Ponerologie pro začátečníky: Psychopatova maska ​​příčetnosti

Harrison Koehli
Sott.net
Překlad: NaSeveru.org
17.března 2010

 

Psychopat
© MC Roessler 2010

 


1. část
: Ponerologie pro začátečníky: Lobaczewski a původ politické ponerologie


Psychopat z Wall Streetu?

V roce 1960 založil Bernie Madoff na Wall Streetu svou firmu, Bernard L. Madoff Investment Securities LLC. Madoff, jako předseda představenstva až do svého zatčení v prosinci 2008, byl svědkem, jak jeho firma (a on sám) vystoupala na samý vrchol a stala se jednou z nejvýznamnějších na Wall Streetu; vyvinula technologii, z které vznikl NASDAQ; první a největší elektronická burza v Americe.

Madoff, multimilionář s více než $800 miliony ve společných aktivech s manželkou Ruth Alpernovou, jeho milou ze střední školy, byl považován za vůdčí osobnost ve finančnictví a velmi aktivního filantropa. Vyzařoval auru bohatství, sebevědomí a konexí, mnozí mu věřili a považovali ho za pilíř komunity. Podle všeho to vypadá na skvělého chlapa, že?

Jeho humanitární obraz byl podporován jeho prací pro různé neziskové skupiny, např. Americký židovský kongres a Yeshiva University v New Yorku, tím, že zasedal v různých komisích a radách, a darovanými miliony na vzdělávací, politické, kulturní a lékařské účely. Webové stránky jeho firmy v té době jasně vyzdvihovaly (nyní odstraněno): „Klienti vědí, že Bernard Madoff má osobní zájem zachovat neposkvrněné výsledky, založené na hodnotách, poctivém obchodu a vysokých etických standardech, které vždy byly charakteristickým znakem firmy.“

Je zajímavé, jak se věci změní s trochou perspektivy a jak se jistý obraz objeví pouze při zpětném pohledu. Nebylo to až do prosince 2008, kdy se veřejnost dozvěděla, že tento „osobní zájem“ byl cokoliv, jenom ne integrita, a tento obraz přestal být považován za realitu.

Během rozhovoru s šéfredaktorkou magazínu Condé Nast Portfolio Joanne Lipmanovou řekla Elie Wieselová, přeživší holocaustu, nositelka Nobelovy ceny a Madoffova oběť, následující: „Pamatuji si, že to byl mýtus, který kolem sebe vytvořil… že vše bylo tak výjimečné, tak jedinečné, že to muselo být tajné. Bylo to jako jakási mystická mytologie, které nikdo nerozuměl… Vyvolával dojem, že do klubu patří možná 100 lidí. Nyní víme, že podvedl tisíce.“1

Během toho, co bylo popsáno jako největší investorský podvod spáchaný jedinou osobou, Madoff okradl tisíce investorů o necelých $65 miliard dolarů v propracovaném Ponziho schématu, kdy vyplácel investorům výnosy z peněz placených jinými investory, nikoliv ze skutečných zisků. Tím, že Madoff přesunoval finančními prostředky tímto způsobem, vytvořil obraz peněz, který soupeřil s jeho vlastním jako mužem dobré povahy. Iluze stálých, vysokých výnosů přiměla tisíce k přistoupení k dohodě, která byla až příliš dobrá na to, aby to byla pravda; nabízeno mužem příliš dobrým na to, aby to byla pravda.

Podle mediálního vylíčení událostí, Madoff popsal investiční fond jako „jednu velkou lež“ svým synům, kteří o tom okamžitě informovali úřady. Madoff byl následujícího dne zatčen a jeho majetek byl zmrazen (stejně jako později majetek jeho manželky a synů). V nastalé situaci se Madoffovi podařilo zničit tisíce životů a dohnání některých obětí k sebevraždě. Nakonec přiznal svou vinu mimo jiné v jedenácti podvodech, praní peněz a křivé přísaze.

