Intelektuál, a predsa idiot

Nassim Taleb
Medium.com
Překlad: Postoj.sk
6.října 2016

 

Autor je americký spisovateľ, odborník v odbore pravdepodobnosti, finančnej matematiky.

Pôvodný text: The Intellectual Yet Idiot. Text je úryvkom z textu N. Taleba Skin in the Game [S kůží na trh]

 

Po celom svete, od Indie cez Veľkú Britániu po Spojené štáty, sme svedkami vzbury proti uzavretému kruhu úradníkov tvoriacich politiku a novinárskych „insiderov“, ktorí nechodia s kožou na trh.

Je to vzbura proti triede paternalistických polointelektuálnych odborníkov s diplomom z Ivy League, Oxfordu, Cambridge alebo s inou vzdelávacou visačkou, ktorí nám ostatným hovoria 1) čo máme robiť, 2) čo máme jesť, 3) ako rozprávať, 4) ako rozmýšľať… a 5) koho voliť.

Problém je, že v tomto prípade jednookí nasledujú slepých: títo samozvaní členovia „inteligencie“ nevedia „na Kokosovom ostrove nájsť kokosové orechy“, teda nie sú dosť inteligentní na to, aby definovali inteligenciu, a točia sa v kruhu. Ich hlavnou schopnosťou je prechádzať testami, ktoré vytvorili ľudia ako oni.

Ich psychologické štúdie sa testami potvrdzujú v menej ako 40 percentách, po 30 rokoch fóbie z tukov otočili a v stravovaní už dnes radia opačne, ich makroekonomické analýzy fungujú horšie ako astrológia, dosadili Bernankeho, pre ktorého bol risk manažment španielskou dedinou, ich farmaceutické testy sa potvrdzujú v menej ako tretine prípadov… Ľudia majú plné právo spoliehať sa viac na inštinkty svojich predkov a počúvať svoje babičky (alebo Montaigna a podobných klasických mysliteľov) s lepšou minulosťou, ako majú títo strategickí hlupáci.

Títo akademickí byrokrati, ktorí sa cítia na to, aby riadili naše životy, nie sú precízni ani v medicínskych štatistikách, ani v tvorbe politiky. Nevedia rozoznať vedu od scientizmu – ten v ich očiach vyzerá v skutočnosti vedeckejšie ako skutočná veda. (Napríklad ľudia ako Cass Sunstein a Richard Thaler nás chcú postrčiť k nejakému druhu správania, ale veľa z toho, čo klasifikujú ako „racionálne“ alebo „iracionálne“, pochádza z ich nesprávneho pochopenia teórie pravdepodobnosti a kozmetického použitia modelov prvého rádu.) Takisto sú náchylnejší pliesť si súbor pre lineárnu agregáciu s jej zložkami, ako sme videli v kapitole rozširujúcej menšinové pravidlo.

IYI (Intelektuál, a predsa idiot, Intelectual Yet Idiot) je produktom modernity. Jeho výskyt sa preto rýchlejšie rozšíril od polovice 20. storočia a dnes dosiahol svoje miestne „supremum“ spolu so širokou kategóriou ľudí, ktorí nechodia s kožou na trh a vtrhli do mnohých profesií. Ako k tomu došlo? Dnes je úloha vlády v mnohých krajinách jednoducho päť- až desaťkrát väčšia, ako bola pred sto rokmi (vyjadrené v percentách HDP). IYI sa v našich životoch zdá všadeprítomný, ale stále je malou menšinou a zriedka ho vidieť mimo špecializovaných brožúrok, think-tankov, médií a univerzít – väčšina ľudí má riadne zamestnania a mnohé z nich nedávajú IYI veľa príležitostí.

Dávajte si pozor pred poloerudovaným, ktorý sa považuje za erudovaného. Má ďaleko od toho, aby sám od seba odhalil faloš.

