Náhorní Karabach: Rozhořela se válka, situace nemá řešení, varuje expertka

iDnes.cz
30.září 2020
Foto © Ministerstvo obrany Ázerbájdžánu, dělostřelecká ofenzíva na arménské pozice

 

V regionu Náhorní Karabach se bojuje už čtvrtý den. Ve chvíli, kdy se svět dívá jinam, v oblasti vyhřezla frustrace z toho, že se letitý konflikt nedaří vyřešit. Ale spor o území, které obě strany považují za svou vlast, se vyřešit ani nedá, říká analytička Asociace pro mezinárodní otázky Tereza Soušková. A lidé žijící v neuznané republice jen žádají, aby střelba konečně utichla.

Na hranicích neklidného Náhorního Karabachu se už několik dní bojuje. Vnímáte to jako pouhou epizodu v tomto desítky let dlouhém konfliktu, nebo začátek většího střetu?

Na linii dotyku mezi Arménií a Ázerbájdžánem dochází periodicky k eskalacím a přestřelkám a většinou je to lokální záležitost. To, čeho jsme svědky teď, se rozhořelo do stavu, který bych se nebála označit za válku. Zapojuje se do ní jak Ázerbájdžán, tak Arménie. Vidíme obrovské množství vojenské techniky, vojáků, v obou zemích byla vyhlášena mobilizace. Síly, které jsou tam nasazeny, pohání konflikt ještě dál.

Souviselo s tím nějak ostřelování v létě? Můžeme tehdejší dění brát jako předvoj současných událostí, byť tehdy se týkalo trochu jiné oblasti?

Tady je důležité rozlišovat. Obvykle eskalace probíhá na linii dotyku mezi Náhorním Karabachem a Ázerbájdžánem. V létě se to ovšem odehrávalo přímo na hranici mezi mezinárodně uznanými státy, Arménií a Ázerbájdžánem, což je neobvyklé.

Tam střety většinou neprobíhají, ale hranice je z obou stran hlídaná, jsou tam rozesety vojenské posty i vojenská technika a jedna strana se obvykle snaží obsadit post té druhé. Pozorujeme to už od druhé poloviny 90. let. V roce 1994 skončila válka, potom se konflikt ještě jednou rozhořel v roce 2016 a v době mezi tím se odehrávaly lokální přestřelky.

To, co vidíme teď, se víc blíží právě k roku 2016 nebo otevřené válce z roku 1994. Je to něco nového i vzhledem k nasazené technice a přístupu obou zemí. Dění z července můžeme vnímat jako jistý předvoj, protože tehdy naplno vyhřezla frustrace ze situace, která je už skoro dvacet let stejná.

Proč vyhřezla zrovna teď? Je za tím ještě nějaký další důvod?

Souvisí s tím domácí i mezinárodní situace. Pozornost světa je upřená jinam, řeší se Bělorusko, ve Spojených státech se zase věnují volbám. Je možné, že to bylo vyhodnoceno tak, že nyní je správný čas podniknout nějakou takovou akci.

A když se podíváme na vnitropolitickou situaci v Ázerbájdžánu, vidíme desetiletí vlády jednoho klanu, jehož popularita také upadá a legitimita se vyčerpává. Mobilizace na základě nacionalismu a upozorňování na to, že my tady máme válku, už také ztrácí na síle.

Na druhé straně jsme zvlášť v červenci viděli, že ázerbájdžánští občané veřejně vystupovali s požadavky k zajištění historické spravedlnosti. Požadovali, aby Ázerbájdžán zabral území, které považuje za své historické a kulturní dědictví.

Tehdy lidé otevřeně volali po válce.

Přesně tak. V Baku se na hlavním náměstí sešlo několik tisíc občanů, kteří velmi hlasitě požadovali od politické elity, aby zahájila válku za znovudobytí Náhorního Karabachu. Tehdy byli občané radikálnější než oficiální postoje vlády. Je možné, že se to od té doby proměnilo.

