.

„Děti mají všemožné druhy velkých emocí,” říká. „Zatím nemají příliš vyvinutou přední kůru mozkovou. Takže to, jak reagujeme na  emoce našeho dítěte, formuje jejich mozek.”

Markhamová doporučuje přístup blízký tomu, který používají inuitští rodiče. Navrhuje, aby když dítě zlobí, počkat, až se všichni uklidní. Pak v klidném okamžiku projděte s dítětem, co se stalo. Můžete jim jednoduše převyprávět příběh o tom, co se stalo, nebo použít dvě vycpaná zvířata a zahrát to.

„Tyto přístupy rozvíjejí sebeovládání,” říká Markhamová.

Jen se ujistěte, že uděláte dvě věci, když znovu přehrajete zlobivé chování, říká. Zaprvé, zapojte dítě tím, že budete klást mnoho otázek. Například pokud má dítě problém s bitím, můžete udělat uprostřed loutkového představení přestávku a zeptat se: „Bobby teď chce uhodit. Měl by?”

Za druhé, ujistěte se, že je to pro dítě zábavné. Mnozí rodiče přehlížejí hru jako nástroj pro ukáznění, říká Markhamová. Ale hra s představivostí nabízí nepřeberné množství příležitostí naučit děti správnému chování.

„Hra je jejich práce,” říká Markhamová. „Tak se učí o světě a o svých zkušenostech.”

Což je něco, co Inuité znají stovky, možná i tisíce let.

 

image_pdfimage_print
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.