IYI poškodzuje všetkých ostatných tým, že robí veci, ktorým nerozumie, bez toho, aby si čo i len uvedomil, že jeho chápanie môže byť obmedzené. Myslí si, že ľudia by sa mali správať podľa svojich záujmov a že ich záujmy pozná, hlavne ak sú to „sedláci“ alebo anglická neotesaná trieda, ktorá hlasovala za brexit. Ak plebejci spravia to, čo dáva zmysel im, ale nie jemu, IYI ich označí za „nevzdelaných“. To, čo my všeobecne nazývame účasťou na politickom procese, on pomenúva dvomi spôsobmi: „demokraciou“, ak je to v súlade s IYI, a „populizmom“, ak sa plebejci opovážia hlasovať v rozpore s preferenciami IYI. Zatiaľ čo bohatí ľudia veria v systém jedného hlasu za každý zdanený dolár, humánnejší jedinci v jeden hlas na jedného človeka, Monsanto (americká agrochemická spoločnosť, pozn. prekl.) v jeden hlas na jedného lobistu, IYI verí v jeden hlas za každý titul z Ivy League s istou prístupnosťou pre zahraničné elitné školy a doktoráty, keďže aj takí sa v klube zídu.

 

 

Čo sa týka spoločenskosti, IYI odoberá The New Yorker. Na Twitteri nikdy nepoužíva nadávky. Rozpráva o „rovnosti rás“ a „ekonomickej rovnosti“, ale nikdy nepôjde na pivo s taxikárom, ktorý je príslušníkom menšiny (opäť: vyjsť s kožou na trh je pre IYI niečo cudzie). Vo Veľkej Británii ho oklamal Tony Blair. Moderný IYI sa osobne zúčastnil aspoň na jednej konferencii TEDx alebo si aspoň dve pozrel na Youtube. Nielenže bude voliť Hillary Clintonovú, pretože vyzerá zvoliteľne a pre ďalšie podobné zacyklené dôvody, ale každého, kto tak neurobí, považuje za duševne chorého.

IYI má na svojej poličke výtlačok prvého vydania Čiernej labute (kniha Nassima Taleba, pozn. prekl.), ale mýli si neprítomnosť dôkazov s dôkazmi neprítomnosti. Je presvedčený, že geneticky modifikované organizmy sú „veda“ a že „technológia“ sa nelíši od bežného chovu, keďže nemá problém pliesť si vedu so scientizmom.

Je typické, že logiku prvého rádu chápe IYI správne, ale nie pravidlá druhého (alebo vyššieho) rádu, čím sa stáva úplne nekompetentným pre zložité oblasti. Z pohodlia svojho domu na predmestí s dvojgarážou obhajoval „odstránenie“ Kaddáfiho, lebo to bol „diktátor“ – bez toho, aby si uvedomil, že odstránenie bude mať dôsledky (pripomeňme si, že nechodí s kožou na trh a neplatí za svoje činy).

Historicky vzaté sa IYI mýlil vždy: pri stalinizme, maoizme, geneticky modifikovaných organizmoch, Iraku, Líbyi, Sýrii, lobotómii, urbanizme, strave s nízkym obsahom sacharidov, strojoch na cvičenie, behaviorizme, trans tukoch, freudianizme, teórii portfólií, lineárnej regresii, gaussianizme, salafizme, modelovaní dynamickej stochastickej rovnováhy, domových projektoch, sebeckom géne, Berniem Madoffovi a p-hodnotách. Ale je presvedčený, že jeho momentálna pozícia je správna.

