Čarodějnice, komety a planetární kataklyzmata (3/3): černá smrt a inkvizice

Laura Knight-Jadczyk
Sott.net
Překlad: NaSeveru.org
30.října 2010
Titulní obrázek © Dot Connector Magazine

 

Komentář: Toto je třetí a poslední část obsáhlého článku od Laury Knight-Jadczyk; odkaz na první a druhou část najdete zde:

 

Stoletá válka zahrnuje stošestnáctileté období od roku 1337 do 1453, černou smrt 1347/48-1351 a potom renesanci, 1400 až 1600. V této době se tehdy odehrávaly dost ošklivé věci. Dendrochronolog Mike Baillie napsal knihu, ve které tvrdí (podpořeno dobrými důkazy), že černá smrt – jedna z nejsmrtelnějších pandemií v dějinách lidstva, která údajně zabila až dvě třetiny celého evropského obyvatelstva, nemluvě o milionech po celé planetě – pravděpodobně nebyla dýmějový mor, ale spíše smrt způsobená kometou (kometami).

Baillie má vědecké důkazy na podporu své teorie a jeho důkazy skutečně podporují a jsou podporovány tím, co lidé v té době říkali: zemětřesení, komety, deště smrti a ohně, zamořená atmosféra a smrt v rozsahu, který je téměř nepředstavitelný. Většina lidí si dnes neuvědomuje, co se stalo před pouhými 663 lety. (Hmmm… zvídavá mysl okamžitě začne uvažovat o tom, co by se mohlo stát, když se dostaneme na 666 let poté? To bude v roce 2013…) Baillieho kniha jsou opravdu dostatečné údaje, které podporují teorii, že černá smrt byla způsobena lokalizovanými, mnohonásobnými dopady úlomků komety – podobně jako dopady fragmentů z komety Shoemaker-Levy na Jupiter v roce 1994. Co se týče přesného způsobu, jakým došlo k těmto úmrtím, existuje řada možností: zemětřesení, záplavy (tsunami), déšť ohně, chemické sloučeniny uvolněné vysokoenergetickými výbuchy v atmosféře, včetně amoniaku a kyanovodíku, a možná i patogeny chorob donesené kometami. Stojí za to se na chvíli zastavit a zvážit čísla.

Čína, odkud Černá smrt údajně přišla, přišla zhruba o polovinu celé své populace (klesla z přibližně 123 milionů na zhruba 65 milionů). Nedávný výzkum evropských úmrtí také naznačuje, že v průběhu čtyřletého období zemřelo 45 až 50% celkové evropské populace, ačkoliv se počet liší od místa k místu (což je, jak uvidíme, prolematické). Ve středomořské Evropě – v Itálii, na jihu Francie a ve Španělsku – kde epidemie probíhala asi čtyři roky po sobě, to bylo pravděpodobně blíže 70-75% celkové populace. (V dnešních USA by to odpovídalo snížení počtu populace ze současných 305 milionů na 75 milionů za méně než čtyři roky. To by také znamenalo nutnost pohřbít nebo zlikvidovat zhruba 225 milionů mrtvol.) V Německu a Anglii to bylo pravděpodobně blíž k 20%. Severovýchodní Německo, Čechy, Polsko a Maďarsko podle všeho z nějakého důvodu utrpěly méně (a existuje několik teorií, které nejsou zcela uspokojivé).

Pro Rusko, ani Balkán nejsou k dispozici žádné odhady, takže se zdá, že možná trpěly jen málo, pokud vůbec. Afrika ztratila přibližně 1/8 své populace (z přibližně 80 milionů na 70 milionů). (Tato čísla  ve skutečnosti vyzdvihují jeden z problémů, které Baillie zmiňuje: variabilita míry úmrtí podle místa.) Ať už byla míra úmrtnosti v daném místě jakákoliv, co je podstatné, že černá smrt způsobila největší počet úmrtí z jakékoliv známé pandemie ve známé historii, a jak zdůrazňuje Baillie, nikdo opravdu neví, co to bylo.

Sociální zvraty a teror v době „Černé smrti” a “stoleté války”. (Pieter Bruegel starší. “Triumf smrti”, cca 1562. Museo del Prado, Madrid, Španělsko).

Nebezpečí pro civilizaci od bolidů a komet [Hazard to Civilization from Fireballs and Comets] citované výše, Victor Clube dodává:

„Konfrontováni mnohokrát v minulosti vyhlídkami konce světa, národní elity se často ocitly v pozici, kdy musely potlačit veřejnou paniku – jen aby zjistily, příliš pozdě, že běžné prostředky kontroly obvykle selžou. Proto se se od institucionalizované vědy očekává, že bude zadržovat vědomosti o hrozbě; u samoregulovaného tisku se očekává, že zlehčí jakoukoliv katastrofu; zatímco od institucionalizovaného náboženství se očekává, že bude stavět proti předurčení a zajistí takovou obecnou víru v obecně dobrotivé božstvo v co největší možné míře.

…Pro křesťanskou, islámskou a židovskou kulturu platí, že od doby evropské renesance podnikly kroky, aby přijaly nesoudný protiapokalyptický postoj, patrně bez vědomí rostoucí vědy o katastrofách. Zdá se, že se historie opět opakuje: bylo potřeba příchodu věku vesmíru, aby mohl být oživen platónský hlas rozumu, který se ale tentokrát objevuje v moderní protifundamentalistické, protiapokalyptické tradici, nad kterou vlády, stejně jako předtím, nebudou schopné  uplatnit svou kontrolu … Jinými slovy, cynici (nebo moderní sofisté) by řekli, že nepotřebujeme nebezpečí z nebe k zamaskování úmyslů studené války; spíše potřebujeme studenou válku, aby zamaskovala nebeské záměry!”

Když se na straně 2 podíváme na celý text zprávy, kde se diskutuje o potenciálních dopadajících pozůstatcích obřích komet, tak čteme, že „… jejich přítomnost je dostatečně snadno prozrazena zvěrokruhovým prachem, který se nadále hromadí v ekliptice, a s dosti náhlými setkáními, které Země učiní během zhruba každého druhého století, po dobu několika desetiletí… Tato setkání vytvářejí velkou spoustu ohnivých koulí, které pronikají do zemské atmosféry, což znamená jak vyšší pravděpodobnost bombardování sutí o velikosti pod jeden kilometr, tak i zvýšené riziko, že Země pronikne do jádra malého desintegrovaného toku á la Shoemaker-Levy.

Takzvaná ‘stoletá válka’ byl konflikt mezi Francií a Anglií, ohledně nároků anglických králů na francouzský trůn. Byla přerušena několika krátkými a dvěma dlouhými obdobími míru, než konečně skončila vyhoštěním Angličanů z Francie, s výjimkou Calais Pale. Všímáme si, že tento konflikt byl v pohybu již deset let předtím, než se černá smrt dostala do Evropy.

Dřevorytina od Hanse Glasera (1566) zobrazující zvláštní nebeskou událost v roce 1561 nad Norimberkem.

Při studiu historie černé smrti a stoleté války bok po boku vyvstává jedna věc, tedy ať už se tehdy dělo cokoliv, byli u toho lidé bez svědomí, kteří využívali okolností zmatku a teroru ve svůj prospěch. Například se dočteme následující:

Byla to válka devastace. Vesnice a plodiny byly spáleny, sady vykáceny, dobytek zabaven a obyvatelé vyštváni. Když Edward vstoupil do Francie, strávil týden vypalováním Cambrai a jeho okolí. Bylo zničeno více než 1000 vesnic. Francie dělala v Anglii, co mohla, když se její námořníci po vypuknutí války odvážili až na jihovýchodní pobřeží Anglie, aby tam pálili a ničili. Lup z drancování, který si [Edwardovi vojáci] přinesli zpět do Anglie, byl značný a myšlenka možnosti nekale získaných prostředků přitahovala mnohé  podpořit válku.

