Čarodějnice, komety a planetární kataklyzmata (2/3): vzestup křesťanství

Komentář: Toto je druhá část obsáhlého článku od Laury Knight-Jadczyk, odkaz na první část najdete zde: Čarodějnice, komety a planetární kataklyzmata (1/3)

 

Laura Knight-Jadczyk
Sott.net
30.října 2010

 

V knize Déšť železa a ledu [Rain of Iron and Ice] od Johna Lewise, profesora planetárních věd v Lunární a planetární laboratoři, spoluředitele Výzkumného centra vesmírného inženýrství NASA / University of Arizona a komisaře Arizonské státní vesmírné komise, se dozvídáme, že Zemi pravidelně zasahují mimozemské objekty a mnohé z těchto dopadajících těles vybuchnou v atmosféře, podobně jako tomu bylo v případě Tungusky, a to bez zanechání jakýchkoliv kráterů nebo dlouhotrvajícího viditelného důkazu o dopadu tělesa z vesmíru.

Tyto dopady nebo atmosférické výbuchy mohou způsobit zemětřesení nebo tsunami, aniž by si svědci (následných událostí, pozn.překl.) byli vědomi, co bylo jejich příčinou. Koneckonců, povrch Země je ze 75% voda a jakýkoliv očitý svědek takové události (dopadu či exploze) by byl pravděpodobně usmažen a nikdy by o tom nikomu neřekl, takže skutečně nemůžeme vědět, zda všechna zemětřesení na naší planetě mají tektonickou povahu nebo ne.

Stručně řečeno, to, co Lewisova práce přináší na pořad dne je myšlenka, že některá známá historická zemětřesení klidně mohla být dopadovými událostmi. Data, která tito vědci přiřadili k událostem, které lze rozpoznat ve vědeckých záznamech, jsou 12.800, 8.200, 5.200 a 4.200 PS (roky ‘před současnostíʻ). Datování lze upravovat, jak budou vyvinuty nebo použity přesnější metody datování.

Událost 12.800 PS je nejzajímavější, protože je to ta, která, podle všeho, téměř zničila veškerý život na zemi. Přinejmenším vyhladila megafaunu na všech kontinentech. Platón psal o katastrofickém zničení Atlantidy, ke kterému došlo během dne a noci před 11.600 lety, což je zatraceně blízko. Tato událost je téma, které Firestone, West a Warwick-Smith obsáhle popisují ve své knize Cyklus kosmických katastrof [The Cycle of Cosmic Catastrophes]. Kniha zahrnuje spoustu mýtů severoamerických indiánů, které popisují tuto událost, dohromady s jejich vlastní vědeckou prací na důkazech.

Jak již bylo zmíněno, Clube a Napier identifikovali předchůdce Tauridského komplexu jako obrovskou kometu, která byla někdy v posledních dvaceti až třiceti tisících let vržena do krátkodobé (přibližně 3.3 leté) oběžné dráhy. Tauridský komplex v současné době zahrnuje meteorický proud Tauridy, kometu Encke, ,asteroidyʻ jako 2101 Adonis a 2201 Oljato a obrovské množství vesmírného prachu. Asteroidy v Tauridském komplexu, podle všeho, mají spřízněné meteorické roje, což znamená, že mnohé z asteroidů jsou pravděpodobně zaniklé komety. Jinými slovy, v kometě může být víc než jen prach a sníh – může obsahovat významné kamenné jádro a spoustu jedovatých plynů a různých chemických látek.

Tauridy

Nyní se dostáváme k části důkazu, který může být spojením mezi touto kometou a Halloweenem. Konec června a konec října / začátek listopadu jsou časy, kdy Země prochází Tauridským proudem. To znamená, že k této události, která je hranicí mezi Pleistocénem a Holocénem (současná epocha), muselo dojít koncem října. Byl to den, kdy hranice mezi živými a mrtvými byla velmi úzká, protože téměř každá živá věc na této planetě zahynula a vzpomínka na tuto událost přetrvala do současnosti jako připomenutí ,konce létaʻ, které nazýváme Halloween, v Bibli známá jako Noemova potopa.