Přestože Madoff řídil své společnosti železnou pěstí a tvrdil, že on sám nese zodpovědnost za podvod klientů, vyšetřovatelé nebyli spokojeni s tím, že by jedna osoba sama mohla skrývat podvody tak dlouho a v tak velkém měřítku. Následná vyšetřování prozatím zahrnula šest bývalých spolupracovníků do vyšetřování trestného činu,2 zatímco proti Ruth Madoffové a jejím synům probíhá několik soudních sporů.3

Jak se mu to tedy podařilo? Jerry Reisman, prominentní právník z New Yorku, popsal Madoffa jako „naprosto okouzlujícího. Byl mistrem setkávání se s lidmi a vytváření určité aury. Lidé se na něj dívali jako na superhrdinu.“4 Dokonce i když se snažil zajistit finanční prostředky, aby udržel při životě svůj odepsaný podvod, jeho spolupracovníci si nevšimli žádných známek stresu.

Během rozhovoru u kulatého stolu z roku 2007, který lze shlédnout na YouTube5, Madoff učinil několik výmluvných komentářů. Když promluvil o moderních burzovních společnostech, Madoff klidně říká: „Celkově je v dnešním regulačním prostředí prakticky nemožné porušovat pravidla. To je něco, čemu veřejnost opravdu nerozumí… Je nemožné, aby porušení pravidel nebylo odhaleno. Určitě ne na velmi dlouhou dobu.“

A to říkal muž, který to dělal roky a možná celá desetiletí! Není divu, že vzhledem k jeho sklonu k podvodům, byl Madoff a jeho firma nesmírně tajnůstkářský, hledal způsoby, jak udržet své nezákonné aktivity skryté, například odmítnutím poskytovat klientům online přístup k jejich účtům a nařídil zaměstnancům – proti předpisům – smazat e-mail poté, co byl vytisknut na papír, jak uvádí Lucinda Franksová ve svém článku pro The Daily Beast.6

Zcela v rozporu s jeho význačnou veřejnou osobností, v článku Mark Seala pro Vanity Fair7, různí rodinní přátelé a zasvěcenci odhalují obraz Madoffa jako chladného obsedantního organizátora, který nejen vykořisťoval cizí lidi, ale také ty, kteří mu byli nejblíže. Kultivoval zdánlivě blízká přátelství se zesnulým Normanem F. Levym a filantropem Carlem J. Shapirem, zatímco je oškubal. Madoff mluvil o Levym jako o svém„mentorovi po celých 40 let“ a vždy se mu podřizoval. Na oplátku Levy považoval Madoffa za svého „náhradního syna, člena jeho rodiny“.

Carmen Dell’Oreficeová, tehdy Levyova přítelkyně, vzpomíná: „Vždy toho tolik dělal pro Normanovo pohodlí do těch nejmenších detailů.“ Madoffa a jeho manželku popsala jako tiché a nenápadné a vyjádřila kognitivní disonanci, kterou často zažívají oběti podvodníků, jako je Madoff, když je konečně odhalena pravda pod povrchem: „Přijímám, že to, co jsem zažila, byla projekce osoby, která tam nebyla… Kdybych nepořídila za ty roky všechny ty fotografie, řekla bych: “Carmen, žiješ v mylném klamu”.” Levyův syn Francis řekl, že jeho otec věřil v Madoffa: „Pokud existuje jedna čestná osoba,“ řekl, „je to Bernie.“

Joseph Kavanu, bývalý Madoffův spolužák z právnické školy, se podělil o podobné pochybnosti s Julií Creswellovou a Landonem Thomasem Jr. v jejich článku pro New York Times: „Nedává to smysl … nemůžu vzít Bernieho, kterého jsem znal, a proměnit ho v Bernieho, o kterém neustále slyšíme.“ Ve skutečnosti tu byli dva Madoffové: pečlivě kultivovaný obraz úspěšného podnikatele a filantropa a realita: nemilosrdný a neúprosný zločinec, který působil pod maskou příčetnosti, úspěchu a humanitárnosti.