IYI je členom klubu, aby získal privilégiá pre cestovanie. Ako sociálny vedec používa štatistiky bez vedomia toho, z čoho sú odvodené. Keď je vo Veľkej Británii, chodí na literárne festivaly. K steaku si dáva červené víno (nikdy nie biele). Býval presvedčený, že tuky sú škodlivé, teraz úplne otočil. Berie statíny, lebo mu to nakázal lekár. Nevie pochopiť pojem ergodicita, a keď mu to niekto vysvetlí, čoskoro to zabudne. Nepoužíva slová jidiš, ani keď hovorí o obchode. Študuje gramatiku predtým, než sa naučí jazyk. Má bratranca, ktorý pracoval s niekým, kto pozná Queen. Nikdy nečítal Frederica Darda, Libania Antiocha, Michaela Oakeshota, Johna Graya, Amiana Marcellina, Ibn Battutu, Saadiaha Gaona ani Josepha De Maistreho. Nikdy sa neopil s Rusmi. Nikdy nepil do toho momentu, keď sa začali rozbíjať poháre (alebo stoličky). Nepozná ani len rozdiel medzi Hecate a Hecuba. …

Nevie, že neexistuje rozdiel medzi „pseudointelektuálom“ a „intelektuálom“, ak sa nechodí s kožou na trh. Za posledných päť rokov aspoň dvakrát spomenul kvantovú mechaniku v rozhovoroch, ktoré nemali nič spoločné z fyzikou.

V každom okamihu vie, čo jeho slová a skutky robia s jeho reputáciou.

A najjednoduchší znak: ani len necvičí s činkami.

PS: Z reakcií na tento článok som zistil, že IYI má pri čítaní problém rozlíšiť satirický a doslovný zmysel.

PPS: IYI si myslí, že táto kritika IYI znamená, že „každý je idiot“. Neuvedomuje si, že – ako sme už povedali – jeho skupina reprezentuje úzku menšinu. IYI sa neradi nechávajú spochybňovať, a hoci zaobchádzajú s ostatnými ľuďmi ako s podradnými, nemajú radi, ak sa prúd obráti opačným smerom (Francúzi to nazývajú arroseur arrosé). (Napríklad Richard Thaler, spoločník nebezpečného advokáta geneticky modifikovaných organizmov Cassa Sunsteina, interpretoval tento text slovami „nie je veľa neidiotov, ktorí sa nevolajú Taleb“. Neuvedomil si, že ľudí ako on je menej ako 1 percento, či dokonca ako 0,1 percenta populácie.)

 

Komentář: Z článku Postnihilismus – šablona toho, kam směřujeme

Výše popsaný proces je velmi podobný tomu, co Bob Altemeyer, bývalý profesor psychologie na univerzitě v Manitobě, studoval po celá desetiletí. Opakovaně narážel na stejné překvapivé výsledky.

S pomocí dotazníků a měření objevil podskupinu, která neustále vykazovala vysokou míru dodržování tradic a sociálních norem, které jsou vnímány jako podporované společností a jejími ustavenými autoritami, spolu s přesvědčením, že i u ostatních v jejich společnosti by mělo být vyžadováno dodržování těchto norem.

Konkrétně, tato podskupina subjektů trvale dosahovala vysokých hodnot ve třech následujících věcech:

    1. Autoritativní podřízení – vysoký stupeň poslušnosti vůči autoritám, které jsou vnímány jako uznávané a legitimní ve vaší společnosti.
    2. Konvencionalismus – vysoký stupeň dodržování tradic a společenských norem, které jsou vnímány jako podporované společností a jejími zavedenými autoritami, a přesvědčení, že ostatní, kteří jsou součástí společnosti, by také měli být povinni dodržovat tyto normy.
    3. Autoritativní agrese – obecná agresivita namířená proti deviantům, okrajovým skupinám a dalším lidem, kteří jsou podle zavedených autorit vnímáni jako cíle.

Altemeyer vytvořil termín „autoritářští stoupenci pro jednotlivce, kteří dosáhli vysokého hodnoceni u tři výše uvedených proměnných.

Všimněte si zejména třetí proměnné: autoritativní agrese. Stoupenci nejen že následují autority, ale současně jsou také hlavními vymahači zavedeného řádu. Mají sklon podrobit se autoritám, ale také k projevování agresivity vůči těm, kteří oponují jejich názorům.

Autoritářští stoupenci nejsou ve své podstatě dobří ani špatní. Prostě se podřídí a prosazují zavedený pořádek. Je-li zavedený pořádek dobrý, budou silou pro dobro; pokud je zavedený pořádek špatný, budou silou pro zlo.