Kdy už dojde na čarodějnice? Jen vydržte, dostaneme se k tomu. Clube a Napier píší:

…Meteorické proudy jsou fosilní důkazy minulých protnutí s orbity komet… hlavní proudy jsou starobylé…

Předchůdce komety Encke a Tauridů, s předpokládaným průměrem asi 20 km, by při svém nejbližším přiblížení k Zemi dosáhl hvězdné velikosti -12, což se blíží jasnosti Měsíce a je dostatečné k vrhání stinů v noci. Jevil by se jako intenzivní žlutá skvrna světla, obklopená kruhovou obálkou kolem jádra – koma, pravděpodobně větší než plný měsíc, s chvostem, táhnoucím se napříč větší částí oblohy … s modrobílou barvou u jádra přecházející až do tmavě červené… Pokud by se historie rozpadu, který odhalují stávající pozůstatky, udála před očima lidí, pak by nastaly příležitosti, během kterých by byly pozorovány dceřiné komety, možná i celý soubor. … Značně by narostla sezónní četnost jasných bolidů, která by se v pravidelných intervalech zvyšovala na velmi vysokou úroveň, se silnou souměřitelností mezi orbitálními periodami Země a komety Encke; a riziko nárazů podobných Tungusce by bylo nejvyšší. Na pravidelné oběžné dráze by blízká příblížení byla samozřejmě předvídatelná. Pokud by se Země opravdu během těchto blízkých přiblížení srazila s úlomky takového druhu, jenž jsme zmiňovali, předpověď by byla naléhavou záležitostí…

Autor Genesis (15:17) napsal: „Když slunce spadlo a bylo tmavé, hle, kouřící pec a hořící lampa …” Zdá se, že jde o popis komety; ale její reprezentace je jako Abrahámova vize Boha. Nebo znovu v 1. Paralipomenon (21:16): „David pozvedl oči a uviděl Hospodinova anděla, jak stojí mezi zemí a nebem a v ruce má tasený meč, a vztažený nad Jeruzalémem. David i starší přikrytí pytlovinou padli na svou tvář.“ Objekt je opět viděn jako božská bytost a „anděl Páně”, a náboženský výklad je použit na přírodní jev. (Clube & Napier, 1982.)

Clube, Napier, Hoyle a další mají dobrý argument pro původ judaismu v nebeských jevech, který byl později překroucen a zkreslen kněžími do pověry, kterou je dnes. Christopher Knight a Robert Lomas napsali fascinující knihu, Urielův stroj, o megalitických kulturách, ve které navrhli, že kamenné kruhy byly postaveny jako astronomické observatoře, jejichž účelem nebylo vědět kdy zasadit kukuřici, ale dohlížet na zbloudilé komety. Mají pro to velmi dobrý argument.

Počátky křesťanství mohou být výsledkem podobných kosmických setkání. Burton Mack píše:

„Příběh, který Josephus vypráví o šedesátých letech, je o hladomoru, společenském nepokoji, rozkladu institucí, nenávistných vnitřních konfliktech, třídních válkách, banditství, povstáních, intrikách, zradách, krveprolití a rozptýlení Židů po celé Palestině. … Po větší část desetiletí se k válce buď schylovalo nebo se přímo válčilo, a Josephus podává zprávu o znameních, včetně jasného denního světla uprostřed noci!” (Burton Mack, Mýtus nevinnosti: Marek a původ křesťanství, 1988, 2006).

Josephus zmiňuje několik znamení blížícího se zla, které má dopadnout na Jeruzalém a chrám. Popisuje hvězdu připomínající meč, kometu která „přetrvala celý rok …”, světlo svítící v chrámu, kráva která porodila jehně v okamžiku, kdy měla být obětována v jeruzalémském chrámu, armády bojující na nebi a hlas vycházející z nejsvětější svatyně ve stanu setkávání, který pronesl: „Odcházíme” (Josephus, Židovská válka , 6). (Je zřejmé, že hlas byl apokryfní.)

Některá z těchto znamení jsou zmíněna dalšími soudobými historiky, například Tacitem. Nicméně, Tacitus, v páté knize jeho Dějin, kritizoval pověrčivé Židy za to, že nerozpoznali a nenabízeli pokání za znamení, aby odvrátili katastrofy. Zničení Jeruzaléma přičítá hlouposti, nebo úmyslné neznalosti samotných Židů tím, že nenabídli vhodné oběti.

Stručně řečeno, je velmi dobře možné, že eschatologické spisy v Novém zákoně, samotné utváření Ježíšova mýtu, vycházely z kometárních událostí té doby, včetně vzpomínek na ,hvězdu na východěʻ. Zničení chrámu v Jeruzalémě mohlo velmi dobře být ,božím činemʻ”, jak o tom píše Marek v jeho evangeliu, ačkoliv ne zrovna v takové podobě, jak tomu věří oddaní následovníci.

