František Koukolík: Jak si zamilovat systém a být spokojený

František Koukolík, DrSc.
Technet
5. prosince 2012

 

Klameme sebe i ostatní, abychom na světě nemuseli pokud možno nic měnit. A to i v případě, kdy vinou stavu světa trpíme, říká ve svém textu František Koukolík. Naše záliba v zachování stavu věcí je však podle něj stejně škodlivá, jako těžko potlačitelná.

Po celém světě najdeme lidi, kteří sami sobě škodí. Volí kandidáty, kteří je připraví o živobytí, podporují diktátory, kteří šlapou po jejich svobodách, do úmoru pracují pro firmy, kterým na nich nezáleží. Chovají se jako hrdina románu George Orwella 1984 Winston Smith, který překonal sám sebe a začal mít rád svého ničitele Velkého bratra.

 

Panorama šílenství a bludu

“Stát vypadá … jako panorama šílenství a bludu, hodné Hieronyma Bosche: statní dělničtí patrioti recitující Slib věrnosti vlajce Spojeným státům americkým, zatímco rdousí své životní možnosti … Drobní farmáři, kteří se tím koho volí, zbavují půdy. Oddaní otcové a matky pečlivě dohlížející, aby jejich děti nikdy nemohly navštěvovat univerzitu a nemohly si dovolit odpovídající zdravotní péči. Hoši z dělnické třídy středozápadních měst jásající nad tím jak drtivé volební vítězství dopřáli kandidátovi, jehož politika ukončí jejich způsob života, oblast, kde žijí, změní na pás rzi a lidi, jako jsou oni, rozdrtí úderem, z něhož se nikdy nevzpamatují.”

Thomas Frank : O co jde v Kansasu?, 2004

 

Proč se tak vysoký podíl lidí chová proti svým základním zájmům a podporuje systém, který je poškozuje? Proč je něco tak paradoxního tak dokonale funkční? Protože to v mnoha ohledech vyhovuje naší přirozenosti, nabízí neveselou odpověď současné evoluční a sociální psychologie i neurovědy.

 

Komentář: Z článku Postnihilismus – šablona toho, kam směřujeme

Výše popsaný proces je velmi podobný tomu, co Bob Altemeyer, bývalý profesor psychologie na univerzitě v Manitobě, studoval po celá desetiletí. Opakovaně narážel na stejné překvapivé výsledky.

S pomocí dotazníků a měření objevil podskupinu, která neustále vykazovala vysokou míru dodržování tradic a sociálních norem, které jsou vnímány jako podporované společností a jejími ustavenými autoritami, spolu s přesvědčením, že i u ostatních v jejich společnosti by mělo být vyžadováno dodržování těchto norem.

Konkrétně, tato podskupina subjektů trvale dosahovala vysokých hodnot ve třech následujících věcech:

      1. Autoritativní podřízení – vysoký stupeň poslušnosti vůči autoritám, které jsou vnímány jako uznávané a legitimní ve vaší společnosti.
      2. Konvencionalismus – vysoký stupeň dodržování tradic a společenských norem, které jsou vnímány jako podporované společností a jejími zavedenými autoritami, a přesvědčení, že ostatní, kteří jsou součástí společnosti, by také měli být povinni dodržovat tyto normy.
      3. Autoritativní agrese – obecná agresivita namířená proti deviantům, okrajovým skupinám a dalším lidem, kteří jsou podle zavedených autorit vnímáni jako cíle.

Altemeyer vytvořil termín „autoritářští stoupenci pro jednotlivce, kteří dosáhli vysokého hodnoceni u tři výše uvedených proměnných.

Všimněte si zejména třetí proměnné: autoritativní agrese. Stoupenci nejen že následují autority, ale současně jsou také hlavními vymahači zavedeného řádu. Mají sklon podrobit se autoritám, ale také k projevování agresivity vůči těm, kteří oponují jejich názorům.

Autoritářští stoupenci nejsou ve své podstatě dobří ani špatní. Prostě se podřídí a prosazují zavedený pořádek. Je-li zavedený pořádek dobrý, budou silou pro dobro; pokud je zavedený pořádek špatný, budou silou pro zlo.