Altemeyer objevil autoritativní osobnosti před několika desetiletími a původně je nazval ,pravicoví autoritářiʻ [Right Wing Authoritarians] (RWA) pravděpodobně proto, že v té době byla dominantní autoritou pravice a proto se jednalo o ideologii, která v té době přitahovala autoritáře. Altemeyer později zjistil, že také existují levicoví autoritáři [Left Wing Authoritarians] (LWA).

Nezáleží na významu ideologie, ale na její převaze. Včera to byl pravicový konzervatismus, dnes je to levicový liberalismus.

Protože pro autoritáře není důležitá ani tak samotná podstata ideologie (myšlenky a hodnoty které brání), ale její převaha a legitimita, mohou proto se stejnou lehkostí přijmout včerejší utlačující většinu s jakou přijmou dnešní utlačující menšinu. Můžete najít stejnou autoritářskou osobnost, jak nejdříve pronásleduje homosexuály v osmdesátých letech (kdy byla homofobie více rozšířenější), aby zítra pronásledoval heterosexuály, protože je to nová dominující doktrína.

Autoritáři nezměnili své názory, pokaždé podporovali převažující autority. Jediné, co se změnilo je, že v minulosti byla dominantní konzervativní ideologie a dnes je to ,liberalismusʻ. Takže pokud dnes s údivem pozorujete, jak mnoho takzvaných mediálních ‘celebrit’ z veřejného života vyjadřuje podporu sebedestruktivním hnutím typu ‘Refugees Welcome’ nebo ‘Extinction Rebellion’ a organizacím bojujícím za evropské hodnoty nebo práva LGBT osob na adopci dětí, přestaňte se divit. Autoritářští stoupenci to prostě jinak neumí. Což je samozřejmě neomlouvá, ale mělo by vám to alespoň přinést pocit porozumění a odpuštění těm členům naší společnosti, kteří nemají tolik inteligence a selského rozumu, aby prohlédli rozsáhlou manipulaci obyvatelstva. Svůj nový svět si budeme muset vybojovat bez nich – a dost možná i proti nim, pokud by snad nakonec neotočili a vyšli ‘s kůží na trh’.

 

Související články:




Dabrowski

Kazimierz Dabrowski a teorie pozitivní dezintegrace: probuzení sebeuvědomění (3/4)

Lisa Rivero
LisaRivero.com
Překlad: NaSeveru.org
15. listopadu 2015
Titulní foto © DiNo

 

Toto je třetí článek ze série nedělních příspěvků o Teorii pozitivní dezintegrace (TPD) Kazimierza Dabrowského, který vychází z nedávno vydané edice jeho knihy z roku 1967, Tvorba osobnosti prostřednictvím pozitivní dezintegrace, která je k dostání v měkké vazbě  i jako ekniha. Veškeré další nezařazené citace od Dabrowského v tomto příspěvku pocházejí z měkké vazby vydané v roce 2015. Tuto knihu, která je součástí širší kolekce o Dabrowského díle, si také můžete zakoupit na stránkách Billa Tilliera PositiveDisintegration.com

 

Stát se dospělým

Nedávno vystavený status na Facebooku od přítele patřícího ke generaci mileniálů upoutal mou pozornost, právě když jsem přemýšlela o tématu na tento týden (mám svolení jej zde sdílet):

Myslím, že se mi podařilo určit, že nejvýznamější součástí procesu stávání se dospělým je být instrospektivní a zamýšlet se sám nad sebou. Pouze tehdy objevíme naši vlastní skutečnou podstatu a můžeme si vybrat, jak tvarovat a přizpůsobit sami sebe tomu, kým chceme být… Je to kurva těžká práce… Ale myslím si, že nakonec se vyplatí.