Tím se samozřejmě dostáváme k období přechodu: zavedení křesťanství v Evropě Konstantinem. Paul K. Davis píše:

„Konstantinovo vítězství mu dalo naprostou kontrolu nad Západořímskou říší, což křesťanství vydláždilo cestu stát se dominantním náboženstvím pro Římskou říši a nakonec i pro Evropu.”

© Jean-Christophe Benoist Konstantinova hlava z kolosální sochy

Obecně se uvádí, že večer 27. října, kdy se armády připravovaly na bitvu, měl Konstantin vizi, která ho vedla bojovat pod ochranou křesťanského boha. Podrobnosti této vize se však liší v závislosti na zdroji, který ji popisuje.

Lactantius, raný křesťanský spisovatel v dotyčné době, uvádí, že během noci před bitvou bylo Konstantinovi ve snu přikázáno, aby „vykreslil nebeské znamení na štíty svých vojáků” (O smrti pronásledovatelů, 44.5). Poslechl povely svého snu a označil štíty znamením ,označujícím Kristaʻ. Lactantius popisuje toto znamení jako ,staurogramʻ, nebo latinský kříž s horním koncem zaobleným jako P. Neexistují žádné důkazy o tom, že Konstantin někdy použil toto znamení, narozdíl od známějšího monogramu XP (Chí-ró) podle popisu Eusebiuse, ale rozhodně to něco naznačuje, protože trochu vypadá jako atomový hřib.

Vědecký časopis New Scientist (svazek 178, číslo 2400, 21. června 2003, str. 13) ohlásil v Apeninách objev impaktního kráteru meteoritu, který pochází ze čtvrtého, nebo pátého století našeho letopočtu. Kráter je nyní ,sezónní jezeroʻ, víceméně kruhové, o průměru 115 až 140 metrů, má výrazný zvýšený okraj, a nemá přítok nebo výtok, a je napájeno pouze deštěm. Poblíž se nachází tucet mnohem menších kráterů, takové, jaké by vznikly, kdyby se během vstupu do atmosféry rozpadl meteorit o průměru asi 10 metrů.

Tým vedený švédským geologem Jensem Ormoem věří, že kráter byl způsoben dopadajícím meteoritem s jedním kilotunovým nárazem – což se rovná velmi malému jadernému výbuchu – který vytvoří rázové vlny, zemětřesení a atomový hřib. Vzorky z okraje kráteru byly datovány do roku 312, ale malé množství kontaminace s mladším materiálem, by mohlo zdůvodnit výrazně pozdější datum než 312.

Legenda o padající hvězdě přetrvává v Apeninách od římských časů, ale událost, kterou popisuje, zůstávala tajemstvím. Jiné záznamy ze 4. století popisují, jak barbaři stáli u vnějších bran říše římské, zatímco křesťanské hnutí ohrožovalo jeho vnitřní stabilitu. Císař Konstantin viděl na obloze úžasnou vizi, na místě se obrátil na křesťanství a vedl svou armádu k vítězství pod znamením kříže. Ale co skutečně viděl?

Mohl by dopad meteoritu, který zasáhl italské Apeniny, nebo Tungusce podobný nadzemní kometární výbuch, být znamením na obloze, které povzbudilo císaře Konstantina, aby vyzval křesťanského boha ve své rozhodující bitvě v roce 312, kdy porazil Maxentia u Milvijského mostu?

Konverze císaře na křesťanství určitě nemohla změnit víru a praktiky většiny jeho poddaných. Ale mohl se rozhodnout – a rohodl se – být laskavý a udělit výsady těm, jejichž víru přijal. Pro ně postavil kostely, osvobodil kněžstvo od občanských povinností a daní, dal biskupům sekulární moc nad soudními záležitostmi a udělal z nich soudce, proti nimž nebylo odvolání. Zní to, jak když přebírá moc fašistický režim, že?

Takže si to zopakujme: Bůh Židů vyskočil na jeviště dějin – pravděpodobně jako kometární událost, která byla zvěčněna jako epidemie v Egyptě a přepracována jako hrdinský ,příběh Exoduʻ. Prostřednictvím svých kněží, celá staletí po události, kdy skutečná realita tohoto ,bohaʻ byla zapomenuta, tento bůh slíbil svému lidu něco nového a jiného – zničení všech ostatních na planetě, kteří na ně byli zlí – a přežijí jen ti, kteří budou přesně následovat jeho pravidla a budou moci vládnout všem ostatním. Všimněte si, že to nutně neznamenalo vzkříšení – mělo to být fyzické pozemské království s Židy na samém vrcholu.