Krutosti bylo všude plno. Poté, co bylo město Limoges dobyto a spáleno, Edward nařídil popravu měšťanů. Velká část Artois, Bretaně, Normandie, Gaskoňska a další provincie byly zpustošeny (v období okolo 1355 až 1375) a Francie učinila totéž provinciím, které stranily Anglii. Opevněná města byla bezpečná v raném období války, ale kostely, kláštery, vesnice a venkovské oblasti byly zruinovány.

Příměří a smlouvy nebyly respektovány. Do akce šli ,„svobodné kompanie” žoldáků, bandité buďto anglických, francouzských nebo najatých žoldáků, vedeni kapitány, kteří ovládali rozsáhlé oblasti a vybírali poplatky od měst, vesnic a kostelů. K tomu se zmocňovali žen, brali duchovní jako účetní a korespondenty, děti jako služebnictvo a plenili. (Edward P. Cheney, Úsvit nové éry [The Dawn of a New Era], 1250-1435, 1936.)

Albert A. Nofi a James F. Dunnigan nám sdělují:

Během prvních několika let války se toho moc nestalo, kromě anglických nájezdů do Francie a Vlámska. Poté, ve 40. letech 13. století, se Anglie a Francie postavily proti sobě v dlouhotrvající občanské válce o tom, kdo by měl být vévodou z Bretaně. V roce 1346 to mělo za následek francouzskou invazi Gaskoňska a zdrcující porážka francouzů v Crecy. Angličané poté řádili po západní Francii, dokud nebylo v roce 1354 podepsáno příměří (zapříčiněné devastací kterou přinesl mor, který silně zasáhl Francii v letech 1347-48)

Příměří netrvalo dlouho. V roce 1355 začala válka nanovo. V roce 1356 proběhla další velká bitva u Poitiers a francouzský král byl zajat. Anglické nájezdy pokračovaly až do roku 1360, kdy bylo podepsáno další příměří.

To vede k zamyšlení, jestli to všechno není historie zpětně napsaná, kdy se vina kometární destrukce a společenských nepokojů svaluje na „stoletou válku”? Podporováno důkazy, podle všeho se počasí v té době zbláznilo. Clube a Napier píšou:

Alespoň jeden kronikář v roce 1345 podává zprávu o nejbezprostřednější příčině epidemie, že „tam mezi Cathayí a Persií pršel ohromný déšť ohně; padající ve vločkách jako sníh a spalující hory a planiny a další části země, spolu s muži a ženami; a poté vyšlo obrovské množství kouře; a každý, kdo to spatřil, zemřel během půl dne…” Zdá se být jen málo pochobností o tom, že celosvětové ochlazení Země hrálo zásadní roli v tomto procesu. Arktická polární čepice narostla, čímž změnila cyklonický vzorec počasí, což vedlo k řadě katastrofálních sklizní. Ty následně vedly k rozsáhlému hladomoru, smrti a rozvratu společnosti.

V Anglii a Skotsku opakovaně došlo k opuštění vesnic a hospodářství, rostoucím cenám pšenice a snížení populace.

Ve východní Evropě byla řada jedinečně krutých zim s velkým množstvím sněhu. Kroniky klášterů v Polsku a Rusku vyprávějí o kanibalismu, společných hrobech přeplněných mrtvolami a migracích na západ.

Dokonce ještě předtím, než přišla černá smrt, již tehdy v pozdním středověkém období probíhala lidská katastrofa ohromných rozměrů. Opravdu, období chladného počasí trvalo mnohem déle než období … moru. Řada takových výkyvů se nachází v historickém záznamu a existují dobré důkazy, že tyto klimatické stresy jsou spojeny nejen s hladomorem, ale také s obdobím rozsáhlého společenského nepokoje, válek, revoluce a masové migrace. (Clube, Vesmírná zima.)

Překvapivě to zní to jako naše současná éra, ne? Jsou tu rozdíly v detailech a v rozsahu, ale dynamika světa, který se zbláznil, neuvěřitelná nekontrolovatelná krutost na všech stranách a globální klimatické výkyvy jsou stejné jako ty, které dnes sami vidíme a kterým čelíme.

Kalvínismus byl událostí, která vyplynula z tohoto období. Jak připomíná Clube, protestantská reformace byla částečně způsobena tím, že mocní v tomto období, katolická církev, postavili svůj řídící systém na základech aristotelského systému „Bůh je ve svém nebi a pokud jsi dobrý křesťan, se světem bude všechno v pořádku“. Je zřejmé, že nechtějí mluvit o vesmíru, který řádí jako zběsilý, nad kterým jejich vychvalovaný bůh neměl žádnou kontrolu. A skutečnost, že věci řádily jako zběsilé a církev s tím nemohla nic dělat (nemluvě o korupci církve, která byla očividná masám), dodala munici reformátorům, kteří pak byli schopni přilákat velký počet následovníků, stejně jako křesťanství přitáhlo Konstantina v době, kdy se pohanští bohové nezdáli být schopni poskytnout pomoc tváří v tvář kometárnímu bombardování.

Protestanti tudíž byli schopni využít situaci ve svůj prospěch tím, že naznačovali, že je jedná o „konec věků” a že to všechno je součástí plánu a lidé budou zachráněni, stačí když přejdou na protestantskou stranu.

Samozřejmě jakmile protestanti takříkajíc „vyhráli své místo”, tak i oni museli ustanovit autoritu a přijmout aristotelský pohled na svět! „Nyní je Bůh ve svém nebi a všechno bude správně, žádné další katastrofické narušení, tedy pokud všichni budou chodit do kostela, odevzdávat desátek a poslouchat dané autority.”

To nás přivádí k tématu pronásledování čarodějnic. Kontinentální Evropané v období od prvních desetiletí 15. století do roku 1650 popravili od dvou do pěti set tisíc čarodějnic (podle konzervativních odhadů), z nichž více než 85 procent byly ženy. (Ben-Yehuda, 1985.) Lidé té doby, a dokonce i později, opravdu věřili v realitu čarodějnictví a zlých démonů. Muži jako Newton, Bacon, Boyle, Locke a Hobbes pevně věřili v realitu zlých duchů a čarodějnic. Jak uvedl historik a akademik náboženství J.B. Russell:

Desítky tisíc [čarodějnických] procesů pokračovaly napříč Evropou generaci po generaci, zatímco Leonardo maloval, Palestrina skládal a Shakespeare psal. (1977.)

Čarodějnictví a čarodějnice existovaly během celé historie, ačkoliv v úplně odlišném kontextu od toho, jak byl chápán během tažení proti čarodějnicím. Starý zákon v podstatě ignoruje toto téma, tedy kromě popisu setkání mezi králem Saulem a čarodějkou z Endoru, a obsahuje zákon: „Čarodějnici nenecháš naživu.” Ale kromě toho, v podivném kontrastu vůči tomuto zákonu, jsou biblické příběhy o čarodějnicích překvapivě neutrální. Není v něm vnímání nebo rozpracování čarodějnic, ďáblů nebo jakéhokoliv démonického světa. Svět Starého zákona je ve skutečnosti svět, který překvapivě postrádá cokoliv skutečně duchovního.