 

V těchto několika slovech se Russ dotýká několika důležitých částí Teorie pozitivní dezintegrace (TDP) Kazimierze Dabrowského, jako je probuzení se k sebeuvědomění, introspekce, sebevzdělávání a rozpoznávání hierarchie úrovní v nás. Zvažte následující výňatky z první kapitoly Tvorba osobnosti prostřednictvím pozitivní dezintegrace (zvýraznění je dodatečné):

„Změny ve vědomí našeho vlastního člověka se odehrávají především v období zrání, ve kterém začneme vnímat tyto změny a cítit, že se stáváme něčím jiným; navíc jsou tyto pocity doprovázeny stavy dočasné deprese (něco je na odchodu) a vzrušení (přichází k nám něco nového), jakož i střídavě vyvstávající pocity méněcennosti a nadřazenosti, stavy rozporu mezi našimi pocity a myšlenkami a posilování jejich jednoty. Tento stav je příznakem dezintegrace, ale spíše psychické než morální povahy. Infantilní jedinec se vytratí a ustoupí dospělému jedinci; tendence doposud existující začnou slábnout a vytratí se nebo se jinak vybarví;  a na jejich místě vyvstanou další tendence, částečně cizí a nepříjemné, a částečně atraktivní díky své novosti.“ (str. 35)

„Toto je proces rostoucího uvědomování, že uvnitř nás existují vyšší a nižší, duchovní a instinktivní struktury. Toto je proces uvědomování si odlišnosti takové nové struktury, která se vynoří z té předchozí ….“ (str. 35)

„Probuzení sebeuvědomění“ není jen intelektuální, ale je „obvykle doprovázeno emocionální složkou, jejíž symptomy jsou pocit, že v nás něco odchází, že nás něco opouští, a depresí, pocitem zrození, ujištění se, vzrušení a někdy i extáze“ (str. 36).

Jedním ze způsobů, jak TPD zpochybňuje naše obvyklé představy o duševním zdraví a duševních nemocech, je že dezintegrace vlastního já nemusí být vždy nutně špatná, ale je nezbytná pro osobní růst.

Nicméně, jak často místo toho, abychom se postavili těmto vnitřním rozporům nebo je dokonce přijali, před nimi utíkáme co nejdále a co nejrychleji? Nebo je maskujeme jednotvárnými zábavami a závislostmi a drogami na předpis či jinými, přičemž naším hlavním – naším jediným – cílem je zbavit se symptomů nepohodlí? Nemohu si pomoci, ale napadá mě, že pro mnoho mladých (a ne tak mladých) lidí, kteří prožívají tyto konflikty, by mohlo hrát zásadní význam jednoduše vědět, že to mohou být první kroky směrem k cestě většího porozumění a rozvoje, raději než nutně známkou patologie.**

 

Sebeuvědomění versus sebepojetí

Dr. Sal Mendaglio, badatel zabývající se prací Dabrowského a profesor na University of Calgary, probírá ve videu níže část svého pojetí TPD, včetně teorie jedinečnosti, použití pojmu „osobnost“ a toho, jak je zaměření TPD na já odlišné od našich obvyklých představ sebepojetí (přednáška „Vytvoření autonomního já“ je z 11. Dabrowského kongresu v roce 2014, pořádaném v Canmore, Albertě, Kanadě).

Mendaglio vysvětluje, že v psychologii hlavního proudu je cílem mít silné nebo pozitivní sebepojetí (nebo sebeúctu), „zatímco cíl v teorii pozitivní dezintegrace je poněkud odlišný.“ V TPD musíme rozložit – dokonce zničit – sebe, rozdělit se „na subjekt a objekt“, takže vidíme „vyšší a nižší, způsob, jakým by svět měl být oproti tomu jaký je, ale také způsob, jakým bych já měl být oproti způsobu, jakým jsem, je součástí tohoto vnitřního konfliktu“: „[P]ohled, jakým jsem sám sebe viděl, nebyl ve skutečnosti můj vlastní. Bylo to, co ostatní lidé říkali, že jsem. To je to, co ostatní lidé říkají, že jsem.“