Rané křesťanství mělo velmi výrazné a nové myšlenky, které byly naroubovány na judaismus. Křesťanství zase zachovalo a přeneslo nakažlivým způsobem jisté ideály judaismu, které vytvořily základy, na kterých stojí naše současná kultura.

© Gernot Keller Co viděl Konstantin na obloze zhruba v roce 312?

Hlavní šablonou křesťanství – přejatou přímo od judaismu – je hřích. Historie hříchu, od tamtoho bodu až po současnost, je příběhem jeho triumfu. Uvědomování si povahy hříchu vedlo k růstu poptávky po agenturách a technikách pro jeho vyřešení. Tyto agentury se staly centry hospodářské a vojenské moci, tak jak je tomu i dnes.

Křesťanství, které prosazuje ideály židovství pod pozlátkem ,nové smlouvyʻ, změnilo způsob, jakým se muži a ženy k sobě vzájemně chovali. Změnilo postoj k jediné životní jistotě: smrti. Změnilo míru svobody, s níž lidé mohli přijatelně zvolit v co a čemu věřit.

Pohanské kulty se také zabývaly otázkami utrpení a nesnází. Ale velký rozdíl spočíval v tom, že z pohledu pohanů dopadly na jednotlivce potíže proto, protože se jim nepodařilo usmířit příslušného boha nebo bohyni. Utrpení a nesnáze byly důsledkem činů bohů – kteří byli překvapivě lidští a vrtkaví – a nebyly osobní, vnitřní ,chybouʻ, která zatracovala jednotlivce.

Dalším velkým rozdílem mezi pohanskými a monoteistickými kulty bylo, že pohané nebyli oddaní zjevené víře v silně křesťanském smyslu. Jinými slovy, víra nebyla ani podporována, ani povzbuzována. Pohané vykonávali obřady, ale nehlásili se k žádné víře nebo doktríně. Obřady obsahovaly podrobné rituály, zahrnující nabízení zvířecích obětí svým bohům, ale nebylo to stejné jako ,víraʻ judaismu nebo křesťanství.

Jako ,následovník pohanského náboženstvíʻ jste nemuseli přijmout filozofickou teologii, ani jste nemuseli patřit k ,mystickému kultuʻ, ve kterém byly mýtus a rituál těsně propojeny. Existovaly jen ,možnostiʻ. To, co mýty ve skutečnosti dělaly, bylo potvrzení neustálého povědomí člověka o potenciálním hněvu bohů, nepředvídatelnosti přírody. Pausanias, řecký geograf z 2. století našeho letopočtu, nepřijal tyto prapodivné příběhy mytologie. Ale jednu věc Pausanias věděl jistě: příběhy o dřívějším hněvu boha, který se projevil jako hladomory a zemětřesení a kataklyzmata. Připomíná nám, jak křehká je civilizace vůči neustálému nebezpečí geologie a počasí.

A tak bylo, ,následovat pohanské náboženstvíʻ v podstatě znamenalo přijmout tuto tradici minulého hněvu bohů, vyjádřenou v násilí přírody, a to, že bohové mohou být usmířeni. A právě tento strach z přírody – bohové, kteří se vyjadřovali v přírodních silách – způsobil, že pohané odmítli Židy a křesťany, kteří tvrdili, že jsou vůči těmto věcem imunní, protože jejich bůh má moc nad přírodou a zachrání je před kalamitou.

Tím se dostáváme k dalšímu rozdílu mezi starodávnými mýty a kulty a judaismem, křesťanstvím a islámem: kde pohanské kultury nabízely mýty svých bohů, židě a křesťané vytvořili nedávnou, živou historii. Pohanské kultury měly ,mystériaʻ, ke kterým mělo jen velmi málo osob – pokud vůbec někdo – přístup. Monoteismus nabídl ,zjeveníʻ přímo od Boha. A nezáleželo na tom, že historie spočívala v opsaných mýtech jiných kultur, které byly navlečeny do historickém oblečení jako ,historie Izraeleʻ.

© Razvanjp / Dreamstime.com Judaismus a křesťanství přinesly pojem ‘hřích’.

Pohané byli netolerantní vůči Židům a křesťanům, jejichž náboženství netolerovalo žádné jiné bohy, než jejich vlastní. Rostoucí nadvláda křesťanství vytvořila mnohem ostřejší konflikt mezi náboženstvími, a náboženská nesnášenlivost – započatá křesťanstvím – se stala normou, nikoliv výjimkou. Křesťanství přineslo otevřené vynucování náboženské víry. Mohli byste dokonce říci, že podle moderní definice kultů jako skupiny, která používá manipulaci a ovládání mysli k přimění k uctívání, je křesťanství matkou všech kultů – ve službách misogynních, fašistických ideálů judaismu.