Altemeyer objevil autoritativní osobnosti před několika desetiletími a původně je nazval ,pravicoví autoritářiʻ [Right Wing Authoritarians] (RWA) pravděpodobně proto, že v té době byla dominantní autoritou pravice a proto se jednalo o ideologii, která v té době přitahovala autoritáře. Altemeyer později zjistil, že také existují levicoví autoritáři [Left Wing Authoritarians] (LWA).

Nezáleží na významu ideologie, ale na její převaze. Včera to byl pravicový konzervatismus, dnes je to levicový liberalismus.

Protože pro autoritáře není důležitá ani tak samotná podstata ideologie (myšlenky a hodnoty které brání), ale její převaha a legitimita, mohou proto se stejnou lehkostí přijmout včerejší utlačující většinu s jakou přijmou dnešní utlačující menšinu. Můžete najít stejnou autoritářskou osobnost, jak nejdříve pronásleduje homosexuály v osmdesátých letech (kdy byla homofobie více rozšířenější), aby zítra pronásledoval heterosexuály, protože je to nová dominující doktrína.

Autoritáři nezměnili své názory, pokaždé podporovali převažující autority. Jediné, co se změnilo je, že v minulosti byla dominantní konzervativní ideologie a dnes je to ,liberalismusʻ. Takže pokud dnes s údivem pozorujete, jak mnoho takzvaných mediálních ‘celebrit’ z veřejného života vyjadřuje podporu sebedestruktivním hnutím typu ‘Refugees Welcome’ nebo ‘Extinction Rebellion’ a organizacím bojujícím za evropské hodnoty nebo práva LGBT osob na adopci dětí, přestaňte se divit.

Autoritářští stoupenci to prostě jinak neumí. Což je samozřejmě neomlouvá, ale mělo by vám to alespoň přinést pocit porozumění a odpuštění těm členům naší společnosti, kteří nemají tolik inteligence a selského rozumu, aby prohlédli rozsáhlou manipulaci obyvatelstva. Svůj nový svět si budeme muset vybojovat bez nich – a dost možná i proti nim, pokud by snad nakonec neotočili a vyšli ‘s kůží na trh’.

 

Hlavně když to klape!

Na začátek bychom se měli seznámit s teorií kognitivní disonance, jednou z nejrobustnějších teorií sociální psychologie v posledních šedesáti letech. Současní neurovědci vám dokonce přímo ukážou, které části vašeho mozku za to mohou (stejně jako vám mohou ukázat jiné části mozku, které v nás vytváří za specificky lidský druh ochraňující stupidity, jemuž se říká optimismus).

Samotná teorie je elegantně prostá: jestliže máme v hlavě dvě protichůdné myšlenky, které se vzájemně vylučují, není nám dobře. A budeme se proto snažit, aby se nám udělalo lépe.

Rozporné myšlenky se přitom mohou týkat čehokoliv. Našich postojů, víry, našeho vlastního chování, faktů, které jsou v rozporu s tím, co si myslíme, jak se chováme, co nebo koho máme rádi. Uděláme možné a nemožné, abychom se svého nepříjemného pocitu zbavili, takže změníme své postoje, prožívání i chování tak, abychom se dostali – bez ohledu na skutečnost – do rovnováhy, chcete-li do harmonie sami se sebou.

Právě proto naprosté selhání předpovědi, která plyne z libovolného druhu víry, u velkého podílu věřících víru posílí (a to tím víc, čím byla víra hlubší). Proto na lidi čemukoli hluboce věřící neplatí jakkoli racionální argumentace. Říká se tomu racionalizace. Je květem v ohromné zahradě neformálních logických klamů, jimiž šidíme a zavádíme jak sebe sami, tak své bližní.

Stejné je to i s naším přesvědčením o společnosti. Jsme rádi, když je nám po většinu dne a noci dobře, jsme neradi, jestliže je tomu opačně. Ospravedlňování systému lidem privilegovaným i neprivilegovaným sníží míru úzkosti a nejistoty a přispěje k lepší náladě, neboť konejší.