 

 

 

Činy sebevýslechu

Jak vypadá toto rozštěpení já v každodenním životě? Probuzení se k sebeuvědomění znamená naučit se poodstoupit od sebe, vidět se z dálky. Ta-Nehisi Coates ve své nejprodávanější knize Mezi světem a mnou [Between the World and Me] vypráví o tom, jak ho jeho babička naučila číst a psát, když mu byly čtyři roky, „ne pouhým uspořádáním řady vět do odstavců, ale organizovat je jako prostředek zkoumání. Když jsem měl ve škole problémy (což bylo docela často), donutila mě o tom psát“ (str. 29).

Písemné úkoly, které také uplatnil na svém vlastním synovi, musely odpovídat na otázky navržené na podporu sebeuvědomění, „první činy dotazování, vykreslení sebe sama ve vědomí“.

Coates pokračuje:

„Naučila mě, jak nemilosrdně vyslýchat subjekt, který vyvolával nejvíce sympatií a zdůvodňování – sebe samotného. Lekce byla následovná: nebyl jsem nevinný. Moje impulzy nebyly naplněny neochvějnou ctností. A s pocitem, že jsem toliko člověk jako kdokoli jiný, to musí platit i pro ostatní lidi.“ Mezi světem a mnou, str. 29-30

Tímto se dostáváme na konec první kapitoly knihy Tvorba osobnosti prostřednictvím pozitivní dezintegrace. Příští týden: Primární integrace a dezintegrace

** Chci zdůraznit, že to neznamená, že některá duševní onemocnění nevyžadují léky nebo jinou léčbu – nejsem lékař a můj zájem o TPD a její pochopení je z pohledu spisovatele a nezávislého badatele.

 

Komentář: Předchozí díly této série:

 


SOTT archiv:
Dabrowski’s Theory of Positive Disintegration: The awakening of self-awareness




Rozhovor s Dr. Jordanem Petersonem – Kulturní válka v Kanadě: „Učíme studenty vysokých škol lži“

 

(Image: Marta Iwanek)
NA SEVERU komentář: Úvod a pozadí tohoto článku. Jordan Peterson je kanadský klinický psycholog a profesor psychologie na Torontské univerzitě. Mezi oblasti jeho výzkumu patří sebeklam, mytologie, náboženství, příběhy, neurologie, osobnost, klam, tvořivost, inteligence a motivace.

V září 2016 Peterson publikoval první video z třídílného přednáškového seriálu o politické korektnosti. Ve videu se ohrazuje proti zákonu Bill C-16, který schválila kanadská vláda, a který navrhuje zakázat obtěžování a diskriminaci na základě genderové identity a genderového projevu podle kanadského zákona o lidských právech a trestního zákoníku. Jeho námitky proti návrhu zákona se netýkaly právní debaty diskriminace LGBT, nýbrž dopadů na svobodu projevu na základě pozměňovacích návrhů v C-16 …, pokud jde o povinnost vyhovět osobě ohledně  formy zvoleného oslovení. Dále argumentoval, že nové změny umožní, aby „zaměstnavatelé a organizace mohly podléhat trestu, pokud některý zaměstnanec nebo spolupracovník řekne něco, co lze vykládat jako ,přímo nebo nepřímoʻ urážlivé.“ Peterson dále tvrdí, že je nezbytné, aby lidé uznali důležitost svobody projevu a především svobodu projevu na univerzitách. [Zdroj]

Peterson veřejně prohlásil, že nebude používat genderově neutrální zájmena, jako je „ze“ nebo „zher“ vynucované některými transsexuály, protože je považuje za „předvoj post-moderní, radikální levicové ideologie.“ Bill C-16  je podle něho „útok na biologii a implicitní útok na myšlenku objektivního světa.