Rostoucí křesťanská hierarchie doby temna rychle mobilizovala vojenské síly proti věřícím jiných bohů, obzvlášť proti jiným křesťanům, kteří propagovali méně fašistické systémy víry. To pravděpodobně zahrnovalo původní křesťany a původní učení. To samozřejmě vede k zamyšlení se nad všemi příběhy křesťanských mučedníků. Je možné, že se jednalo o apokryfní příběhy pohanů, kteří odolávali nastolení křesťanství, s malým pozměněním detailů?

Mezitím během přechodného času existovala třetí skupina lidí: pohanští platonisté. Byly dva směry platonistů: jeden, ktery učil, že člověk může přistupovat k bohu pouze tím, že bude rozjímat o své duši a poznáním sebe sama; druhý zdůrazňoval krásu světa jako prostředek, kterým člověk pozná boha. Tyto dvě myšlenky se staly vlastnictvím vzdělaného člověka této doby, včetně Židů a raných křesťanů. Nicméně bylo to mezi intelektuálními Židy v Alexandrii, kde u těchto myšlenek došlo k nepatrnému překroucení: člověk nemohl poznat sám sebe a tudíž poznat boha, musí se vzdát jakékoliv představy, že vůbec kdy pozná sám sebe a oddat se ,milostiʻ boha . Bůh si může vybrat člověka a uplatnit milost, ale člověk si nikdy nemůže myslet, že by mohl vybrat boha a dosáhnout milosti. Křesťanští teologové vzali tuto myšlenku a vytvarovali ji tak, aby odpovídala jejich novým představám o Kristu a vykoupení.

Mnoho pohanských myšlenek bylo převzato do křesťanské teologie, ale hlavním rozdílem, jak jsem již uvedla, byla myšlenka, že hřích je osobní věc, osobní chyba, jakási zásada ,obětního beránkaʻ, vepsaná do lidské duše. Pohané nikdy nepovažovali za nezbytné zemřít se svými hříchy odpuštěnými, a dramatické scény smrtelného lože křesťanství, se všemi těmi modlitbami za posmrtný život jednotlivce, byly novinkou a rychle se šířily. Pohané se modlili k mrtvým, Židé a křesťané se modlili za ně. V obavě ze své vlastní nevyhnutelné viny a hříšné povahy, křesťané se také modlili, že mrtví se přimluví u Boha jejich jménem. Křesťané, stejně jako pohané, pokračovali v praxi hodování a oslavování smrti, navíc s přidaným prvkem ,přímluvyʻ, který dával události nový význam.

Později došlo v pohanském světě Evropy k další události, která pomohla s nastolením dominantní pozice křesťanství na západě Evropy, a přinesla dalšího hráče na jeviště: islám.

„Bylo teplé a jasné odpoledne v hlavním městě. Shon metropolitního obchodu a cestovního ruchu plnil ulice. Malé plachetnice, rozesety po chráněné vodní ploše, na dohled vládních budov, se pohupovaly v něžném jižním vánku. Slunce se třpytilo v jemném vzdouvání a brázdách, dodávajíc záři mákům a tulipánům pokyvujících se v parcích podél okraje vody. Vše bylo v pořádku.

Ale najednou se nebe rozjasnilo, jakoby druhým, jasnějším sluncem. Objevila se druhá skupina stínů; nejprve dlouhé a slabé, rychle se zkrátily a zostřily. Zdálo se, že odevšad najednou přichází podivně syčivý, bzučivý zvuk. Tisíce natahovaly své krky, hleděly vzhůru a hledaly na nebi nové slunce. Nad nimi rozkvetla obrovská bílá ohnivá koule, jako rozvíjející se obrovský papírový květ, ale nyní oslnivě jasná. Po několik vteřin nelítostná ohnivá koule ovládla nebe a zahanbila Slunce. Obloha hořela bílým žárem, pak pomalu vybledla do žluta a oranžova až po žhnoucí měděnou červenou. To strašné syčení ustalo. Diváci, oslepení zábleskem, spalováni jeho spalujícím žárem, si zakryli oči a hrůzou strnuli. Obyvatelé kanceláří a bytů se vrhali ke svým oknům, hledajíc na obloze zdroj toho zářivého vzplanutí, které nasvítilo jejich pokoje. Ohromná deka turbulentního, měděného mraku zaplnila polovinu oblohy nad hlavou. Tvalo to desítku tlukotů srdce, kdy město bylo zděšené a tiché.