 

Vaši chudí vás milují!

Osvědčeným prostředkem k odhalení paradoxů lidského chování je satira. Díky ní nesoulady vyniknou, jak dokazuje tento nedávný příklad, který paroduje především projevy amerických konzervativních politiků, ale nejen jich:

“Spojenectví mezi nepatrnou skupinkou na vrcholu pyramidy a hemžícími se masami lidí, kteří žijí z ruky do úst a tvoří její základnu, nebylo nikdy pevnější. Vzájemně si rozumíme – oni a my. Pomáhají nám zůstat bohatými, my jim na oplátku pomáháme, aby zůstali chudí. Bez ohledu na to, co si mohou myslet negativisté, systém funguje.”

The Onion, 2004

 

Počet lidí “dole”, kteří brání systém, jenž jim objektivně ubližuje, je snad proto podstatně vyšší, než by se zdálo. Tito zastánci vlastního neštěstí se chovají na pohled nelogicky: často favorizují příslušníky favorizovaných skupin, které považují za “lepší”.

V porovnání s kritiky systémů z neprivilegovaných skupin mívají jeho zastánci nižší míru sebeúcty a jejich vztah k příslušníkům vlastní skupiny bývá ambivalentní. Příslušníci privilegovaných skupin ovšem jejich preferenci nesdílejí a dávají přednost příslušníkům vlastních skupin.

Lidé tak nejen rádi věří, že je systém, v němž žijí, spravedlivý a legitimní. Lidé chtějí věřit, že je takový, a to bez ohledu na jeho do očí bijící selhání.

 

Mohou si za to sami

Víru ve spravedlivý svět, křiklavě zpochybněnou každodenní skutečnosti, posiluje obviňování nebo zlehčování obětí nespravedlnosti: “Vždyť si za to můžou sami!” Lidé často “sockám” přisuzují záporné vlastnosti právě proto, aby odvrátili vinu od systému. Ti, kteří “uspěli a jsou za vodou” jsou lidé správní. Lidé, kteří neuspěli, si za to mohou sami. Tyhle rozšířené představy jsou doplňkem mýtů “chudý, leč šťastný” nebo “chudý, ale poctivý”.

Podle psychologických studií konzervativci vykládají sociální problémy (zločin, bída, nebo tragikomická epidemie obezity) obvykle nedostatkem osobní odpovědnosti a kontroly, nízkou inteligencí a malou schopností zvládat problémy. Stejně jako literární postavy představující zlé boháče ospravedlňují systém obviňováním obětí.

Dodejme, že liberálové se chovají podobně schematicky, jen do jisté míry opačně. Bývají přesvědčeni, že za vznik a udržování bídy odpovídají sociální vztahy a jsou přesvědčeni, že lidé je nejsou s to kontrolovat, stejně jako nejsou schopni kontrolovat prostředí, s nímž se potýkají. Oběti neobviňují, víru v legitimitu systému si udržují vymýšlením “strategií”, které by ho měly vylepšit.

Obě skupiny mají něco společné: za správných okolností jsou ochotni bránit systém. U liberálů a centristů ochota k tomuto chování rostla, když byli vystaveni komplementárnímu stereotypu “chudý, leč šťastný / bohatý, leč ničemný”. Vliv nedoplňujících se stereotypů “chudý a nešťastný” ji neovlivnil.

U konzervativců to bylo naopak: míra, se kterou systém bránili, stoupla, jakmile byli vystaveni stereotypům “chudý a nešťastný”, respektive “bohatý a šťastný”.

 

Vidíme to jednoduše!

Stereotypy nám v našem hledání smíření se světem vůbec velmi pomáhají. Podle vědců jsou druhem přesvědčení o vlastnostech a chování lidských skupin včetně představ o tom, jak a proč tyto vlastnosti vznikly i jak se uplatňují a projevují. Jsou to naše představy skutečných i iluzorních, kladně i záporně vyznívajících rozdílů mezi jednotlivými lidmi a lidskými skupinami.