Jeho hlasitý odpor k postupnému uznání transgenderových práv v kanadské společnosti, je podle něj zasazen v pevné víře v důležitost svobody projevu pro demokracii. Vášnivě oponuje myšlence, že pohlaví je sociální konstrukt, který nesouvisí s biologickým pohlavím a že spojení mezi oběma je jasné a univerzální, a že rozšířené přijetí transgender a genderově proměnlivých lidí, je prostě ignorantské ustupování politické korektnosti a falešnému relativismu. Schválení genderově neutrálních zájmen ze strany kanadské vlády a opatření, kdy odmítnutí používat tyto zájmena představuje diskriminaci transsexuálů, která je postižitelná podle zákona, je něco, co Peterson vehementně odmítá jako levicový útok na svobodu projevu.

Během dvou měsíců po odvysílání první z řady kontroverzních videí, Peterson poskytl desítky rozhovorů, byl předmětem stovek novinových zpráv a mnoha miliónů shlédnutí na jeho YouTube kanálu. Podařilo se mu vyvolat zuřivou debatu na kampusu Torontské univerzity a po celé zemi o roli vlády při omezování a vynucování řeči.
Jeho boj proti Bill C-16 a jeho odmítnutí používat genderově neutrální zájmena odráží náladu milionů lidí, nespokojených se socioekonomickou agendou, kterou  v současné době protlačují takzvané politické a intelektuální „elity“ v západní společnosti. [Zdroj]
 
————————————————————————————————————————————————————————

„Učíme studenty vysokých škol lži“ – rozhovor s Dr. Jordanem Petersonem

C2C Journal
Jason Tucker a Jason VandenBeukel

 
(Image: Marta Iwanek)
 