Poté, bez varování, na město udeřil obrovský výbuch, srážejíc chodce na zem. Okenice a okna byly rozraženy; ploty, stěny a střechy sténaly a praskaly. Tlaková vlna se přehnala přes celé město a jeho vodní toky, na kterých srazila plachetnice do vody. Horký, sirný vítr jako otevřené dveře do pekla, dech kovářovy vesmírné pece, stlačen dolů z oblohy, naplněný nekonečnými ozvěnami neviditelných sesuvů půdy. Poté horký dech zpomalil a zastavil se; běžný vánek se vrátil s obnovenou silou a od jihu přelétl přes město chladný vzduch. Obloha nad hlavou vybledla do tmavě šedé, poté do zlověstně černé. Turbulentní černý mrak jako zmačkaný list jakoby sestoupil z nebe. Začal padat jemný černý prach, pomalu, jemně, zavěšený a zvířený větrem. Hodinu nebo déle padal tento černý prach, dokud se mrak, rozptýlen a odehnán větrem, neztratil z dohledu.

Mnozí si mysleli, že nastal konec světa … “

Předchozí citace z knihy Déšť železa a ledu [Rain of Iron and Ice] (1996) od Johna S. Lewiseje, je rekonstrukcí událostí v Cařihradě z roku 472 n.l.. Podle doktora Lewise, jehož smyšlený scénář o tom, jaké by to mohlo být stát se svědkem výbuchu kometárního úlomku na obloze, zažívá naše Země ve skutečnosti tyto druhy událostí dost často, i když poněkud nepravidelně. Výbuchy na obloze – některé z nich opravdu obrovské –podle něj a mnoha dalších vědců, hluboce ovlivnily historii lidstva. Jednou zřejmou možností je velké zemětřesení v Antiochii v roce 526 n.l, které popsal John Malalas:

„… ti, kteří byli zachyceni v zemi pod budovami, byli spáleni a jiskry ohně se objevily ve vzduchu a spálily každého, když je zasáhly jako blesk. Povrch země se vařil, základy budov byly bičovány blesky, vyvrženy zemětřeseními, a spáleny ohněm na popel… Bylo to ohromné ​​a úžasné, když oheň chrlil déšť, déšť padající z obrovských pecí, plameny rozpouštějící se do sprch… V důsledku toho se Antiochie stala neobyvatelnou… V tomto teroru zahynulo až 250.000 lidí.” (E. Jeffreys, M. Jeffreys a R. Scott, Kronika Johna Malalase [The Chronicle of John Malalas], 1986, Melbourne: Byzantina Australiensia, Australská asociace byzantských studií 4.)

Je zvláštní, že historici jako skupina o takových věcech nemluví. Ale důkazy přibývají:

„Analýza letokruhů ukazuje, že v roce 540 n.l. došlo v různých částech světa ke změně klimatu. Teploty klesly natolik, že zpomalily růst stromů na mnoha místech světa (severní Evropa, Sibiř, západní Severní Amerika a Jižní Amerika).

Prohledání historických záznamů a mýtických příběhů ve stejném období naznačuje katastrofální návštěvu z nebe, jak se udává. Jeden odkaz v letech 540-41 zmiňuje ,kometu v Galii tak obrovskou, že se celá obloha zdála jako v ohniʻ.

Podle legendy zemřel král Artuš někdy během tohoto období a keltské mýty spojené s Artušem mluví o zářivých nebeských bozích a ohnivých blescích.

Ve 30. letech 6. století byl zaznamenán neobvyklý meteorický roj jak středomořskými, tak i čínskými pozorovateli. Meteory jsou způsobeny jemným prachem z komet, které shoří v atmosféře. Dále v roce 1990 tým astronomů z Observatoře Armagh v Severním Irsku publikoval výzkum, který uvedl, že Země byla ohrožena kometárním bombardováním během let 400 a 600 n.l. …

„Po neúrodách přišel hladomor a krátce na to dýmějový mor, který se v polovině 6. století přehnal přes Evropu.