 

Máte strach z revoluce?

Zkuste s naprostou upřímností sami za sebe říci, jaký je váš postoj ke každému z následujících výroků.

Udělejte si např. pětičlennou stupnici v pořadí : výrazně nesouhlasím, nesouhlasím, jsem neutrální, souhlasím, výrazně souhlasím. Odpovědím přidělte následující hodnoty ve stejném pořadí: -2, -1, 0, +1, +2. Po zodpovězení si body sečtěte.

Nyní výroky:

Dávám přednost prostředí, které je řádné, dobře strukturované, jednoznačné, rád(a) se rozhoduji rychle a svých rozhodnutí se držím.

Dávám přednost tvořivosti, zvědavosti, pružnosti, rád(a) vyhledávám vzrušující situace, mám rád(a) nové události, vztahy, souvislosti, skutečnosti, změnu a rozmanitost.

Jsem zvýšeně citlivý(á) na možná nebezpečí v sociálním prostředí včetně hrozby násilí, zločinu, terorismu a ničivosti.

Vím, že jednou umřu, mám z toho strach, budí to ve mně úzkost.

Mám pocit ohrožení legitimity sociálního, ekonomického a politického systému, obávám se symbolického nebo skutečného útoku na status quo.

Čím větší počet kladných bodů získáte, tím je pravděpodobnější, že budete obhajovat systém, v němž žijete, bez ohledu na to o jaký systém jde. Najdete v něm něco dobrého, přes jeho chyby si ho zdůvodníte a ospravedlníte a bude vám docela dobře. Hájíte status quo s ohledem na pocit bezpečí.

 

Jejich existence má svou logiku. Stereotypy zjednodušují zpracovávání informací, například tím, že je automatizují. Šetří tím duševní námahu. Naše stereotypní reakce jsou nevědomé, automatické, spotřeba energie minimální. Díky stereotypům můžeme snáz dosáhnout kýženého klidu.

Lze to ukázat i názorně. Jestliže jsou lidé vystaveni komplementárním stereotypům “chudý, nicméně šťastný” a “bohatý, nicméně nešťastný”, respektive “chudý, ale poctivý” a “bohatý, leč nepoctivý”, pak roste míra, se kterou ospravedlňují systém. Vše je v pořádku, účastnící pokusu se projevují spokojeně.

Jestliže jsou vystaveni nekomplementárním stereotypům typu “chudý a nešťastný” a “bohatý a šťastný”, mají lidé pocit, že to je se spravedlností systému nahnuté. Objeví se pocit, že je něco v nepořádku, a lidé jsou tedy nespokojení. Myšlení, které neužívá stereotypy je daleko namáhavější než myšlení, které si jimi pomáhá.

 

Blud rozumu a vzdělání

K našemu nepochopení přispívá i přesvědčení, že člověk je tvor racionální. Získali jsme jej díky antické tradici a je to omyl stejně tragický jako komický. Podobá se osvícenskému bludu tvrdícímu, že lidé budou lepší, budou-li vzdělanější. Vzdělání může učinit lidi vzdělanější. Lepší však jen někdy, jindy je udělá horší.

Ve skutečnosti je člověk bytost vysoce citová. Myslí magicky a v rámci jeho emotivity mu lze do mysli vložit téměř cokoli (cynici užívají pojem nabulíkovat). Nedokáže například racionálně vážit rizika. Ďábel, kterého lidé znají, jim připadá méně hrozivý než ten, kterého neznají.

Nemůžeme dnes například ospravedlňování systému, pocit bezmoci a otupělou lhostejnost vysvětlovat masovou stupiditou (což je něco docela jiného než hloupost) a kombinací hédonismu, vtloukaného do lidí reklamou a propagandou s následným strachem z nezaměstnanosti, navíc při vysoké a masové zadluženosti díky půjčkám a hypotékám “splňujícím sny” (teď a hned!)?