I Turecko okamžitě po zahájení bojů řeklo, že Ázerbájdžán podpoří jakýmikoliv prostředky, a to i vojensky. Což je také novinka, protože dřív se Turecko neangažovalo. Sice vždy podporovalo Ázerbájdžán, ale konflikt o Náhorní Karabach stál stranou jejich vzájemných vztahů.

Do situace mluví i Rusko, ovšem mnohem zdrženlivěji než Turecko. Zůstane mu podle vás tento postoj?

Rusko se považuje za regionální velmoc a má pocit, že má právo mediovat či řešit ten konflikt. Je spojencem Arménie, ale má dobré vztahy i s Ázerbájdžánem. Snaží se to vyvažovat a zároveň prosazovat své zájmy.

Z jeho pohledu by bylo ideální buď situaci vyřešit tak, aby to vyhovovalo ruským zájmům, nebo to nechat tak, jak to je, tedy v zamrzlém konfliktu. Pak totiž může rozehrávat svou hru na Kavkaze. Rusko má obě želízka v ohni a když to pro něj bude výhodné, může se přiklonit na jednu nebo na druhou stranu.

 

Komentář: Rusko tou velmocí nepochybně je – a nejen regionální. Podstatné ovšem je, že zakavkazská oblast, která je v jeho blízkosti, je sud se střelným prachem, kde se neustále někdo snaží vyvolávat a podporovat konflikty, přičemž je tento region umně využíván také jako překladiště zbraní, které tudy cestují do mnoha míst, kde zuří válka, takže není divu, že se Rusové snaží tu situaci kontrolovat. Stejně, pokud ne mnohem radikálněji, by jednala v podobném případě Čína nebo USA. Pro lepší pochopení situace si přečtěte článek Joe Quinna Uniklé dokumenty odhalují jak USA a spojenci v Perském zálivu posílají pod diplomatickou ochranou zbraně teroristům.

Za pozornost stojí také článek, který otiskly HlavnéSprávy.sk (Azerbajdžan napadol Arménsko s použitím vojenskej techniky zo Slovenska, dodanej pomocou falošnej licencie Miroslava Lajčáka!), kde se mimo jiné píše:

Úplne čerstvá informácia je, že turecký minister obrany vyhlásil, že turecké vojská vstúpia na arménske územie. Možno naozaj z enklávy Nachičevan zaútočia na Arménsko, ale je možné, že je to iba vyhlásenie ,na skúšku‘, pretože je tu Rusko, pre ktoré je to veľmi citlivá záležitosť. My si dokonca myslíme, že zo strany Turecka tu nejde ani tak o boj proti Arménsku, ako skôr proti Rusku.

Turci túžia po svojom novoosmanskom chalifáte a na to potrebujú zničiť juh Arménska. Nepotrebujú zničiť celé Arménsko, pretože ak získajú južné Arménsko a Náhorný Karabach, tak majú otvorenú cestu smerom k Sibíri. Ich cieľom sú ruské republiky Tatarstan, Baškirsko, a tiež republiky v strednej Ázii Turkménsko, Kirgizsko. Ich veľmi nádejným spojencom je Kazachstan, no a potom sú tu čínski Ujguri. Ak sa Turecko do toho vážne pustí, tak sa to nemôže skončiť inak ako treťou svetovou vojnou.

Od svätého otca v Arménsku je aj ďalšia horúca informácia: že americký finančník George Soros sa obrátil k EÚ a loboval za to, aby nikto v EÚ nepodporoval Arménsku stranu, ale aby sa všetci postavili na stranu Turecka. Cieľom je dostať Rusov preč z južného Kaukazu. Bielorusko, Navaľnyj, Ukrajina… toto je súčasť tej hry a každému je to jasné. A samozrejme, najviac je jasné Rusom, že ak by stratili arménskeho spojenca, znamenalo by to pre nich obrovské geopolitické problémy,“ uviedol Grigorian.