… V tomto období se římský císař Justinián pokoušel obnovit rozkládající se Římskou říši. Plán však selhal v roce 540 a následovala doba temna a vzestup islámu.” (Robert S. Boyd. „Komety mohly způsobit pád velkých říší na Zemi [Comets may have caused Earth’s great empires to fall].” Knight-Ridder Newspapers, 17. srpna 1999)

Proměna západního světa z pohanského na monoteistický – judaismus, křesťanství, islám – účinně změnila to, jak lidé vidí sami sebe a své interakce s jejich realitou. A dnes žijeme s plody těchto změn: válka bez konce. Konstantinovo vítězství vydláždilo křesťanství cestu k jeho přijmutí Římskou říší, a spojení církve a státu, které trvalo téměř 1.500 let, kdy tyto dvě strany mohou ve skutečnosti stále být i nadále zvláštními spolunocležníky ve stejné posteli, ačkoliv přes sebe přetáhli deky, aby skryly svůj vztah. Nápis s citátem starého chetitského krále nás informuje o tom, že velký kníže potřebuje kněží, aby v lidech vyvolali strach z bohů proto, aby se řídili vůlí krále, a náboženství potřebuje ochranu panovníka k tomu, aby mohlo zavést svou praxi. Tak to je již celá tisíciletí. Astronomové Victor Clube a Bill Napier píší:

Ilustrace dvou významných historických komet pocházející z Lubienietskiho knihy Univerzální historie všech komet, 1681. Ilustrace z roku 1000 n.l. zobrazuje spalující blesk s ,dlouhým protaženým ocasem dopadající v otevřeném prostoruʻ, který ,padl z komety připomínající draka s hrozným ocasem’. Kometa z roku 1180 n.l. byla pozorována s hrůzou, protože měla podobu vinutého hada s ohromnými čelistmi.

„…[V] posledních několika letech bylo zjištěno, že existuje velký roj vesmírných úlomků, které obíhají na potenciálně nebezpečné oběžné dráze, protínající každých několik tisíc let přesně v červnu (a listopadu) oběžnou dráhu Země. Ještě překvapivěji bylo zjištěno, že důkazy o těchto skutečnostech byly v minulosti úmyslně skryty. Když se oběžné dráhy přesně protnou, existuje značně zvýšená šance vniknutí do jádra roje, tudíž zvýšení toku jasných bolidů, které se mohou dostat až na Zem, což [u lidí] výrazně zvýšuje přesvědčení, že konec světa je blízko. Toto vnímání se může objevit i v jiných dobách, kdykoliv se vytvoří nové úlomky, ale k hlubokým proniknutím došlo během čtvrtého tisíciletí př.n.l., znovu během prvního tisíciletí př.n.l., kdy konec jejich působení odpovídal době Krista, a pravděpodobně k němu opět dojde v příštím tisíciletí.

Tudíž křesťanské náboženství začalo dost vhodně, s apokalyptickou vizí minulosti… jakmile zjevné nebezpečí pominulo, byla pravda v rukou revizionistické církve přeměněna na mytologii, a tyto dřívější existující vědomosti o roji, přicházející k nám prostřednictvím Platónových a dalších děl, byly později systematicky potlačeny.

… Křesťanská vize trvalého míru na Zemi nebyla v žádném případě všeobecně přijata a měla si projít několika etapami ,osvíceníʻ předtím, než vyvrcholila naší současnou sekulární verzí dějin, ke které se sama věda hlásí, s tím že vidí jen malé nebo žádné nebezpečí z nebe. Nepřítomnost nebezpečí je však iluze a dlouhá ruka raného křesťanského klamu má stále svůj vliv.

… Myšlenka hrůzné sankce, která visí nad lidstvem, není samozřejmě nová. Armagedon byl v minulosti široce obávaný a patřilo mezi běžná přesvědčení, že dorazí se současným tisíciletím… Zastánci takových myšlenek někdy uniknou do nových zemí, kde se po určitém čase setkají s opozicí domácího druhu. Například ve Spojených státech, navzdory svobodě projevu, se čas od času opakovaně objevují staré tradice vesmírné katastrofy, dokonce i během současného století, jen aby byly konfrontovány s pavlovským pobouřením ze strany úředních činitelů. V takovém případě je možná úsměvné, že volby ve Spojených státech obecně probíhají v listopadu, na základě starobylé tradice shromáždění kmenů v tomto ročním období, které pravděpodobně mělo své kořeny ve skutečném strachu z konce světa, kdy se Země setkávala s rojem.

V Evropě nakonec došlo k vyrovnání s tisíciletím, když byl vyprodukován oficiální ,prozřetelnostníʻ pohled  na svět, jako protiklad myšlenek přetrvávajících během Reformace. Zastávat něco podobného jako opačný pohled v této době, se stalo jaksi podobné kacířství a ti, kteří se klonili k buřičství v obavě z příchodu milénia, byli tvrdě odsouzeni. Do takové míry, v jaké mají vesmírná zima a Armagedon společné aspekty, tudíž, autoritářské pobouření není nic nového.