Kouzlo bylo ve starověkém Řecku a Římě používáno k vyvolání deště, zastavení krupobití, k odhánění mraků, uklidnění větrů, učinění země úrodnou, pro růst bohatství, vyléčení nemocných a tak dále. Mohlo také být použito proti nepřátelům a připravit je o tyto žádostivé účinky. Tato víra byla rozšířená ve starověkém světě, ovlivněném Pythagorasem a jeho severoevropským druidickým výcvikem, a, obecně řečeno, „dobrá magie” byla v souladu se zákonem a nezbytná, zatímco „špatná magie” byla nepřípustná a trestána. Stát dokonce podporoval ty, kteří údajně mohli provádět „dobrou magii”. Záleželo na úhlu pohledu, zda jste byl „dobrý” nebo „špatný” kouzelník. Možná to je právě důvod, proč proč Angličané odsoudili Johanku z Arku jako čarodějnici a Francie ji místo toho kanonizovala.

Řecko-římský náboženský vesmír – nadpřirozený svět – nebyl rozdělen na extrémní dobro a extrémní zlo. Byl obsazen všemi odstíny a kombinacemi všemožných kvalit přesně tak, jak existovaly v lidské společnosti. V tomto světě bylo kouzlo jednoduše pokusem využit sílu Neviditelného, zatímco náboženství se zabývalo úctou a vděčností k přírodě a jejími zástupci pro dosažení výsledků. Tímto způsobem bylo možné jednoduše spojit modlitby a kouzla.

Čarodějnice nebo čaroděj byl člověk, který měl metodu – technologii – která mohla být použita k využití a aktivování nadpřirozených schopností pro sebe, nebo pro druhé. On/ona mohl/mohla „ovládat” přírodní síly. (Alespoň v to věřili, a kdo ví, zda skuteční starověcí šamanští technici toho nebyli schopni?)

Upálení „čarodějnice“ na hranici

Zde jsou důležité dva body: 1) čarodějnictví/čáry byla technologie a 2) mezi dobrou a špatnou magií bylo jasné rozlišení a vše záleželo na kontextu.

Po rozpadu Římské říše a vzestupu židovsko-křesťanského vyznání mnozí misionáři poté, co zjistili, že pohané měli své vlastní spektrum místních božstev a víry, se je často snažili obrátit na víru jednoduše pomocí kanonizace místních bohů, aby je domorodá populace mohla i nadále uctívat pod záštitou křesťanství. Stali se „křesťanskými svatými”, doplněni vymyšlenými hagiografiemi (jak jsem již zmínila, pravděpodobně většina „křesťanských mučedníků” byli ve skutečnosti pohani zabiti církví). Staré chrámy byly přeměněny na kostely, aby pohané mohli docházet na známá místa uctívání a slyšet mši a modlit se k jejich „svatým” tak, jako vždy. Kouzelné praktiky byly tolerovány, protože se předpokládalo, že se jich lidé během času přirozeně zbaví,  jakmile se stanou opravdovými křesťany.

Oficiální církevní politika zastávala názor, že každá víra v čarodějnictví je iluze. Ve slavném, ale tajemném Canon episcopi najdeme několik stop:

Některé zlé ženy, zvrácené ďáblem, svedeny iluzemi a fantasmy démonů, věří a vyznávají se, že v nočních hodinách rajtují na jistých zvířatech s Dianou, bohyní pohanů, a nespočetnými ženami, a uprostřed ticha temné noci překonávají ohromné vzdálenosti země, a řídí se jejími příkazy jako od jejich paní, a jsou povolávány do jejích služeb při určitých nocích. Ale přeji si, aby to byly ony samotné, které zahynou ve své bezbožnosti a nestáhly s sebou mnohé do nevěrnické zkázy. Neboť nespočetné množství lidu, oklamaného tímto falešným názorem, věří, že je to pravda, a takto věříc, sejdou z pravé víry a jsou zahrnuty v omyl pohanů…

Proto by kněží v jejich kostelích měli s veškerou naléhavostí kázat … že vědí, že je to faleš, a že takové fantasmy jsou vnuceny a zasílány zhoubným duchem … který je klame ve snech …

Kdo je tam, kdo není vyveden ze sebe ve snech, když vidí tak ve spánku, co nikdy nevidí [když je] procitlý?

… A kdo je tak hloupý a pošetilý, že si myslí, že všechny tyto věci, které se pouze dějí v duchu, se dějí v těle?

Proto tudíž musí být veřejně prohlášeno všem, že ten, kdo věří v takové věci … ztratil svou víru. (Překlad Kors a Peters, 1972, str. 29-31.)

Původ tohoto dokumentu, který Kors a Peters datují do roku 1140, není jasný. Byl přisuzován tajemnému setkání, Anquirskému koncilu, který se mohl pravděpodobně konat ve 4. století. Ačkoliv neexistuje žádný záznam tohoto koncilu, prohlášení o čarodějnictví bylo přijato pozdějšími kanonisty jako oficiální politika. Co nám sděluje je, že podle všeho existovali uctívači pohanské bohyně Diany, která měla hluboké zážitky, které byly prohlášeny za bludy způsobené ďáblem. Právě zde vidíme, jak bohyně byla nahrazena klamavým Satanem. Je zajímavé porovnat popis toho, co se povídalo o tom, co měly tyto starověké čarodějnice dělat, s aktivitami starých sibiřských šamanů. Připomíná to také paleolitické jeskynní obrazy, když čteme „v nočních hodinách rajtují na jistých zvířatech s Dianou, bohyní pohanů…” Toto je důležitá stopa o skutečnosti, že paleolitické náboženství a jeho šamanské linie opravdu přežily po tisíce let.

V každém případě více než šest století se jednalo o oficiální postoj církve k čarodějnicím – že to byla iluze nebo klamání, nebo jen výplod snů a kdokoliv byl „tak hloupý a pošetilý”, aby věřil v takové fantastické příběhy, je bezvěrcem. To se údajně týkalo mnichů, kněží i široké veřejnosti. Důležitým bodem je, že musíte věřit v čarodějnice, aby je bylo možné pronásledovat, a víra v ně jako ve skutečné odporovala církevní doktríně.

Když vezmeme v potaz černou smrt a války v této době, které vyhladily velkou část mužské populace, lze předpokládat, že došlo k nárůstu počtu neprovdaných žen, nebo žen, které zdědily panství poté, kdy všichni ostatní členové rodiny zahynuli. Stručně řečeno, důsledkem toho se ženy stávaly nezávislými. A zajisté ženy, které měly “dary”, by spíš přežily podobné katastrofy, než ty bez nich.

Podrobnosti toho, co se přesně stalo, nám mohou být navždy ztraceny, díky zatajení historie provedené  v šestnáctém století Josephem Stuartem Scaligerem, jak to navrhl Clube a podrobně odhalil matematik Anatolij Fomenko (ačkoliv Fomenko nebere v potaz katastrofické zničení společnosti). To nejlepší, co můžeme dělat, je spekulovat.

Nejvelkolepější „čarodějka” byla Johanka z Arku, která byla souzena, odsouzena a upálena v roce 1431. Její soud a poprava mohou být jasně považovány za politické, často hlavní, základní motivace pro taková obvinění.

Dalo by se říci, že pronásledování čarodějnic bylo pouze oživením inkvizice, která vytvořila podobná pravidla pro vypořádání se s Katary 200 let předtím. Abychom plně pochopili, jak snadno se tento útok na „čarodějnice a čaroděje” mohl projevit právně a společensky, musíme se zběžně podívat na počátky inkvizice.

Johanka z Arku vyobrazená Hermannem Stilke (1803-1860).

Mnoho lidí si představuje inkvizici jako něco, co začalo za účelem likvidace čarodějnic a uctívání ďábla, a to slovo vyvolává obrazy skřipce a železných panen a všemožných druhů bizarních a zvrácených mučících nástrojů. Jistě, mučení tvořilo velkou část inkvizice, ale ne v takové míře, jak by si někteří mohli myslet. Musíte si uvědomit, že inkvizice začala během období historie, kdy se s lidským životem zacházelo tak nonšalantně, že odříznutí nosu, nebo uší, nebo rukou, nebo vydloubnutí očí nebylo neslýchané jako zákonný trest za drobné zločiny.