Spolehlivou oporou není ani paměť. Zpracovávání i výklad informací ovlivňují i cíle, o které nám jde, dejme tomu představa “spravedlivé a přehledné společnosti s jasnými pravidly chování”. Jde o fenomén tzv. výběrové paměti. Lépe si pamatujeme a vybavujeme informace, které vyhovují naší snaze o ospravedlnění systému než informace opačné.

Bez ohledu na skutečnost považují lidé hájící status quo alespoň některé představitele moci za lidi vysoce inteligentní a odpovědné. Experiment ukázal, jak si lidé, vedení snahou obhájit současný stav věcí, vybavují důvody nerovnosti jako přesvědčivější, než bylo zadání. “Vybaví si” legitimní zdůvodnění i tam, kde žádné důvody uvedeny nebyly, nebo byly uvedeny důvody liché.

 

Nám se to líbí

Některým také nespravedlnost vyhovuje. Ve společnosti je asi jedno procento plně vyvinutých psychopatů Hareovy klasifikace (Robert Hare vyvinul PCL-R dotazník na hodnocení psychopatie, pozn. red). Ještě podstatně větší je podíl deprivantů, čili psychopatů “neúplných”, “nekriminálních”. V tom smyslu, že se za své činy dostávají do vězení jen vzácně. Častou jsou mocensky a ekonomicky vysoce úspěšní.

Podíl těchto lidí, jejichž životní alfou a omegou je moc, je ve špičkách všech mocenských hierarchií vyšší než v populacích kontrolních. “Jestliže se narodí psychopat v nižší socioekonomické vrstvě, nastupuje do vězení. Jestliže se narodí ve vyšší, nastupuje na práva nebo business school,” praví okřídlený výrok.

 

Komentář: Z článku Ponerologie pro začátečníky: Psychopatova maska ​​příčetnosti:

“Pokud jde o příčiny této znepokojivé poruchy, vědci jsou nyní přesvědčení, že na rozdíl od kdysi běžného minulého pohledu, že psychopatie musí být způsobena dětským traumatem, existuje pro psychopatii značná genetická a biologická podstata. Robert Hare, v jeho aktualizaci z roku 2007 o výzkumu za posledních dvacet let psychopatie, udává: „Mohl bych poznamenat, že první výsledky výzkumu behaviorální genetiky jsou v souladu s názorem evoluční psychologie, že psychopatie je méně výsledkem neurobiologické vady než dědičné, adaptivní životní strategie.“24 Nebo, jak to podal v Bez svědomí:

Myslím, že [zážitky z dětství] hrají důležitou roli při formování toho, co příroda poskytla [tj. „hluboká neschopnost prožít empatii a kompletní škálu emocí“]. Společenské faktory a rodičovské postupy ovlivňují způsob vývoje poruchy a způsob projevu v chování. Jednotlivec se směsí psychopatických osobnostních rysů, který vyrůstá ve vyrovnané rodině a má přístup k pozitivním sociálním a vzdělávacím zdrojům, se tak může stát podvodníkem nebo zločincem s bílým límečkem, nebo poněkud pochybným podnikatelem, politikem nebo odborníkem.

Jiný jedinec, s téměř stejnými osobnostními rysy, který však pochází ze zanedbaného a narušeného prostředí, by se mohl stát tulákem, žoldákem nebo násilným zločincem. … Jedním z důsledků tohoto pohledu pro trestní systém je, že kvalita rodinného života má mnohem menší vliv na antisociální chování psychopatů, než na chování většiny lidí.25

V souladu s tímto chápáním lze psychopatii odhalit již v raném věku. Ve věku 10 nebo 12 let vykazuje většina psychopatů vážné problémy v chování, jako je přetrvávající lhaní, podvádění, krádeže, zapalování ohňů, záškoláctví, rušivé chování ve třídě, zneužívání návykových látek, vandalismus, násilí, šikana, útěk z domova, předčasná sexualita, týrání zvířat. Jeden psychopat se usmál, když vzpomínal před Harem na to, jak přivazoval štěňata k zábradlí, aby použil jejich hlavy pro trénink baseballového odpalování.26 Nicméně přesné příčiny (a možné kroky, jak tomu zabránit v dětství a raném dětství) však stále nejsou známy.

