Kazimierz Dabrowski a teorie pozitivní dezintegrace: putování vzhůru k novému já (4/4)

Lisa Rivero
LisaRivero.com
Překlad: NaSeveru.org
29.listopadu 2015
Titulní foto: @Travis / Flickr

 

Toto je čtvrtý článek ze série nedělních příspěvků o Teorii pozitivní dezintegrace (TPD) Kazimierza Dabrowského, který vychází z nedávno vydané edice jeho knihy z roku 1967, Tvorba osobnosti prostřednictvím pozitivní dezintegrace, která je k dostání v měkké vazbě i jako ekniha. Veškeré další nezařazené citace od Dabrowského v tomto příspěvku pocházejí z měkké vazby vydané v roce 2015. Tuto knihu, která je součástí širší kolekce o Dabrowského díle, si také můžete zakoupit na stránkách Billa Tilliera PositiveDisintegration.com

 

Putování vzhůru

„Proces budování osobnosti je charakterizován putováním ‘vzhůru’ směrem k ideálu …“ ~ Kazimierz Dabrowski

 

Druhá kapitola knihy Tvorba osobnosti prostřednictvím pozitivní dezintegrace [Personality-Shaping Through Positive Disintegration] představuje pojmy vývojového instinktu, primární integrace a dezintegrace, které je důležité pochopit v celkovém procesu „putování vzhůru“ směrem k ideálu osobnosti. V této kapitole se také dozvíme o úloze přílišné vzrušivosti (nadměrné vzrušivosti), která bude tématem příštího týdne.

Níže je uvedeno jen několik hlavních bodů a termínů na začátku kapitoly.

Vývojový instinkt

Jako zvířata jsme všichni do jisté míry ovládáni instinkty a biologickými instinkty jako je pud sebezáchovy, nebo sexuální touha. Biologické pudy nás udržují naživu a zajišťují množení našeho druhu. „Sebezáchova, přivlastňování, bojování“ a podobné instinkty jsou soustředěny na nás samotné, zatímco „instinkt ‘hledání společníka’, sexuální touha, mateřský nebo otcovský instinkt, stádní, kognitivní a náboženské instinkty“ zahrnují naše prostředí (str. 47). Tyto dvě různé sady instinktů se mohou dostat do konfliktu, což je jeden zdroj dezintegrace (viz níže).

V Dabrowského teorii je vývojový instinkt (nebo instinkt k směrem k osobnímu rozvoji) to, co nám pomáhá překonat a transformovat tyto základní pudy tak, aby sloužily většímu, záměrněji zvolenému cíli [zvýraznění níže bylo přidáno]:

 

„Pud sebezáchovy se začíná proměňovat a překračovat své vlastní tendence, s přikládáním stále větší důležitosti k zachování člověka jako duchovní bytosti a morálnímu jednání, dokonce i na úkor fyzické stránky člověka. Sexuální touha je sublimována do trvalých, výhradních, dalo be se říci ‘druhově neorientovaných’, emočních pout. Bojový instinkt se přesouvá do oblasti konfliktů ve světě morálních hodnot, transformuje a sublimuje konflikty do postoje boje za dobrou věc a do postoje obětování a lásky.“ (str. 43–44)

 

Bez vývojového instinktu bychom byli vydáni na milost prvnímu faktoru (biologickým silám) a druhému faktoru (sociálním a jiným silám našeho prostředí).

Primární integrace

Dabrowski uváděl, že většina lidí žije ve stavu primární integrace, ve které jsou osobní zájmy úzké, a pudy a instinkty unilaterální (nevyznačují se přílišnou hierarchií). V primární integraci jsme „neschopni mít vnitřní konflikty, ale často vstupujeme do konfliktů s prostředím“ (str. 51).

 

„[Ti, kteří jsou na úrovni primární integrace] nejsou schopni s odstupem zaujmout postoj vůči času, ani nejsou schopni dostat se do bodu, kdy jsou na něm mentálně nezávislí. Jsou omezeni přítomností, realitou plynoucích zkušeností, jejich vlastním typem a vlivy prostředí.” (str. 52)

 

Začínáme ve stavu primární integrace. Vládnou nám naše základní instinkty, a žijeme v přítomném okamžiku bez sebereflexe, „obecně v nevědomí“ o pokračování našich současných a minulých já nebo o představě budoucího já.