Křížová výprava proti Katarům znamenala léta trvající brutální masakry, ničení země a některé z nejhorších událostí, které kdy svědčily o nelidskosti člověka k člověku. Ke konci se papež Řehoř IX rozhodl, že záleželo pouze na výsledcích. Chtěl vymýtit katarismus z povrchu zemského. Musel probdít mnohé noci, aby vytvořil bizarní systém, který byl zaveden k vyřešení kacířství.

Nejprve vytvořil zvláštní papežské legáty, kterým byly uděleny široké pravomoci pro stíhání, podobné tomu, co dnes máme v podobě Ministerstva vnitřní bezpečnosti, a vyslal je do celé Evropy. Muži, kteří byli pro tento úkol vybráni, byli jednoznačně psychopati a jejich posláním bylo šířit teror po celé Evropě.

Řehoř přijal do biskupských paláců na jihu Francie psychopatické biskupy, kteří nabízeli finanční odměnu každému, kdo zradil kacíře. Pobídky ke zradě sousedů by byly lákavé i v nejlepších časech. Ale v době, kdy hlad a zkáza byly všudypřítomné, po více než dvaceti letech řádění křižáckých armád, bylo téměř nemožné vzdorovat. Podmínky byly takové, že majetek zabavený kacířovi byl rozdělen mezi informátora, církev a krále. Přirozeně, v zemi, která byla finančně zpustošena, plná přesídlených a hladových lidí po letech, kdy tito byli biti tou samou církví a králem, existovalo mnoho lidí, kteří prodali své sousedy za krvavou odměnu. Zní to povědomě?

Robert le Bourgre, jehož jméno znamená „zmetek” (naznačující, jak moc byl lidmi pohrdán), terorizoval dříve mírumilovnou severní Francii. Další legát, Konrád z Marburgu, nacházel netušené kacíře po celém Porýní. Tisíce byly poslány na hranici, často ten samý den, kdy byli obviněni. Konrád se přemisťoval na svém mezkovi spolu s dvěma asistenty a přinášel s sebou teror do každé vesnice a města, ke kterým se přiblížili. Dokonce i běžní duchovní prohlédli tento nesmysl a nakonec se rozhodli s tím něco udělat. 30. července 1233 františkánský mnich, který se rozhodl jednat ve jménu spravedlnosti, zaútočil na Konráda a zavraždil jej.

Papež toho měl dost. Obrátil se na dominikány. Na jaře roku 1233 byli v Toulouse, Albi a Carcassonne jmenováni papežští inkvizitoři. Tito inkvizitoři měli své následníky v nepřetržité linii trvající celých 600 let.

Stovky lidí byli předvolány, aby svědčili před inkvizitory. Otázky se opakovaly, jejich cílem bylo vyvolat pochybnosti v mysli vyslýchaného ohledně toho, co inkvizitor přesně věděl a kdo mu to řekl.

Osoba podezřelá ze sympatií s katarstvím nebyla vždy informována o obviněních, která visela nad její hlavou. Pokud byla obeznámena s nebezpečím, neměla právo vědět, kdo na ni žaluje, a pokud se odvážila hledat právní pomoc, její advokát mohl být obviněn z podněcování kacířství.

Ať už byl verdikt inkvizitora – který byl prokurátorem, soudcem a porotou – jakýkoliv, nebylo možné se odvolat. Kdokoliv mohl být pro další výslech držen ve vězení po dobu neurčitou bez jakéhokoliv vysvětlení. V současné době takové lidi nazýváme „nepřátelskými bojovníky”.

Inkvizice zničila pouta důvěry, která společnost drží pohromadě. Donášení na souseda se stalo nejen povinností, ale i nezbytnou strategií přežití.

Po 100 let byla inkvizice faktem života v Languedocu. Příchod inkvizitora do města byl příležitostí pro ponižující projevy morálního kolapsu.

Samozřejmě teoreticky nikdo by nebyl potrestán, kdyby nikdo nic neřekl, protože inkvizitor nemohl jednat bez udání, ale v praxi žádná komunita neměla takovou soudržnost potřebnou k boji proti moci tajného tribunálu.

Totéž platí i dnes v Americe. Všichni byli dostatečně zpracováni sledováním „televizní reality show” a „Trosečníkem” a znají pravidla: Čiň ostatním, než oni učiní tobě.

A takové to bylo v Languedocu, historickém modelu pro pronásledování „čarodějnic”, pro to, co se stalo v Německu za Hitlera a pro to, co se děje ve dnešním světě ve „válce proti teroru”.

Inkvizitor po příjezdu do města konzultoval s místním knězem. Všichni muži ve věku nad 14 let a ženy starší 12 let se museli povinně vyznat z víry v katolickou církev. Ti, kdo tak neučinili, byli mezi prvními povoláni k výslechu.

Inkvizitor poté pronesl projev v němž vyzval lidi, aby se během příštích několika dní velmi, velmi hluboce zamysleli nad svými minulými činy, současností a budoucností, a aby příští týden předstoupili k důvěrnému místopřísežnému prohlášení. Po uplynutí přechodné sedmidenní lhůty budou ti, kteří se nenahlásili, předvoláni.

Tresty se pohybovaly od ztráty majetku až po ztrátu života. Mezi trestné činy patřilo, mimo hlavního zločinu být katarem, ukrývání katara, nebo dokonce opomenutí nahlášení případu kacířství.

Skutečný důkaz pravé zbožnosti vůči katolické církvi byl měřen počtem lidí, které byl hříšník ochoten zradit.

Trvalo jen deset let, než se inkvizice proměnila z práce několika psychopatických fanatiků ve schopnou byrokracii, která trvala 600 let. Zaměstnávala stovky jednotlivců, kteří vyslýchali tisíce lidí s takovou monotonní pravidelností, že pro „pracovníky” byl vytvořen regulérní „slovník”.

Vyzbrojeni seznamem možných  trestných činů, které měly být považovány za „kacířské” nebo „podporující kacířství”, obsahovaly třeba pouze to, že jeden věděl, že kacíř přešel přes jeho pozemek a nenahlásil to, inkvizice přikročila k zastrašování obyvatelstva Evropy v nepředstavitelném rozsahu. Závratný počet lidí, kteří byli povolání svědčit, a povoláni znovu a znovu k dalšímu svědectví, byl ohromující. Katarové, kteří věřili, že hmotný svět je zlý a irelevantní, tak v podivně nečekaném vývoji historické ironie inspirovali kodifikaci policejního státu.

Byl sestaven sborník navzájem propojených doznání získaných od desítek tisíců lidí, čímž vznikla mapa mentální krajiny Languedocu. Více než pět tisíc přepisů výpovědí, jež přežily, představuje jen zanedbatelnou část práce inkvizice.

Inkvizice bez slitování mučila tisíce nevinných lidí.

Příručky inkvizitorů byly vytvořeny, aby sloužily jako návody pro rostoucí počet papežských soudů v Evropě. Tyto příručky připomínaly inkvizitorům, že pracují pro záchranu duší, ale myslím si, že toto rozlišení nebylo plně doceněno u těch, jejichž životy skončily nebo byly zničeny inkvizičními rozsudky.

Languedoc byl v podstatě laboratoří represe. Pověst inkvizice podpořil talentovaný inkvizitor z Toulouse, Bernard Gui, který je zločincem v knize Umberta Eca „Jméno růže”.