Jeden zdroj popsal Sealovi, jak Madoff ovládal své dva syny „tvrdou láskou a strachem. Lidé se Bernieho báli. Oháněl se svým vlivem. Báli se jeho výbušnosti.“ Madoff také vládl železnou pěstí ve své kanceláři a měl pod kontrolou pracovní prostředí do nejmenších detailů. Byl posedlý pořádkem a řízením. Přítel rodiny řekl, „V té rodině bylo hodně arogance. Bernie mluvil s lidmi, kteří byli tak bohatí jako on, ale nechtěl být obtěžován s malými lidmi.“ Jiný zasvěcenec řekl: „Byl velkolepý, povznesen nade vše. Pokud se mu nelíbil rozhovor, prostě vstal a odešel. Bylo to já jsem Bernie Madoff a ty ne.“ Další uvedl, „Peter [Madoffův bratr] je mnohem náboženštější, vyrovnanější. Bernie je více nafoukaný, arogantní, šoumen. Mazaný jako liška.“

Z popisů těch, kteří se s ním znali a jednali s ním, se objeví obraz Bernieho Madoffa jako člověka, který je arogantní, povrchně okouzlující, nonšalantní, manipulativní, klamavý, emocionálně chladný, dominantní a bez srdce, zkrátka všechny znaky úspěšného psychopata. Není divu, že novináři i odborníci navrhli přesně to. J. Reid Meloy, forenzní psycholog a autor Psychopatická mysl [The Psychopathic Mind], forenzní psycholog z Floridy Phil Heller, a bývalý agent FBI Gregg McCrary, ti všichni to uvedli v tisku 8 a 9, a několik významných vědců, včetně Adriana Raina, navrhlo to samé v roce 2009 během konference Společnosti pro vědecké studium psychopatie v New Orleans.

Tím, co v průběhu této série ukážu jako typický psychopatický styl, se Madoff probojoval na vrchol, získal si přízeň regulátorů a vybudoval své jmění tím, že podvedl ty, které považoval za bezcenné, a dokonce podvedl i své takzvané přátele. Jak však řekl Meloy Creswellovi a Thomasovi, „Achillova pata psychopata je jeho pocit beztrestnosti. To je nakonec to, co se stane jeho pádem.“

Co je psychopatie?

Až do vydání přelomové knihy Hervey Cleckleyho Maska příčetnosti [The Mask of Sanity] v roce 1941 (spolu s jejími dalšími vydáními), nebylo moc shody v tom, co přesně je psychopatie. Výraz se ustálil k popisu jednotlivce, jehož emoční život a sociální chování byly neobvyklé, ale jehož intelektuální kapacity nebyly narušeny.

Na rozdíl od psychotiků, jejichž uchopení skutečnosti je jasně narušeno např. jako u paranoidní schizofrenie, psychopati jsou zcela příčetní. Mají pevné uchopení reality, mohou udržet konverzaci a často se zdají být normálnější než normální. Ale zároveň, když s vámi mluví o počasí nebo ekonomice, možná se rozhodují, jaký zvolit nejlepší způsob, jak vás připravit o vaše životní úspory, nebo možná jak vás dostanou na odlehlé místo, kde vás budou moci znásilnit nebo zavraždit.

Přestože si psychopati jsou intelektuálně vědomi toho, že jejich činy hrubě porušují limity normálního lidského chování, postrádají emoční angažovanost s ostatními, která normálně působí jako inhibitor antisociálních činů, jako je plánovaná agrese, úmyslné zastrašování, patologické lhaní a emoční manipulace. V průběhu jeho (nebo jejího, neboť pravděpodobně jeden ze čtyř psychopatů je žena) vývoje, neschopnost psychopatů cítit a tudíž se ztotožňovat s emocemi druhých, blokuje rozvoj „morálního smyslu“, který umožňuje běžným jedincům zajímat se o druhé a chovat se k nim jako k myslícím a cítícím bytostem.