… Osvícenství je samozřejmě založeno na pohledu prozřetelnosti a zachází s kosmem jako s neškodným pozadím pro lidské záležitosti, na pohledu na svět, který akademická obec nyní často považuje za svoji povinnost prosazovat a ke kterému se zpětně reformovaná církev a stát velmi rádi hlásí. Zdá se, že opakované kosmické stresy – nadpřirozené iluminace – byly záměrně odprogramovány z křesťanské teologie a moderní vědy, pravděpodobně dvou nejvlivnějších příspěvků západní civilizace k ovládání a blahu lidstva.

V důsledku toho, když dnes přemýšlíme o globální katastrofě, ať už prostřednictvím jaderné války, ozonových děr, skleníkového efektu nebo čehokoliv jiného, jako možnosti vycházející čistě z nás samotných; a kvůli tomu, že máme co do činění s ,autoritamiʻ, které se nikdy nepodívají výš než na střechy, pravděpodobný dopad vesmíru se v národních plánech vůbec neobjevuje.

Ilustrace z ’Norimberských kronik’, 1493.

Velká iluze bezpečnosti vůči kosmickému nebezpečí tudíž obklopuje lidstvo, které církevní, státní a akademićké ,zřízeníʻ žádným způsobem nenarušuje. Vytrvalost takové iluze nijak nepomůže zmírnit příchod další doby temna. Ale dá se tak snadno rozbít: stačí se jednoduše podívat na oblohu.

Rozhořčení tedy vychází z jedinečného myopického postoje, který nyní může umístit lidský druh o trochu výš než pštrosy, čekající na osud dinosaurů.” (Clube a Napier, Vesmírná zima [The Cosmic Winter] 1990)

Spousta ohnivých koulí a opakovaných pozorování komet očividně vzbuzují velkou ,eschatologickou aktivituʻ – předpovědi o tom, že skončí svět – což může vést ke všem druhům sociálních nepokojů, a to je, jak Clube upozorňuje, vysoce nežádoucí pro vládnoucí elity. Koneckonců, pokud si lidé myslí, že svět skončí, obecně svalují vinu na vládce, že jsou tak zkorumpovaní a zlí. Způsob, jakým se vládci s takovými věcmi obecně vyrovnají, je vytvoření zdánlivého nepřítele, který je za všechno zodpovědný, rozpoutání války, která uklidní každého ,splín z konce světaʻ a k tomu naívc zabije většinu z nich. Chytré, že?

Victor Clube napsal souhrnné prohlášení o závěrech, založených na jeho Výpravné zprávě o nebezpečí pro civilizaci kvůli jasným bolidům a kometám, kterou napsal pod sponzorstvím amerického letectva a oxfordské katedry fyziky (1996, jen dva roky poté, co kometa Shoemaker- Levy zasáhla Jupiter), která zahrnuje následující:

„Každých zhruba 5-10 generací, po zhruba jednu generaci, je lidstvo vystaveno zvýšenému riziku globálního nebezpečí prostřednictvím jiného druhu kosmických procesů.” Během těchto epoch, které se zhruba shodují se stoletou válkou, Reformací, třicetiletou válkou (včetně anglické občanské války), francouzského revolučního období (včetně americké války za nezávislost) a revoluční krize v Evropě v polovině devatenáctého století (včetně americké občanské války), různé vnitrostátní orgány mohly jen mizivě omezit veřejné obavy tváří v tvář vnímanému nebezpečí.”

Každých 5 až 10 generací? To je dost šokující prohlášení. Pokud je to pravda, tak proč o tom nevíme? Proč o tom nevědí historici? Proč průměrní lidé, kteří se učí dějiny (jak nám říkají) ve škole, neví  o těchto věcech?

Právě zde zjistíme, jak se událo, že čarodějnice jsou spojené s Halloweenem.


Komentář
: 3. a poslední část tohoto fascinujícího článku v současné době připravujeme. Pro doplnění je třeba zmínit, že kosmické agentury NASA i ESA provádějí v poslední době, trochu stranou veřejného zájmu, různá cvičení simulující dopad asteroidu. Nikdy samozřejmě neopomenou zdůraznit, že riziko je nepatrné, ale je dobré být připraven. Názor si udělejte sami.

 

image_pdfimage_print
  • 1
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.