Inkvizitoři přesvědčili hrstku zajatých katarů, aby konvertovali a prodali své svědectví. Sicard de Lunel z Albí dal bratrům vyčerpávající seznam katarských sympatizantů, dokonce udal i vlastní rodiče. Kdokoliv, kdo mu jakkoliv pomohl během života jako katar, ať už mu poskytl lůžko na noc, trochu jídlo nebo dokonce i sklenici medu, byl odvezen k potrestání, stačilo jen jeho slovo. On a několik dalších jemu podobných se ubytovali na zámku nedaleko Toulouse, ve středověké verzi „programu na ochranu svědků”. Sicard byl dobře zaplacen za svou proradnost a dožil se vysokého věku. Otázka je, jak klidná byla jeho prožitá léta.

O používání mučení se decentně mluvilo jako o „pokládání otázky”. V Languedocu, po sobě jdoucí vlny dobře vycvičených inkvizitorů, podporováni informátory a mučiteli, rozžhaveni totalitním krédem katolické církve, s podrobnými manuály a neustále se rozšířujícími rejstříky „zpravodajských informací”, pomalu, ale jistě rozdrtili katarismus do zapomnění. Tisíce dramat svědomí skončily v žalářích, nebo v ohni hašeném krví. Na konci století se jen ti opravdu hrdinní odvážili říct, že tento svět je ďábelský.

Nebyl to právní systém, ale systém určený k vytvoření strachu. Tento 250 let starý katolický systém teroru byl systémem, který byl šikovně k dispozici na začátku honů na čarodějnice, i když je zajímavé, že první perzekuce nebyly církevní, ale spíše politické.

Ve švýcarském Simmentalu byl v roce 1397 obviněn muž jménem Stedelen z čarodějnictví po neúrodě v jeho vesnici. Stedelen podle žalobců údajně použil černou magii ke zničení plodin tím, že obětoval na den Páně na křižovatce černého kohouta a položil ještěrku pod dveře místního kostela.

Soudce Peter von Greyerz pevně věřil v čarodějnictví, o němž se domníval, že bylo do Simmentalu přineseno v roce 1375 šlechticem zvaným Scavius​​. Scavius byl zabit jeho četnými nepřáteli, ale měl studenta, který podle Greyerze měl byl učitelem Stedelena.

Samozřejmě žádné skutečné důkazy nebyly předloženy, ale Stedelen se prý stal odborníkem na magii a údajně se naučil krást hnůj, seno a podobně z polí jiných pomocí magie, vyvolávat krupobití a bouřky, učinit lidi a zvířata neplodné, přivodit šílenství u koní, když se dotkl kopyt, létat a děsit ty, kteří ho zajali. Greyerz také obvinil Stedelena z toho, že vzal mléko od krav manželského páru, aby docílil toho, že manželka dítě nedonosí. Po mučení se Stedelen přiznal ke svolávání démonů jako součásti dohody s ďáblem. Jeho soudní proces se konal u světského soudu, po němž byl upálen na hranici.

Greyerz věřil v existenci satanského kultu, jehož členové se zapřísahali k ďáblu a v noci pojídali v kostelech děti. Pokračoval ve svém pronásledování a jednou mučil ženu, aby to potvrdil.

V Savojském vévodství v letech 1415-1419  proběhla občanská válka mezi šlechtickými klany. Různé šlechtické rodiny se vzbouřily proti rodu Raron a masy prostých lidí byly vtaženy do konfliktu. To trvalo nějakou dobu až, v roce 1428, byla celá společnost v této oblasti ve stavu velkého napětí. Nikdo neví, kdo přišel s tou myšlenkou, že všechny tyto problémy byly způsobeny čarodějnicemi, ale dne 7. srpna 1428 delegáti sedmi okresů ve Valais požadovali, aby úřady vyšetřily údajné neznámé čarodějnice a čaroděje. Kdokoliv, kdo byl nahlášen jako čaroděj více než třemi lidmi, měl být zatčen. Pokud se přiznali, měli být upáleni na hranici jako kacíři, a pokud by se nepřiznali, byli by mučeni do té doby dokud to neudělali. Také ti, na které upozornili více než dva souzení čarodějové, měli být zatčeni.

Smyšlené vyobrazení Salemského čarodějnického procesu.

Tato obvinění, soudy a popravy byly pravděpodobně viděny jinými osobami elity – nebo jednotlivci, kteří se chtěli stát členy elity tím, že zabavili majetek těch, kteří se jim nelíbili nebo jim záviděli – jako šikovný způsob řešení mnoha problémů. Šílenství se rychle šířilo na sever do Německa, pak do Francie a Švýcarska. Mezi hlavní obvinění patřilo:

  • létat ve vzduchu a drancovat vinné sklepy
  • lykantropie – dopustit se zabití dobytka v masce vlkodlaků
  • stát se neviditelnými s pomocí bylin
  • vyléčit chorobu a ochrnutí způsobené čarodějnictvím prostřednictvím přenesení nemoci na někoho jiného
  • unést a sníst děti
  • setkat se s Satanem a naučit se od něho magii
  • plánovat zbavení křesťanství jeho moci nad lidstvem

Z tohoto seznamu si můžeme udělat obrázek o povaze potíží, kterými lidé trpěli: hladovění vedoucí ke krádeži a vandalismu, úhyn hospodářských zvířat, rozšířené nemoci, ztráta dětí a nepochybně i kanibalismus. Byly to očividně těžké časy.

Sto let po té, co černá smrt zničila přibližně polovinu evropského obyvatelstva, stoletá válka se chýlila ke konci, životní podmínky byly stále velmi, velmi těžké a aby se mohl obnovit pořádek a kontrola nad vzpamatovávající se společností, musela se na někoho svalit vina (rozhodně ne na kometární výbuchy). Problém spočíval samozřejmě v tom, jak obejít Canon episcopi. Bylo nutné oslabit tuto oficiální církevní politiku, aby vůbec mohlo vzniknout „pobláznění čarodějnicemi”. Takže první útoky byly vedeny na platnost samotného dokumentu.

V roce 1450 Jean Vineti, inkvizitor v Carcassone, ztotožnil čarodějnictví s kacířstvím, a v roce 1458 Nicholas Jacquier, inkvizitor ve Francii a v Čechách, jej označil za novou formu kacířství – to znamená, že současné čarodějnice byly prohlášeny za odlišné od těch, o kterých dokument pojednával. V roce 1460 Visconti Girolamo, profesor inkvizitorů, provinciál Lombardie, uvedl, že akt obhajoby čarodějnictví (nebo čarodějnic) byl sám o sobě kacířstvím.

Postupnými kroky se směřovalo k zavedení oficiálního standardu, ale když Kramer a Sprenger (oba členové dominikánského řádu a inkvizitoři katolické církve) napsali Malleus Maleficarum a 9. května 1487 ho předložili teologické fakultě Kolínské univerzity, aby se za něj postavila, bylo toto dílo odsouzeno jako neetické a nezákonné. Katolická církev tuto knihu v roce 1490 zakázala a umístila ji na Index Librorum Prohibitorum, Kramer byl odsouzen inkvizicí. Zde je třeba poznamenat, že se Kramer v roce 1484 pokoušel systematicky pronásledovat čarodějnice v oblasti Tyrolska, ale skončilo to úplným debaklem. Kramer byl vyhozen z území a místním biskupem zavrhnut jako „senilní starý muž“. Podle historika církve Diarmaida MacCullocha bylo Kramerovo sepsání této knihy jeho aktem ospravedlnění a pomsty.

Hlavním úkolem Malleusu bylo systematicky vyvracet Canon episcopi a diskreditovat ty, kteří vyjadřovali pochybnosti ohledně reality čarodějnictví, tvrdit, že čarodějky byly častěji ženy než muži a vzdělávat prokurátory o tom, jak je odhalit a odsoudit. Odborníci říkají, že Malleus byl částečně založen na Formicariu Johannese Nidera sepsaném asi deset let předtím. Před Niderem bylo kouzelnictví oborem, který vykonávali vzdělaní muži s pomocí provádění složitých rituálů.