Psychopatům je jednoduše vše jedno. Pro ně jsou lidé věci, předměty. Když už nejsou užitečné, mohou být bez dalšího přemýšlení zlikvidováni nebo zničeni.

Znepokojující rozpor mezi absolutně normální (ne-li více než normální) tváří, s níž psychopat vítá svět, a naprosto nepochopitelnou iracionalitou a nelidskostí jeho jednání vedl k tomu, že jsou nazýváni „vlci v rouše beránčím“ a „hadi v oblecích“. Cleckley vytvořil frázi „maska ​​příčetnosti“, aby ilustroval rozdíl mezi obrazem normality a zásadní abnormalitou psychopata.

Zatímco toto označení se převážně vžilo ve spojení  s mnohonásobnými vrahy, násilníky a velkými padouchy, Cleckley včasně poukázal na to, že drtivá většina psychopatů není násilná, a „pravděpodobně jen malá část typických psychopatů bude ve vězeňských zařízeních, protože u typického pacienta … není pravděpodobné, že by se dopustil závažných trestných činů, které mají za následek dlouhodobé uvězení.“10

Jejich činy jsou antisociální v tom, že porušují ta téměř univerzálně dohodnutá „pravidla“ sociálního chování. To má samozřejmě velmi často podobu zločinu, ale mnoho psychopatů úspěšně operuje v mezích zákona a způsobuje interpersonálně nebo monetárně chaos.

Po letech častého setkávání se s psychopaty v klinické praxi a pozorování obrovského utrpení, které způsobují těm, jež náhodou spadnou do jejich sféry vlivu, Cleckley určil několik univerzálních rysů. Na jedné straně jsou psychopati povrchně okouzlující a mají dobrou inteligenci. Na druhou stranu  netrpí bludy nebo jinými známkami iracionálního myšlení a nesvazuje je nervozita a úzkosti. Jinými slovy vykazují dojem dobrého „duševního zdraví“, který může odzbrojit i nejzkušenějšího znalce lidské povahy. Nicméně podrobná analýza jejich životní historie a interakcí s ostatními však odhaluje některé výrazné deficity pod maskou.

Psychopati jsou také notoricky neupřímní, ve velkém množství vkládají lži a narážky do svých hovorových proudů, které obvykle zůstávají bez povšimnutí. Obvykle jsou impulzivní, jednají podle rozmaru a podle všeho žijí úplně v přítomnosti, bez překážek obav z minulých selhání a budoucích důsledků. Často vykazují pozoruhodně špatný úsudek a neschopnost poučit se z trestů nebo hrozby budoucích (psychopatičtí zločinci mají nejvyšší míru recidivy).

Jsou nespolehliví, častí fluktuanti z práce do práce a stěhují se z města do města, hledají nové oběti a žijí paraziticky z laskavosti a naivity druhých. Mají také patologický smysl pro nárok. Jako střed jejich vlastního vesmíru nejsou schopni milovat, postrádají jakýkoliv pocit lítosti nebo hanby a projevují všeobecně nedostatek jakéhokoliv hlubokého emočního života. Toto je hlavní rys, který sdílí všichni psychopati dohromady: neschopnost cítit empatii.

Zatímco Cleckley udělal hodně, aby upoutal pozornost na tuto záležitost, v předmluvě k pátému a závěrečnému vydání jeho knihy popsal „téměř univerzální spiknutí vyhýbání se“ tématu psychopatie mezi severoamerickými vědci a lékaři. I když existují instituce, které se zabývají nemocí a zločinem, pokud jde o psychopatii, „není přijato žádné opatření … neexistuje nic speciálně navrženého k tomu, aby bylo možné čelit závažné a zjevné patologické situaci“.11

Psychopatie zřejmě způsobuje značně nepřiměřené škody společnosti. Cleckley byl přesvědčen, že prvním krokem k řešení tohoto obrovského problému bylo „zaměřit obecný zájem“ a „podpořit povědomí o jeho nesmírné důležitosti“.12 Naštěstí byly v posledních letech učiněny významné přispěvky k dosažení tohoto cíle díky spisovatelům jako Robert Hare a Paul Babiak, lékařkám jako Martha Stout a Sandra Brown a populárním mediálním ztvárněním, jako jsou dokumentární filmy Korporace [The Corporation] a Já, psychopat [I, Psychopath].