 

Sebeuvědomění: příliš málo i příliš mnoho

Posun od integrace k dezintegraci „je obvykle doprovázen větší či menší účastí sebeuvědomění“ (str. 55). Na jednom konci spektra nám velmi nízká úroveň sebeuvědomí brání pozorovat naše vlastní chování a porozumět našim vlastním rozporům. „Pácháme činy, které si vzájemně odporují“, ale „neuvědomujeme si jejich rozpory“, takže necítíme lítost nebo touhu změnit se.

Nicméně existuje však něco jako přílišné sebevědomění:

 

„V druhém extrému jsou případy nadmérného sebeuvědomění. Tito jednotlivci zvažují při každém svém kroku. Tato ‘psychická operace’ na sobě může být nápomocná v rozvoji, ale někdy se může stát neplodným návykem, mánií, samotným cílem, který prohlubuje proces dezintegrace abnormálním způsobem. Skutečnost, že si uvědomujeme svou vlastní vnitřní dezintegraci, samozřejmě sama o sobě nevede k tendenci ji odstranit.“ (str. 55)

 

Dezintegrace: jednoúrovňová a víceúrovňová

Máme sklon si myslet, že přizpůsobení se našemu prostředí je dobrá věc (a často je to pravda), ale důležitým aspektem Dabrowského teorie je to, že neschopnost přizpůsobit se je předpokladem růstu. Životní  otřesy a překážky, ať už drobné nebo traumatické, nabízejí potenciál pro maladaptaci a dezintegraci, konflikt, neshodu, „uvolnění“ naší předchozí integrace, umožňující nám volbu integrovat se na vyšší úrovni.

Jinak řečeno, musíme se rozpadnout, abychom se mohli dát zpět dohromady.

Každá dezintegrace však nemá stejný význam. Jednoúrovňová dezintegrace není hierarchická. Je často relativně prchavá (a když není, výsledkem může být duševní nestabilita nebo dokonce sebevražda). Konflikt a pocity méněcennosti a studu bývají směrovány do vnějšího prostředí (ostatní lidé, okolnosti, svět obecně). Nezúčastňujeme se aktivně na dezintegračním procesu. Rozřešením je často sklouznutí zpět do pohodlné primární integrace, ale je také možné, aby jedinec pokročil k víceúrovňové dezintegraci.

Naproti tomu víceúrovňová dezintegrace je hierarchická a zahrnuje soubor vyšších a nižších cílů. Může mít dlouhé trvání. Konflikt a pocity méněcennosti a viny směřují k sobě samému (cítíme se horší než naše vlastní standardy). Jsme aktivními účastníky procesu, volíme možnost být sebeuvědomělí [zvýrazněný text přidán autorkou].

 

„Proces vyhodnocení vlastního vnitřního prostředí je nezbytný pro víceúrovňovou dezintegraci. Pocit oddělenosti vlastního já narůstá, a to nejen v rozlišení kontrastem s vnějším prostředím, ale také, i primárně, ve vztahu k vlastnímu vnitřnímu prostředí, které je vyhodnoceno, je vytvořena hierarchie a stává se předmětem přesnějšího poznání a hodnocení myšlení. Proces „předmět-objekt“ se odehrává ve vlastním já. Vnitřní prostředí člověka je rozděleno na vyšší a nižší, na lepší a horší, a na žádoucí a nežádoucí. Objevuje se zde pocit „nižší hodnoty“ a pocit viny, když člověk „spadne“ na nižší úroveň, s vědomím, že ve skutečnosti má schopnost sám sebe pozvednout. Ví to, protože mu jeho paměť připomene příjemné okamžiky minulých úspěchů.“ (str. 63–64)

Otázky pro další diskuzi

Zatímco dezintegrace může nastat v jakékoliv fázi života, Dabrowski ve svých příkladech často zmiňuje období adolescence a středního věku. Jaká je vaše zkušenost, nebo úvahy o dezitegraci během těchto dvou životních etap?

Máte zkušenost s tím, že se sebeuvědomování stane „neplodným zvykem, mánií, cílem sama pro sebe“? Jak může člověk snížit sebeuvědomování, aby se mohl produktivněji podílet na pozitivní dezintegraci?

 

Komentář:

Předchozí díly této série:

Související články:

 

SOTT archiv: Dabrowski’s Theory of Positive Disintegration: Wandering upward to a new you

 

Print Friendly, PDF & Email
Sdílejte

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

blank