V Niderově Formicariusu je čarodějnice popisována jako negramotná a žena. Bohužel mechanický knihtisk Johannese Gutenberga – produkt renesance – umožnil, aby se obsah rychle rozšířil po celé Evropě. Tato krystalizace je to, co vedlo k samotné mánii s čarodějnicemi. Myšlenka, že by jakýkoliv člověk mohl ublížit jinému prostřednictvím magie prostě tím, že se oddají uctívání Satana – obzláště ženy, které byly dlouho považovány za bezmocné a poněkud méněcennější lidi – bylo děsivé a šokující.

Jak se šílenství šířilo po Evropě, doslova stovky tisíc žen byly upáleny na hranici. Děti a dokonce celé rodiny byly poslány na hranici. Historické prameny jsou plné děsivých popisů mučení, kterému byli tito ubozí lidé vystaveni. Byly vyhlazeny celé vesnice. Jeden záznam mluví o tom, že celé Německo bylo poseto kůly a Němci byli zcela zaměstnáni zakládáním ohňů, na kterých pálili oběti. Jeden inkvizitor údajně řekl: „Přeji si, aby [čarodějnice] měly jen jedno tělo, abychom je mohli spálit najednou, v jednom ohni!” (Hugh Trevor-Roper, Krize sedmnáctého století: náboženství, reformace a společenské změny a další eseje [The Crisis of the Seventeenth Cen­tury: Religion, the Reformation, and Social Change, and Other Essays]( 1967, str. 152).

V osmdesátých letech 16. století se katolická protireformace také stala oddanými lovci čarodějnic; šla hlavně po protestantech. Ve Francii byly čarodějnice většinou Hugenoti. V protestantských oblastech tvořili většinu čarodějnic katolíci. Dalo by se říci, že většina případů upálení čarodějnic měla buď osobní, nebo politický, případně obojí důvod. Jednou obětí byl soudce, který byl upálen v roce 1628 za to, že projevoval „podezřelou shovívavost”. S tím, jak se pobláznění šířilo, narůstala zuřivost a barbarství útoků. Již zmiňovaný soudce, Dr. Haan, se při mučení přiznal, že viděl pět bamberských purkmistrů na čarodějnickém sabatu; také oni byli popraveni. Jeden z nich, Johannes Julius, se při mučení přiznal, že se vzdal Boha, oddal se ďáblovi a byl svědkem toho, jak se jeho dvacetisedm kolegů účastní sabatu. Ale později našel cestu, jako z vězení propašovat dopis své dceři, Veronice, a podrobně popsal svůj soud. Napsal:

Nyní, mé nejdražší dítě, máš zde všechny mé činy a přiznání, pro které musím zemřít. Vše je to faleš a výmysly, Bůh mi pomáhej … Nikdy nepřestanou mučit, dokud každý něco neřekne. Pokud Bůh nepošle žádné prostředky k tomu, aby se pravda dostala na světlo, celé naše společenství bude upáleno. (Trevor-Roper, 1967, str. 157.)

Protestanti a katolíci se navzájem obviňovali, a proto první desetiletí roku 1600 byla nakažena naprostou epidemií démonů! To trvalo až do konce třicetileté války. Říká se, že pokud bylo vydáním Malleus Maleficarum počátkem teroru, Vestfálský mír v roce 1648 byl jeho koncem.

Během tohoto období se vytratilo rozlišení mezi dobrou a špatnou magií, a čarodějnictví se stalo něčím čistě zlým a téměř zcela ženským. Také vymizela pluralistická koncepce nadpřirozeného světa a zůstala nám pouze ta s dobrotivým bohem, který byl však zdánlivě bezmocný tváří v tvář zlému lidstvu, spolčenému s velmi zlým ďáblem. No, ne přesně „lidstvo”, převážně „ženstvo”.

V poslední době byl Malleus zkoumán kriticky, ačkoliv ne však jednotlivci s jakýmkoliv povědomím o vesmírných událostech té doby. Nicméně to, co pozorovali, má vliv na naše téma. Dale Keiger ve svém článku „Sexy ďáblové”  píše:

Jednoho večera před deseti lety si Walter Stephens četl Malleus malificarum. Malleus, jak jej nazývají vědci, by nebyl každého volba pro četbu pozdě v noci. Dílo, jehož název je obvykle překládaný jako „Kladivo čarodějnic”, bylo poprvé vydáno v Německu v roce 1487 během inkvizice jako příručka pro lovce čarodějnic. Je to mrazivý text – používaný 300 let, až do období osvícenství – který ospravedlňuje a podrobně popisuje jak rozpoznat, zadržet, vyslýchat a popravit lidí obviněné z paktování se s démony, podepsání paktu s ďáblem a vykonávající maleficie, neboli škodlivou magii.

„Bylo to v 11 hodin v noci,” vzpomíná Stephens. „Moje žena si šla lehnout a na první stránce (Malleusu) byla tato podivná věta o lidech, kteří nevěří v čarodějnice ani v démony: „A proto chybují ti, kteří říkají, že neexistuje takováto věc jako čarodějnictví, ale že je to věc čistě smyšlená, dokonce přestože nevěří, že existují ďáblové, kromě fantazie nevědomého a prostého člověka, jenž přirozené nehody dějící se lidem nesprávně připisuje nějakému předpokládanému ďáblu.”

Tato spletitá věta zapadala do podivného úryvku, který Stephens znal z Il messaggiero, díla z roku 1582 od italského básníka Torquata Tasso: „Pokud kouzelníci a čarodějové a posedlí existují, existují démoni; ale nelze pochybovat o tom, že v každém věku byly nalezeny exempláře všech tří zmiňovaných; tudíž je nerozumné pochybovat o tom, že se v přírodě démoni nacházejí.”

Stephens, profesor italských studií na Hopkinsonově katedře románských jazyků, je literární kritik a cítil, že v textu na stránce probíhalo něco zajímavého. Tasso a obzvlášť autor Malleusu, dominikánský teolog a inkvizitor jménem Heinrich Kramer, ve svých dílech vložili značné množství energie do vyvracení pochyb o existenci démonů. Proč?

Stephens během následujících osmi let přečetl každé pojednání o čarodějnictví, stejně tak záznamy výpovědí, teologická pojednání a jiná díla (jeho seznam pramenů uvádí 154 primárních a více než 200 sekundárních zdrojů). Většina z jeho 86 citovaných pojednáních o čarodějnicích byla napsána v západní Evropě v 15., 16. a 17. století, a jedno po druhém (včetně Malleusu) obsahují záznamy o sexuálním styku se satanskými duchy. Proč? Byli autoři krutí nepřátelé žen, kteří se pokoušeli vykreslit ženy v nejhorším možném světle? Byli to nechutní, potlačení celibáti, kteří se uspokojovali psaním popisů o démonickém sexu? Stephens si to nemyslel; texty podle jeho názoru nepodporovaly toto vysvětlení. Na jiném místě v Malleusu nalezl klíčovou zmínku o obviněných čarodějnicích, které během mučení byly „odbornými svědky pro realitu pohlavního styku mezi lidmi a démony”. Pomyslel si, tito pánové se snaží vytvořit důkazy, že démoni existují. Snaží se přesvědčit skeptiky. A pak ho napadlo, že se snaží přesvědčit sami sebe.