Bohužel navzdory podobnému úsilí, veřejné vědomosti o psychopatii stále ještě zdaleka nedosahují ideálu, „spiknutí vyhýbání se tématu“ přetrvává a problém řádí dál. Jako porucha postihující více lidí než schizofrenie,13 která způsobuje exponenciálně větší škody společnosti, je alarmující skutečnost, že psychopatie není obecně chápaným pojmem.

Robert D. Hare, emeritní profesor psychologie na University of British Columbia, napsal v roce 1970 knihu, která shrnula v té době dostupný výzkum. Od té doby je v popředí výzkumu psychopatie, vyvinul první platné měřítko kriminální psychopatie, PCL-R dotazník na hodnocení psychopatie a na toto téma napsal dva bestsellery: Bez svědomí (1993) a Hadi v oblecích (spoluautorem je Paul Babiak, 2006). Během práce s kriminálními populacemi Hare dále zdokonalil Cleckleyův seznam psychopatických rysů pro PCL-R a určil dvacet charakteristik prototypového psychopata.

Zatímco Cleckley popsal své psychopatické pacienty jako „lehce nesou katastrofu v každé ruce“ a „nejsou v nitru zlí“,14 Hareovo dílo Bez svědomí představuje mnohem zlomyslnější pohled do mysli kriminálního psychopata. Jak říká: „Psychopati mají to, co je potřeba k podvádění a obrání ostatní: Rychle mluvící, okouzlující, sebejistí, pohodlní ve společenských situacích, v pohodě pod tlakem, neotřesení možností, že budou odhaleni, a úplně bezohlední … Psychopati jsou obecně velmi spokojeni sami se sebou a s tím jací jsou uvnitř, bezútěšný, tak se může zdát vnějším pozorovatelům.“15

Empatii, výčitky svědomí a smysl pro zodpovědnost – všechny vlastnosti, které se obvykle považují za ztělesnění dobra a lidskosti – považují za známky slabosti, které je třeba využít; zákony a sociální pravidla jako nepohodlná omezení jejich svobody; a protispolečenské chování jako úmyslnou „nekonformnost“, odmítnutí „programu“ podle umělých standardů společnosti. Láska, laskavost, vina a altruismus se jeví psychopatovi jako komické a dětské naivity pro „soucitné lidi“ a psychopatický sériový vrah Ted Bundy dokonce nazval vinu „iluze … jakýsi mechanismus sociální kontroly“. 16

I když mohou přesvědčivě tvrdit svým partnerům, že je milují, těmi nejromantičtějšími a nejpřesvědčivějšími slovy, tyto ukázky jsou brzy nahrazeny nadvládou a vykořisťováním, jak ukazuje Sandra Brown ve své knize Ženy, které milují psychopaty [Women Who Love Psychopaths] vydané v roce 2009.

Psychopati vnímají normální život jako nezáživný a nudný, v jejich pohledu na svět je člověk člověku vlkem, ve kterém je třeba manipulovat s potenciálními nepřáteli (tj. vy a já), a agrese se používá jako nástroj k prokázání jejich nadřazenosti a k ​​tomu, co je právem jejich – k uspokojení jejich grandiózního smyslu pro nárok. Přirozeně, poznamenává Hare, v [sebestředném] vesmíru jednoho „Povinnosti a závazky pro psychopaty neznamenají nic. … Nerespektují formální ani předpokládané závazky vůči lidem, organizacím nebo zásadám.“17

Mohou si položit následující otázku: „Co je tak špatného na tom být výřečný, sebevědomý, žít rychlý život na hraně jen v přítomnosti,  a starat se sám o sebe?“ A v naší rozpadající se společnosti by mnozí souhlasili. Ale to, co psychopat vidí jako bezstarostný život vzrušení a oprávnění však obvykle znamená jen o něco více, než snaha dosáhnout okamžitých momentů potěšení a pocitů moci, ať už prchavých nebo dlouhodobějších.