 

Konflikt je zamrzlý už desítky let. Připomeňme si, o co tam jde. Jaká je teď situace?

Náhorní Karabach je „republika“, kterou vyhlásili etničtí Arméni v 90. letech, ale nikdo ji neuznal, a to ani Arménie. V důsledku války odtamtud odešli všichni ázerbájdžánští občané a v současnosti tam žijí jen Arméni. Náhorní Karabach je ve velmi úzkém spojenectví s Arménií, které tento stav vyhovuje. Jejím zájmem je, aby byl Karabach arménský a aby se tomuto stavu dostalo mezinárodního uznání.

Po připojení oblasti Arménie netouží?

Zájem o připojení tam nezaznívá, ale ono to není ani potřeba. Mezi Náhorním Karabachem a Arménií nejsou žádné hranice, celá oblast je průjezdná, nepotřebujete víza, není tam jiná měna, nemluví se jiným jazykem a fluktuace lidí přes hranici je velká. Kdyby tedy došlo k připojení Karabachu k Arménii, změna by byla jen formální, ale tamní život by to neovlivnilo. Arménie Karabach tak jako tak podporuje, a to i finančně.

Je tento spor čistě etnický či národnostní, nebo jsou tam i další zájmy? Třeba nerostné suroviny nebo jiné bohatství?

Oblast nemá strategický význam z hlediska surovin, ale identity. Jde o vztah k té zemi. Obě strany ji považují za součást své identity, označují ji za zemi svých předků. A v takovou chvíli nemůžete dělat ústupky. Nemůžete zemi rozdělit na půl a říct „my si vezmeme tuhle část a vy tuhle“. Proto je to v současnosti neřešitelná situace.

Výhra jednoho bude vždy prohrou druhého a každý ústupek bude na úkor vlastní identity, což by se bralo jako zrada vlasti. V minulosti byly pokusy o vyřešení konfliktu tímto způsobem, ale nesetkaly se s úspěchem. Dnes je nálada na obou stranách taková, že ani jedna nechce ustoupit.

Bavíme se o pohledu Arménie a Ázerbájdžánu. Ale jak to vnímají lidé přímo v Náhorním Karabachu? Nejsou už unavení z toho, že je nikdo na světě neuznává a oni tak mají omezené možnosti?

Otázka uznání Náhorního Karabachu pro ně není hlavní téma. Všichni mají arménský pas a mohou vycestovat přes mezinárodní letiště v Jerevanu. Ovšem pokud by se uznala nezávislá Náhorně-karabašská republika, univerzita ve Stěpanakartu by se třeba mohla účastnit programu Erasmus nebo by mohly přitéct finance z různých mezinárodních organizací. Náhorní Karabach je v jiné situaci než ostatní postsovětské neuznané státy, jako je třeba Abcházie.

V čem?

Abcházie je úplně odtržená od Gruzie, nemá žádné kontakty a tamní lidé mají reálný problém se z té země dostat. Mají sice ruský pas, ale jako místo narození v něm mají napsanou Abcházii, kvůli čemuž nedosáhnou na evropská víza nebo jen velmi obtížně. Kdežto Karabach v této situaci není. Uznání není na pořadu dne. Důležité pro ně je, aby se vyřešila válka, aby přestalo ostřelování, které narušuje tamní běžný život.

Situace je nestabilní, což stojí obrovské peníze, protože potřebujete udržovat armádu, potřebujete mít vojenskou techniku a hlídat hranice. To je všechno velmi náročné ze všech úhlů. Arméni, kteří tam žijí, chtějí, aby se toto vyřešilo, a to tak, aby se zachoval status quo.

Ázerbájdžánci celou věc vnímají tak, že Arméni neprávem okupují jejich území. V jejich zemi žije spousta ázerbájdžánských uprchlíků z Karabachu a požadavek vlády je, aby se tito lidé mohli vrátit do svých domovů, z kterých byli vyhnáni.

 

image_pdfimage_print

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

blank