Stephensova teze hluboce přehodnocuje běžně přijímané vysvětlení staletí krutosti a nespravedlnosti. Podle jeho tvrzení byly velké evropské lovy na čarodějnice přímým důsledkem těžké krize víry. Muži, kteří napsali knihy jako Malleus, muži, kteří schvalovali mučení a upalování desítek tisíc nevinných lidí, zoufale potřebovali věřit v čarodějnice, protože pokud čarodějnice byly skutečné, pak démoni byli skuteční a pokud jsou démoni skuteční, pak Bůh je skutečný. Nejen skutečný, ale přítomný a pozorný . Pečlivě si přečtěte díla od autorů o čarodějnictvi, říká Stephens a uvidíte, jak tito vzdělaní, gramotní muži byli  hluboce rozrušeni jejich rostoucím podezřením, že pokud Bůh vůbec existuje, nevěnoval příliš mnoho pozornosti potomkům Adama.

 … Samotná církev rozlomená, roztříštěná rozsáhlými organizovanými herezemi a schismatem vedoucím k tomu, že až tři lidé současně tvrdili, že jsou pravým papežem. Jak může být svět, který stvořil bedlivý, benevolentní a zaujatý Bůh, být v takovém nepořádku? ( Johns Hopkins Magazine, 2002; zvýraznění je moje.)

Čtrnácté a patnácté století byly obdobím, kdy přírodní síly řádily jako zběsilé, a mocní tohoto období potřebovali zachovat svou důvěryhodnost a udržet si moc: jak to, že oni, kteří překonali pohanství slibem, že jejich bůh může ochránit své věřící před přírodními sílami, byli nyní odhaleni jako zcela nekompetentní tomu dostát? Nepochybně nastalo obrození pohanství a aby se tomu zabránilo, bylo pravděpodobně považováno za ideální shodit vinu za zkázu na nepřítele – pohany, se kterou neměli nic společného. Protestantismus byl samozřejmě na vzestupu, ale jeho zastánci nepovažovali za politicky schůdné, aby šli po krku matce církvi, která si nadále držela velkou moc, takže musel být nalezen nějaký jiný nositel hříchu. Na konci stoleté války, černé smrti a třicetileté války – to všechno mohla být období kometárního ničení Země – bylo pronásledování čarodějnic využito k úplnému ututlání i nejmenšího náznaku o tom, že Země nevisí bezpečně ve vesmíru, a historie a pravda byly potlačeny krví a spáleným lidským masem.

Podobná pronásledování byla prostředkem k ovládnutí těch, kteří mluvili „kacířsky“ proti „prozřetelnému“ pořádku vesmíru, zavedeným církví a státem, jako například poukazovat na to, že zvýšené množství jasných bolidů a výskyt komet asi dost jasně naznačuje, že planeta a její obyvatelé jsou v potenciálním nebezpečí. Konec konců šlo o období Galilea, který byl obviněn z „kacířství”, protože nepodporoval sílu všemohoucího Boha.

Malleus Maleficarum (1486)
Španělské vydání knihy Malleus Maleficarum (1486), autorem je inkvizitor Heinrich Kramer.

Dále je třeba poznamenat, že před tímto obdobím byly čarodějnice stále chápány jako bytosti, které mohly využívat technologii k ovládání síly přírody – šamanskou; po tomto období byly známy jako bytosti, které do světa směřovaly pouze zlo, protože byly pod kontrolou onoho Zlého. Všechny byly čistě satanskými loutkami a nemohlo od nich přijít nic dobrého. Malleus Maleficarum výslovně uvádí, že „čarodějnictví se nachází hlavně u žen, protože jsou důvěřivější a mají špatnou pamět“, a protože „čarodějnictví pochází z tělesného chtíče, který je u žen nenasytný“. (Sprenger a Kramer, Malleus Maleficarum, 1968, str. 41-48).

Možnosti politického využití těchto myšlenek by měly být zřejmé. Sprenger a Kramer, et. al., přišli a napsali knihy popisující zdravé, kompetentní, inteligentní ženy jako čarodějnice, a je to! Problém vyřešen. Teď je možné se zbavit všech přebytečných žen (nebo kohokoliv, na tom nezáleží); je možné se zbavit všech soběstačných žen s majetkem a jejich majetek zabavit; a také psychologické moci mužů nad ženami, obnovení podřízení žen církvi, může být dosaženo jedním krokem! (Je třeba také zvážit zničení mnoha genetických linií silných žen – šamanských linií – v tomto procesu, který, jak se zdá, již probíhal.)

Jedním z nejznepokojivějších výsledků této změny v přístupu k čarodějnicím, bylo ustanovení čarodějnictví jako systematického anti-náboženství v myslích jeho pronásledovatelů; stalo se opakem všeho, co křesťanství – katolické i protestantské – zastávalo. Čarodějnictví jako rozpracovaný systém náboženství nebylo známo před patnáctým stoletím (to je důvod, proč není pravděpodobné, že moderní rekonstrukce doby budou velmi přesné). Toto bylo období, ve kterém byla teorie nadpřirozených démonů vynalezena a vykrystalizovala jako vysvětlení pro zla, která pronásledovala lidstvo. Jak jinak vysvětlit černou smrt, která zabíjela bez rozdílu,  bez ohledu na modlitby a prosby kněží křesťanské církve, jak katolické tak i protestantské?

Zdá se, že legendy o bozích bojujících na obloze (rozpad obří komety před 13.000 lety) byly později neúplně přeneseny do jistých gnostických myšlenek, jako například „vesmírná chyba”. Jistě, na určité úrovni existuje dualita, jinak by nic neexistovalo, ale tento gnostický pohled na věc zašel příliš daleko v těchto úvahách. (Viz: Jiný bůh [The Other God] od Stoyanova pro lepší pochopení gnosticismu, s ohledem na práci Victora Clubea a Billa Napiera.)

„Mýtus čarodějnice” byl vytvořen koncem 15. století v reakci na černou smrt – kometární zkázu v téměř nepředstavitelném měřítku – a tento „mýtus” sestával z celého souvislého systému přesvědčení, předpokladů, rituálů a „posvátných textů”, které až do té doby nikdy neexistovaly a které vytvořilo několik psychopatických žalobců! Dominikáni rozvinuli a popularizovali pojmy démonologie a čarodějnictví jako negativní obraz tzv. „pravé víry”, a protestanti byli zaneprázdněni stejným způsobem!

To všechno znamená, že být čarodějnicí v době pronásledování čarodějnic, muselo znamenat, že se jednalo o někoho, kdo následoval dualistický systém víry podobný katarům, byl pozorovatelem přírody, astronomie, vystupoval proti mocným, ve skutečnosti spíš něco na způsob jak Burton Mack popsal Ježíšův lid na samém začátku. Pravděpodobně to také znamenalo mít schopnost „vidět skryté” z hlediska vesmírných, společenských a lidských energií, „přecházet mezi světy” tak jako paleolitičtí šamani, a používat tyto schopnosti za jiné lidi. Možná, že obraz čarodějky, kterak letí na koštěti před měsícem v úplňku, byl ve skutečnosti překroucený starý symbol komety s chvostem, personifikován jako žena?

Na konci října před 13.000 lety dorazila kometa a téměř zničila lidstvo, a dopadající úlomky z té samé komety přinesly judaismus, křesťanství, islám a později i uvalení křesťanství na západní svět. O něco později tentýž kometární proud přinesl černou smrt a pronásledování čarodějnic, jak mužů, tak i žen. Toto obětní beránkovství bylo použito ke zbavení se spousty lidí, kteří ohrožovali status quo – kontrolu nad většinou – a zahrnovalo to mnoho silných, nezávislých žen. A proto, dnes, spojujeme čarodějky s Halloweenem, s koncem října, a s výročím zničení téměř všeho života na Zemi. Jedná se pouze o variaci příběhu „Eva snědla to jablko a způsobila vyhnání z Edenu”, který vytvořili psychopati, kteří nenávidí ženy a vše co představují: stvoření, pečování a službu ostatním.