Díky Hareově práci získává psychopatická „maska“ příčetnosti a normality zlověstný a machiavelistický tón. Je to proto, že si psychopati uvědomují, že jsou odlišní. Vidí normální lidi jako podřadné – „jiné“ – kteří budou použiti a zlikvidováni, jakmile již nebudou potřeba. Ale jako dravec mezi kořistí, psychopati se musí maskovat, aby se vyhnuli odhalení. Kdyby dali najevo svou motivaci, ostatní by se zděsili.

Takže od útlého věku se učí zapadat napodobováním běžných lidských reakcí a chování. Naučí se, kdy je vhodné plakat, projevovat zármutek, vinu, starost a lásku. Naučí se všechny výrazy obličeje, běžné fráze a sociální podněty na tyto emoce, které necítí. A tak klamou ostatní falešnými projevy smutku, žalu, viny, starostmi a láskou a manipulují s našimi reakcemi, aby získali to co chtějí. To je způsob, jak vás psychopat dokáže obrat o peníze tím, že hraje na vaše citění lítosti a soucitu.

Normální lidé, kteří si neuvědomují rozdíly mezi psychopaty a jimi samými, předpokládají, že tyto projevy emocí jsou důkazem skutečné emoce, a tak se psychopatovi daří projít bez povšimnutí, jako vlkovi v rouše beránčím. “[Ti] z nich, kteří jsou skutečně talentovaní, povýšili svou schopnost okouzlit lidi na umění, přičemž se pyšní svou schopnosti představit fiktivní já, které je přesvědčivé pro ostatní, bráno bez přemýšlení a obtížně proniknutelné.”18

Tento „trénink“ vypadat lidsky je odborně vylíčen v románu Mary Astor Neuvěřitelný Charlie Carewe [The Incredible Charlie Carewe], který by podle Cleckleyho doporučení „měl číst nejen každý psychiatr, ale také každý lékař“, kvůli jeho pozoruhodně přesnému vyobrazení psychopata.19 Tato „hra“ je otázkou přežití pro psychopata, aby nebyla odhalena jeho „nelidskost“. Koneckonců, většina lidí nereaguje pozitivně na dítě nebo dospělého, který by mohl, jak to Hare řekl, „mučit a zmrzačit [lidskou bytost] se stejným pocitem obav, jaké cítíme, když porcujeme krůtu.“20

Psychopati také udržují svou „psychopatickou fikci“ tím, že jsou okouzlujícími společníky. Obratně vyprávějí „nepravděpodobné, ale přesvědčivé“ příběhy o sobě, snadno míchají pravdu se lží. Nejenže mohou bez námahy lhát, ale i když jsou přistiženi při lhaní, nevyvolá to u nich naprosto žádný zmatek. Jednoduše přepracují svůj příběh k naprostému zmatení těch, kteří znají pravdu. Mohou předstírat lítost, ale jsou stejně obratní v odůvodňování svého chování, kdy sami sebe často vykreslují jako oběti (a obviňují skutečné oběti).

