Vyprávění příběhů: Způsob, jak přežít epidemii – Boccaccio a jeho návod z Itálie 14.století

André Spicer
New Statesman
Překlad: NaSeveru.org
9.března 2020

Giovanni Boccaccio učil prostřednictvím svého díla své spoluobčany, jak si v době epidemie a izolace udržet dobré mentální zdraví a duševní pohodu.

Šíření koronaviru Covid-19 spustilo lavinu různých rad a doporučení. Tato doporučení jsou důležitá, ale vypadá to, že s jejich naplňováním se naše životy stanou obtížnějšími a izolovanějšími. Je tady nicméně jeden neobvyklý zdroj informací, který nabízí jiný způsob, jak se vypořádat s epidemií. Ten zdroj se jmenuje Dekameron.

Italský renesanční autor Giovanni Boccaccio napsal Decameron v době nástupu moru ve Florencii v roce 1348. Nemoc pustošila celé město a usmrtila kolem 60% obyvatelstva. Boccaccio popsal, jak Florenťané “padali mrtví přímo na ulici, ve dne v noci, zatímco spousta dalších, kteří umírali ve svých domovech, přitahovala pozornost sousedů prostřednictvím zápachu svých hnijících těl”.

Společenské vazby se lámaly s tím, jak “tato pohroma naplnila srdce mužů i žen takovou hrůzou, že bratři bratry opouštěli, strýcové své synovce, sestry své bratry”, a “otcové i matky se odmítali postarat o své děti”.

Někteří lidé se stáhli do svých domovů, zatímco jiní vytvořili skupiny a potáceli se městem na mnohadenních flámech. Těch deset přátel, jejichž příběhy popisuje Dekameron, opouští Florencii a zamíří do opuštěné vily na venkově. Poté, co se uvelebí ve své venkovské idyle, začnou si vyprávět veselé, často pikantní příběhy.

Dnes se na Dekameron často díváme jako na sbírku zábavných historek, kterou si můžeme nechat jako odlehčené čtení na nočním stolku. Ve 14.století to byla forma společenského nařízení. Podle Martina Marafiota z Pace University předepisoval Boccaccio na epidemii vydatnou porci “povídkové profylaxe“. Což znamenalo chránit se prostřednictvím příběhů. Boccaccio naznačoval, že jste se mohli zachránit úprkem z měst, obklopením se příjemnou společností a vyprávěním zábavných příběhů na pozvednutí ducha. Skrze kombinaci sociálního odloučení a příjemných aktivit bylo možné přečkat nejhorší dny epidemie.

Boccacciův návod inspiroval celou řadu středověkých sbírek a návodů. Tomasso del Garbo, jeden z nejvýznačnějších lékařů ve Florencii, doporučoval například, aby se lidé během nástupu epidemie vyhýbali přemýšlení nad smrtí. Naopak jim ordinoval, aby se scházeli v zahradách a “využili písně, společenské hry a další milé aktivity, které nevyčerpají tělo, ale přinášejí potěšení a pohodlí”.

V jiné knize, která udělovala rady ohledně epidemie, psal italský teolog Nicolas z Burgosu, že lidé by se měli vyvarovat “strachu, smutku, nadměrnému trpění, těžkým myšlenkám a podobným věcem. A současně by se člověk měl postarat o to, aby byl schopen se radovat, být šťastný, poslouchat písně, příběhy i ukolébavky.

Boccacciův recept se dnes může jevit jako zastaralý. On nemohl chápat to, co dnes my víme o šíření epidemií. Nedávné práce z oboru sociální epidemiologie nicméně ukazují, že Boccaccio chápal v souvislosti s epidemiemi něco velmi důležitého. Tím, že doporučoval lidem, aby se vyhýbali městu, propagoval to, co dnes lékařští specialisté označují jako sociální izolaci.

Boccaccio také velmi dobře chápal důležitost toho, čemu říkáme duševní “pohoda”. Karantény si často vyžádají vysokou daň na mentálním zdraví člověka. Jedna ze studií odhalila, že 30% z lidí, kteří byli v Torontu izolováni během epidemie viru SARS v roce 2003, následně trpělo depresí a posttraumatickým stresem (PTSD). Bylo to následkem pocitu odloučení a stigmatu. Vyprávění příběhů pomáhá zahánět chmurné myšlenky.

Boccacciova víra v léčivou sílu příběhů byla mnohokrát potvrzena v rámci studií, které se zabývaly dopadem vyprávění příběhů na naše zdraví. Při zkoumání těchto studií došel James Pennebaker z University of Texas k závěru, že “když lidé vložili své emocionální vypětí do slov, jejich fyzický i duševní stav se výrazně zlepšil”. A přestože příběhy vás neochrání před virem, zcela jistě vás mohou chránit před zoufalými pocity, které šíření epidemií přináší.

Boccaccio také chápal zásadní roli toho, čemu dnes říkáme sociální sítě, v době zdravotních krizí ve společnosti. Například v rámci studie z roku 2010 zjistil Nicolas Christakis, že nejoblíběnější vysokoškoláci na Univerzitě v Harvardu byli právě těmi, kteří s vysokou pravděpodobností onemocněli chřipkou. Studenti, jejichž společenské kontakty byly řídké, byli často nákazy ušetřeni. Z toho plyne, že velké množství sociálních vazeb nás vystavuje zvýšenému riziku onemocnění.

André Spicer je profesorem skupinového chování v Cass Business School, City, University of London

Související články:

 

SOTT archiv: 14th-century Italian advice on how to survive an epidemic

Print Friendly, PDF & Email
Sdílejte

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

blank