Děti s predispozicí k psychopatii, které nevykazují zjevné příznaky později v životě, se pravděpodobně úspěšně vyhýbají detekci kvůli takovým faktorům, jako je vyšší inteligence a schopnost lépe plánovat a řídit své chování. Zatímco převážná většina výzkumů byla provedena na vězeňských populacích, vzhledem k relativní snadnosti výzkumných příležitostí, je pojem úspěšného psychopata (ať už to znamená, že není zločincem, nebo jen nebyl chycen) relativně novým tématem zájmu odborníků a dosud není jasně definován ani veřejně pochopen, stejně jako tomu bylo u pojmu „psychopat“ na počátku dvacátého století.

Právě tito psychopati – ti, kteří se vyhýbají detekci – se stávají úspěšnými a nemilosrdnými politiky a vládními zasvěcenci, jako tomu bylo v případě Hermanna Göringa a Lavrentije Beriji (kteří budou probráni v budoucích článcích) a je to pravděpodobně případ současných politiků, jako je izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu, bývalý americký viceprezident Dick Cheney a italský předseda vlády Silvio Berlusconi. Tito muži se dostali do špiček moci a jsou nebezpeční.

 

Mutatis mutandis

Velmi nespravedlivý systém časem skončí. Někdy za lidsky nepředstavitelnou cenu, vzácně sametově vznikne jiný systém, jehož distribuce moci a majetku je podobně nebo více nespravedlivá. Přitom se nový systém (někdy) může technicky a vědecky rozvinout do větší dokonalosti a složitosti než ten předchozí.

Pak máme pocit pokroku. Nicméně těžiště problému, to znamená příliš nerovnoměrná distribuce moci a majetku, zůstane. Proč lidé nedokážou svůj systém změnit na něco rovnoměrnějšího (ale ne zcela), spravedlivějšího a méně nebezpečného? Odpověď je zdánlivě prostá: protože uchování statu quo je niterný cíl, vědomý i nevědomý. Jakmile se nějaký sociální systém ustaví a upevní, lidé ho chrání.

Stará zkušenost říká: jakoukoli krutovládu lidé snášejí lépe než anarchii. Krutovláda, která není zcela iracionální, dává pocit “pravidel”. Budu-li je respektovat, přežiji. Prožívání statu quo, který si lidé dokáží niterně ospravedlnit, jim dá daleko menší duševní námahu než prožívání nejistoty.

Opět je to evolučně pochopitelné. Naděje na přežití sevřených lidských skupin byla vyšší než u skupin volnějších. Platí-li tato úvaha, pak máme za předpokladu převažujícího vlivu mužů v lidských skupinách hierarchické mocenské schéma společnosti “v genech”.

Dostaneme se z toho – jako druh, nebo aspoň jako skupina, dejme tomu národ – vůbec někdy? Možné to je. Lidé nejsou jen hříčky fyzikálních sil, mohou myslet a jednat.

Pravda, fakta biologické evoluce nezmění. Teoreticky však mohou nejdřív pochopit a pak věci změnit k lepšímu. To však chce odvahu a schopnost altruisticky trestat: to znamená potrestat parazity ve jménu svých bližních za cenu vlastní oběti.

Komu se do toho chce? Čekají všichni, až to za ně někdo zařídí?

Je tohle chování důsledkem negativního výběru genů – mozků – osobností, který v této zemi probíhá dejme tomu od 18. 1. 1409, tedy dne vydání Dekretu kutnohorského?

 

MUDr. František Koukolík, DrSc.

František Koukolík vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy se specializací na patologickou anatomii. Zaměřil se na neurodegenerativní choroby mozku.

Od roku 1983 je primářem patologie Thomayerovy nemocnice v Praze, zároveň přednáší na 3. lékařské fakultě UK.

Koukolík napsal desítky knih a v roce 1992 získal cenu Akademie věd za popularizaci vědy.