Jedna psychopatka si stěžovala, že nikoho nezajímá, jak se cítí poté, co ztratila obě své děti. Ve skutečnosti to byla ona, kdo je zavraždila. V takových případech maska s​​klouzne tak nepatrně, jako když se méně inteligentní psychopat pokouší použít emocionální pojmy, kterým nerozumí. Jeden vězeň řekl Hareovi: „Ano, určitě, cítím lítost (za zločin).“ Nicméně, on „se ve vztahu k tomu necítil uvnitř špatně.” 21

Dokonce i jejich násilné výbuchy „vzteku“ jsou pečlivě ovládaným představením. Jeden relativně sebeuvědomělý psychopat odhalil následující: „Existují emoce – celé jejich spektrum – které znám pouze skrze slova, skrze čtení a mou nezralou představivost. Dokážu si představit, že tyto emoce cítím (vím tedy, co jsou), ale já je necítím.”22 Dalšímu, zmatenému poté, co se ho zeptali, jak se cítí, byla položena otázka na fyzické pocity emocí na což odpověděl: „Samozřejmě! Nejsem robot. Opravdu mě to nabudí, když mám sex, nebo když se dostanu do rvačky.“23 Psychopat, který je schopen pouze těch prvotních tělesných pocitů, nemá žádné silné emoce, které by uměl ovládat; jakýkoliv podobný projev je hra, která má v úmyslu manipulovat.

Pokud jde o příčiny této znepokojivé poruchy, vědci jsou nyní přesvědčení, že na rozdíl od kdysi běžného minulého pohledu, že psychopatie musí být způsobena dětským traumatem, existuje pro psychopatii značná genetická a biologická podstata. Robert Hare, v jeho aktualizaci z roku 2007 o výzkumu za posledních dvacet let psychopatie, udává: „Mohl bych poznamenat, že první výsledky výzkumu behaviorální genetiky jsou v souladu s názorem evoluční psychologie, že psychopatie je méně výsledkem neurobiologické vady než dědičné, adaptivní životní strategie.“24 Nebo, jak to podal v Bez svědomí:

Myslím, že [zážitky z dětství] hrají důležitou roli při formování toho, co příroda poskytla [tj. „hluboká neschopnost prožít empatii a kompletní škálu emocí“]. Společenské faktory a rodičovské postupy ovlivňují způsob vývoje poruchy a způsob projevu v chování. Jednotlivec se směsí psychopatických osobnostních rysů, který vyrůstá ve vyrovnané rodině a má přístup k pozitivním sociálním a vzdělávacím zdrojům, se tak může stát podvodníkem nebo zločincem s bílým límečkem, nebo poněkud pochybným podnikatelem, politikem nebo odborníkem.

Jiný jedinec, s téměř stejnými osobnostními rysy, který však pochází ze zanedbaného a narušeného prostředí, by se mohl stát tulákem, žoldákem nebo násilným zločincem. … Jedním z důsledků tohoto pohledu pro trestní systém je, že kvalita rodinného života má mnohem menší vliv na antisociální chování psychopatů, než na chování většiny lidí.25

V souladu s tímto chápáním lze psychopatii odhalit již v raném věku. Ve věku 10 nebo 12 let vykazuje většina psychopatů vážné problémy v chování, jako je přetrvávající lhaní, podvádění, krádeže, zapalování ohňů, záškoláctví, rušivé chování ve třídě, zneužívání návykových látek, vandalismus, násilí, šikana, útěk z domova, předčasná sexualita, týrání zvířat. Jeden psychopat se usmál, když vzpomínal před Harem na to, jak přivazoval štěňata k zábradlí, aby použil jejich hlavy pro trénink baseballového odpalování.26 Nicméně přesné příčiny (a možné kroky, jak tomu zabránit v dětství a raném dětství) však stále nejsou známy.

Děti s predispozicí k psychopatii, které nevykazují zjevné příznaky později v životě, se pravděpodobně úspěšně vyhýbají detekci kvůli takovým faktorům, jako je vyšší inteligence a schopnost lépe plánovat a řídit své chování. Zatímco převážná většina výzkumů byla provedena na vězeňských populacích, vzhledem k relativní snadnosti výzkumných příležitostí, je pojem úspěšného psychopata (ať už to znamená, že není zločincem, nebo jen nebyl chycen) relativně novým tématem zájmu odborníků a dosud není jasně definován ani veřejně pochopen, stejně jako tomu bylo u pojmu „psychopat“ na počátku dvacátého století.