Je to tak. Kalamity té doby – v jakékoliv době – napadají náboženskou víru. A každý, kdo o takových kalamitách hovoří rozumným a věcným způsobem jako o něčem, co příroda dělá, a ten, kdo to podpoří vědeckými údaji, musí být umlčen, protože ohrožuje samotný základ západní civilizace: judeo-křesťanství a uniformismus, a fašistické ovládání lidstva.

image_pdfimage_print

17 thoughts on “Čarodějnice, komety a planetární kataklyzmata (3/3): černá smrt a inkvizice

  • Avatar
    November 2, 2019 at 18:09
    Permalink

    Halloweenské datum 31.10. (Laura Knight-Jadczyk o něm píše v 1. dílu https://naseveru.org/2018/11/03/carodejnice-komety-a-planetarni-kataklyzmata-1-3/) se nenaplnilo v predikci „některých“ (o pojmu „některých“ alias 400:1 zase pro změnu píše zde https://naseveru.org/2019/10/21/greta-thunberg-falosny-prorok-krizovej-vypravy-deti/) pro Evropu přes Brexit, jak se mi jeví, ale přes Christine Lagarde.

    Temné období Evropě začíná. Protože, vezmu-li v potaz dva poslední články Valentina Katasonova:

    Christine Lagarde jako hrozící katastrofa Evropy
    https://www.fondsk.ru/news/2019/10/28/kristin-lagard-kak-grjaduschaja-katastrofa-evropy-49331.html
    Synchronní zařazení tiskových strojů Fed a ECB – cílová čára globální krize
    https://www.fondsk.ru/news/2019/11/02/sinhronnoe-vkljuchenie-pechatnyh-stankov-frs-i-ecb-finishnaja-prjamaja-k-mirovomu-krizisu-49370.html
    Tak v prvním článku je „poodkryta“ Christine Lagarde a závěr jejího popisu zní:
    Uvědomují si Evropané, jaká katastrofa bude mít za následek jmenování této dámy na nejdůležitější místo v Evropě? V druhém článku se zase píše o synchronizaci, sfázování FED + ECB.

    Doplnil bych, že pokud je mi známo, tak kreditně-finanční systém – je krví GP (a na ten si šáhnout nenechá). Halloween proběhl, tmavé dny začínají…

    Reply
  • Avatar
    November 5, 2019 at 09:30
    Permalink

    “Temné období Evropě začíná.
    Halloween proběhl, tmavé dny začínají…”

    Ministryně obrany SRN a v kombinaci předseda CDU v Německu Annegret Kramp-Karrenbauer navrhla minulý týden vytvořit na severu Sýrie oblasti bezpečnosti pod kontrolou NATO. Tento návrh nebyl podpořen žádnou ze zúčastněných zemí bloku.
    Ve skutečnosti Kramp-Karrenbauer vyjádřila konsolidovaný názor německé politické elity, nespokojené s roli USA na Blízkém Východě a zamýšlející posílit tam německou přítomnost.

    V reakci na pasivní chování „partnerů“ v bloku NATO se německá vláda rozhodla pokračovat ve vojenských operacích v Sýrii a Iráku. Oznámila, že operace s použitím stíhaček „Tornado“ i tankovacích letadel umístěných na základně Al Azraq v Jordánsku https://mapy.cz/turisticka?x=36.7787823&y=31.8254025&z=14&l=0&source=osm&id=14010468 budou trvat až do března 2020. Tréninková centra Bundeswehru v centrálním Iráku a v kurdských oblastech Sýrie budou pokračovat až do října 2020.
    Nová vlna – “oživení německého imperialismu” spolu na přeměnu NATO v armádu EU pod novým vůdcem, neboť U.S. Army „po splnění“ bude stažena do izolace k perestrojce USA – se rozbíhá k naplánovanému cíli…

    Reply
    • Avatar
      November 5, 2019 at 11:15
      Permalink

      „EU + kandidáti vstupu“
      Proti Rusku prodlouženy sankce
      Černá Hora, Albánie, Norsko a Ukrajina po Evropské unii prodloužila sankce proti Rusku, řekl šéf diplomacie EU Federica Mogherini. https://vz.ru/news/2019/11/5/1006667.html
      Tyto země, stejně jako Ukrajina „zajistí soulad s národní politikou“ rozhodnutí EU o sankcích. EU „bere na vědomí a vítá“ prodloužení sankcí.
      Samotná EU prodloužila příslušné sankce proti Rusku 12. Září. Sankce jsou schváleny do 15. března 2020.

      Reply
    • Avatar
      November 8, 2019 at 19:31
      Permalink

      Vše to do sebe zapadá, dle mého…a ladí to i s Merkel, vlastně s Německem:

      Německo se připravuje na odchod Merkelové a mění zahraniční politiku
      https://www.fondsk.ru/news/2019/11/03/germania-gotovitsja-k-uhodu-merkel-i-menjaet-vneshnyu-politiku-49378.html …odkud cituji ve výše uvedeném komentáři.

      A přidám Macrona (kterého nyní podporuje Trump – nástroj Globalistů) ze včerejška (dneška):
      https://www.hlavnespravy.sk/severoatlanticky-pakt-nato-zaziva-mozgovu-mrtvicu-desiva-diagnoza-ust-emmanuela-macrona/1947019#comment-4681849907 Francúzsky prezident Emmanuel Macron prelomil mlčanie okolo zúfalého stavu pomerov vo vnútri severoatlantického paktu NATO, ktorý je podľa jeho mienky možné charakterizovať ako „mozgovú smrť“.

      Někteří chápou o co jde, jak mi potvrzuje jeden z diskutujících – nik “mirro”, kterého si dovolím citovat (copy paste):

      “Je to mocenská hra ekonomického giganta a otrokára Nemecka, ktoré je stále oficiálne iba vazalom (a nechce ním byť) a Francúzka – na jednej strane (európska armáda)
      a
      USA – na druhej strane (NATO)
      Európska armáda a Macronove tliachanie o mŕtvici sú účelové, iba preto, aby sa Francúzku a Nemecko vymanili z područia USA (NATO).

      V ani jednom prípade nie je víťazom kolónia menom Slovenská republika. Horšia varianta je však tzv. európska armáda, pretože to rozhodovanie bude obmedzené iba na Nemecko a bábkové Francúzko, podobne ako je to v príapde EU kde iba a výlučne rozhoduje Nemecko, Francúzko. A o tom, ako rozhoduje Nemecko ktoré pokračuje obrazne povedané v Mengeleho sociálnom inžinierstve, sme sa mohli presvedčiť v roku 2015
      NEchali ste sa Macronom ofajčiť, a o tom aká vie byť EU presvedčivá (niekto by mohol povedať že fašistická) sa stretávate každý deň. Rozdiel bude iba v tom, a o to ide, či bude SR a iné štáty nakupovať francúzke a nemecké zbrojárske výrobky alebo americké. A apropó či na stážach budú nemeckí, francúzky – či skôr ich moslimskí osmanskí vojaci, alebo tí americkí.
      Takže otázka je čo je horšie a čo ešte horšie – vyberte si.”
      Konec citace.

      Pan “mirro” je v obraze – konceptuálním – dle mého a jsem s ním ve shodě v “názoru na věc”.

      Reply
    • Avatar
      November 9, 2019 at 19:50
      Permalink

      V OSN proběhlo hlasování proti heroizaci nacizmu.
      https://colonelcassad.livejournal.com/5408066.html
      Valné shromáždění OSN podpořilo ruské usnesení odsuzující hrdinství nacismu a neonacismu. Toto již není první přijaté rozlišení tohoto druhu.
      121 země vystoupila na podporu usnesení, 55 se zdrželo hlasování především Evropané, což je také dost poučné, a proti se již tradičně postavily USA a nacistická Ukrajina.

      Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.