 

Dokázali byste milovat Velkého bratra?

Zde je deset výroků:

  1. Lidskou morální povinností je tvrdě pracovat a vyhýbat se zábavám ve volném čase. Tvrdá práce je ctnost a je odměnou sama o sobě.
  2. Systém odměňuje jedincovu motivaci a schopnosti, úspěch je tedy indikátorem toho, co si lidé zaslouží.
  3. Tržní mechanismy a výsledky jsou efektivní, svou podstatou správné, legitimní a spravedlivé.
  4. Ekonomická nerovnost je přirozená, nevyhnutelná a legitimní; ekonomické výsledky jsou spravedlivé a zasloužené.
  5. Lidem se obvykle dostane, co si zaslouží, a zaslouží si, co se jim dostane. Co do výsledků platí: co “je” je to co “být má”.
  6. Nerovnost je přirozená a žádoucí vlastnost sociálního řádu. Velké mocenské rozdíly jsou přijatelné a legitimní.
  7. Některé lidské skupiny jsou nadřazené skupinám jiným. Skupinová hierarchie je dobrá.
  8. Růst sociální a ekonomické rovnosti je nedosažitelný a nežádoucí. Pro společnost by byl škodlivý.
  9. Lidé by měli uznávat konvenční tradice a ustavenou autoritu, blokovat rebelantské myšlenky.
  10. Ve společnosti je nutné uchovat tradiční instituce. Sociální a ekonomická nerovnost je přijatelná a přirozená.

 Jak hodnotit?

Zkuste na otázky odpovědět. Znovu si udělejte stupnici, např. pětičlennou: výrazně nesouhlasím, nesouhlasím, jsem neutrální, souhlasím, výrazně souhlasím. Stupňům znovu přidělte body (-2, -1, 0, +1, +2). Body za odpovědi sečtěte.

Čím vyšší počet kladných bodů, tím větší jste obhájci sociálního systému, ve kterém žijete, lhostejno zda kapitalistického, tzv. komunistického, apartheidu nebo radikálního islámu.

Jestliže náhodou žijete v tzv. komunistickém nebo náboženském státě, propaganda a sebeklam budou mluvit o rovnosti lidí. Na vrcholu sociálního žebříčku tu (stejně jako v jiných systémech) bude však nevelká lidská skupina, která bude před lidmi nebo Bohem rovnější než rovná. Její díl moci a majetku bude podstatně větší než díl moci a majetku zbytku společnosti.

Prameny:

Frank T. What the matter with Kansas? New York, Metropolitan Books 2004, s. 10

Jost JT, Kay AC. Social justice. History, theory, and Research. In Fiske S. T. et al. Handbook of Social Psychology. 5th ed. Vol. 2, s. 1122 – 1165, Hoboken, NJ, J. Wiley, 2010

Hedges Ch. Empire of illusion. The end of literacy and the triumph of spectacle. Nation Books, 2009

Jost JT, Napier JL, Thorisdottir H et al. Are need to manage uncertainty and threat associated with political conservatism or ideological extremity? Personal and Social Psychology 2007;33, s. 989- 1007

Kay AC, Jost JT, Mandisodza AN et al. Panglossian ideology in the service of system justification: how complementary stereotypes help us to rationalize inequality. Advances in experimental social psychology Vyd. M. Zanna. 2007; 39, s. 305-358

Jost JT. System justification theory as compliment, complement, and corrective to theories of social Identification and social dominance. In: Dunning D. (ed). Social motivation, New York, Psychology Press, 2011, s. 223- 263.

Kay AC, Jost JT, Young S. Victim-derogation and victim-enhancement as alternate route to system justification. Psychological Science 2005; 16, s. 240-246

Koukolík F. Zvíře politické. Galén, Praha 2012

Koukolík F. Mocenská posedlost. Karolinum, Praha, 2010

Von Hippel W, Trivers R. The evolution and psychology of self-deception. Behavioral and Brain Sciences 2011; 34, s. 1 – 56

 

Související články:

Print Friendly, PDF & Email
Sdílejte

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

blank