Právě tito psychopati – ti, kteří se vyhýbají detekci – se stávají úspěšnými a nemilosrdnými politiky a vládními zasvěcenci, jako tomu bylo v případě Hermanna Göringa a Lavrentije Beriji (kteří budou probráni v budoucích článcích) a je to pravděpodobně případ současných politiků, jako je izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu, bývalý americký viceprezident Dick Cheney a italský předseda vlády Silvio Berlusconi. Tito muži se dostali do špiček moci a jsou nebezpeční.

 

Poznámky

  1. Zde je dostupný přepis rozhovoru
  2. „FBI zatkla bývalého Madoffova provozního ředitele“, Reuters, 25. února 2010
  3. „Účastníci Madoffova investičního skandálu,“ Wikipedia ze dne 17. března 2010
  4. Tim Shipman, „Bernard Madoff: jak mu to mohlo tak dlouho procházet?“, Telegraph.co.uk, 20. prosince 2008
  5. YouTube video
  6. Lucinda Franks, „Madoffův zaměstnanec promluvil“, The Daily Beast, 19. března 2009
  7. Mark Seal, „Madoffův svět, Vanity Fair, duben 2009
  8. Julie Creswell a Landon Thomas Jr., „Talentovaný pan Madoff“, New York Times, 24. ledna 2009
  9. Katy Brace, „Psycholog označil Madoffa za psychopata“, wptv.com, 29. ledna 2009
  10. Cleckley, H. 1988 [1941], Maska příčetnosti (Augusta, Gruzie: Emily S. Cleckley), 19, pdf je k dispozici zde
  11. Ibid, viii
  12. Ibid, ix
  13. Goldner et al. (2002) stanovili prevalenci schizofrenie na 0,55% obecné populace, a přestože je stále třeba provést přesné studie psychopatie u obecné populace, v poslední době několik omezených studií ukazuje, že dolní mez psychopatie je 0,6% (Coid et al., 2009). Některé odhady jdou mnohokrát výše než toto číslo, když zohledňují úspěšné psychopaty.
  14. Cleckley, 33
  15. Hare, RD 1999 [1995], Bez svědomí: Znepokojivý svět psychopatů mezi námi (New York: Guilford Press), 121, 195
  16. Ibid, 41
  17. Ibid, 63
  18. Babiak, P. & Hare, RD 2006, Hadi v oblecích aneb psychopat jde do práce (New York: ReganBooks), 50
  19. Cleckley, 326
  20. Hare, 45
  21. Ibid, 41
  22. Ibid, 52-3
  23. Ibid, 54
  24. Hare, RD 2007, „Čtyřicet let nestačí: vzpomínky, prognózy a náhodné uvažování“, v Herve, H. a Yuille, JC (eds) Psychopat: Teorie, výzkum a praxe [The Psychopath: Theory, Research and Practice], str. 3 – 28 (Lawrence Erlbaum Associates). Nedávné studie však prokázaly zřetelné rozdíly ve fungování mozku psychopatů ve srovnání s normálními jedinci, viz Oakley, B. 2007, Zlé Geny: Proč padl Řím, Hitler se ujal moci, Enrol zkrachoval a moje sestra přebrala přítele mé matky [Evil Genes: Why Rome Fell, Hitler Rose, Enron failed and My Sister Stole My Mother’s Boyfriend (Amherst, NY: Prometheus Books).
  25. Hare (1999), 173 – 4
  26. Ibid, 66 – 7

 

Komentář

Postupně Vám přineseme celou sérii Ponerologie pro začátečníky

 

SOTT archiv: Ponerology 101: The Psychopath’s Mask of Sanity

 

image_pdfimage_print
  •  
  • 2
  • 1
  •  
    3
    Shares

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.