 Rozhovor s Dr. Jordanem Petersonem, autoři Jason Tucker a Jason VandenBeukel
 
~~~~~~~~~~~~~~~~~
 
Můžete nám stručně popsat pozadí vaší akademické kariéry a vaše zájmy?
 
Během prvních dvou let mého bakalářského programu jsem studoval politologii a anglickou literaturu. Velmi jsem se zajímal o politiku, ale to, co jsem se učil v oboru ekonomie a politických věd, prostě nebylo správně. Byl tam kladen příliš velký důraz na myšlenku, že ekonomické zájmy jsou hlavními motivátory pro lidské bytosti a to pro mě nebylo vůbec zřejmé. Trávil jsem spoustu času přemýšlením o studené válce a studená válka nebyla primárně ekonomický problém. Tak jsem začal s psychologií a moje zaměření bylo na klinickou psychologii. Dokončil jsem doktorát pod Dr. Robertem Pihlem a zabýval jsem se drogovou závislostí, alkoholismem a agresivitou – byl tam velký důraz na biologii. Svoji postdoktorantskou práci jsem dělal s Dr. Pihlem a Mauricem Dongierem. Pak jsem učil šest let na Harvardu a od té doby jsem na University of Toronto.
 
Mým hlavním zájmem vždy byla psychologie víry. Částečně náboženská víra a ideologie jako podkategorie náboženské víry. Jedno z Jungových tvrzení bylo, že cokoliv, čeho si člověk cení nevíce, je jeho bůh. Pokud si lidé myslí, že jsou ateističtí, znamená to, že jsou nevědomí o svých bozích. V sofistikovaném náboženském systému existuje pozitivní a negativní polarita. Ideologie tuto polaritu  zjednodušují a tímto démonizují a nadměrně zjednodušují. Začal jsem se zajímat o ideologii z větší části proto, že jsem se začal zajímat o to, co se stalo v nacistickém Německu, Sovětském svazu, během kulturní revoluce v Číně a během obdobných událostí na dalších místech světa. Soustředil jsem se převážně na nacistické Německo a Sovětský svaz. Obzvlášť jsem se zajímal o to, co vedlo lidi páchat zvěrstva ve službě jejich přesvědčení. Motto Muzea holokaustu ve Washingtonu je „nesmíme nikdy zapomenout.“ Pochopil jsem, že si nemůžete pamatovat něco, čemu nerozumíte. Lidé nerozumí holocaustu a nerozumí tomu, co se stalo v Rusku. V mém kurzu s názvem „Mapy významu“, který staví na knize, kterou jsem napsal a má stejné jméno, nastiňuji tyto myšlenky. Jedna z věcí, o které se snažím přesvědčit své studenty je, že kdyby byli v Německu v roce 1930, byli by nacisty. Všichni si myslí „já ne,“ ale to se mýlí. Byli to většinou obyčejní lidé, kteří spáchali ta zvěrstva, kterými se vyznačovalo nacistické Německo a Sovětský svaz.
 
Jedním z důvodů, proč jsem se zapletl do této kontroverze [s pohlavní identitou], bylo kvůli tomu, co vím o tom, jak se věci pokazily v Sovětském svaze. Mnoho z doktrín, které jsou základem právních předpisů, vůči kterým mám námitky, sdílejí strukturální podobnosti s marxistickými myšlenkami, které řídily sovětský komunismus. Vůči čemu mám největší námitky je vyžadování, aby lidé používavali tato vymyšlená slova, jako ,xeʻ a ,xerʻ, které jsou výtvory autoritářů [pro více informací o tématu autoritářů, autoritativních následovníků a psychologickém vlivu jejich technik podívejte se na tento článek, pozn. překl.]. V žádném případě nebudu používat jejich jazyk, protože vím, kam to vede.
 
Bylo mnoho případů, kdy se svoboda projevu stala cílem útoků, proč jste si vybral tento konkrétní problém?
 
Jedná se o zcela vynucenou řeč. Nejvyšší soud ve Spojených státech rozhodl, že vynucená řeč je nepřijatelná ze dvou důvodů. Jedním z nich je ochrana práva řečníka, druhým je chránit práva posluchače. Posluchač má právo být informován a instruován, aniž by byl příliš ovlivněn skrytými zdroji. Pokud je váš projev vynucený, nejste to VY kdo mluví, je to nějaký jiný subjekt, který vynucuje vaši řeč. Takže proto si myslím, že návrh zákona Bill C-16 je protiústavní. Používám americkou judikaturu, ale ty zásady platí. Dosud se to nedotlačilo až k našemu nejvyššímu soudu.
 
Pro mě se to stalo problémem, protože v žádném případě nebudu používat radikální, autoritářský jazyk. Studoval jsem to psychologicky a vím kam to vede.
 
Byl jsem také docela hluboce ovlivňen [Alexandr] Solženicynovou knihou Souostroví Gulag. Lidé říkají, že skutečný marxismus nebyl nikdy vyzkoušen – ne v Sovětském svazu, v Číně, v Kambodži, v Koreji, to nebyl skutečný marxismus. Tento argument je pro mě ve stejnou dobu falešný, otřesný, ignorantský a možná také zlovolný. Falešný, protože Solženicyn prokázal nade vší pochybnost, že hrůzy [sovětského systému] byly logickým důsledkem doktrín vložených do marxistického myšlení. Myslím, že Dostojevskij viděl, co se blíží, a Nietzsche o tom psal obsáhle v 80. letech 19. století, kdy detailně osvětlil tvrzení, která jsou obsažena v marxistické doktríně a varoval, že kvůli tomu ve 20. století zemřou miliony lidí.
 
Malujete docela bezútěšný obraz pro budoucnost.
 
Dějou se bezútěšné věci. Pro začátek, Bill C-16 vpisuje sociální konstrukcionismus do struktury zákona. Sociální konstrukcionismus je doktrína, podle které všechny lidské  role vznikají společensky. Jsou odděleny od základu biologie a od základu objektivního světa. Takže Bill C-16 obsahuje útok na biologii a implicitní útok na myšlenku objektivní reality. Je to také do očí bijící v politice Ontarijské komise pro lidská práva a Ontarijského zákona o lidských právech. Stojí v něm, že identita je pouze subjektivní. Takže člověk může být jeden den mužem a další den ženou, nebo mužem jednu hodinu a ženou v druhé.
 
(Image: Marta Iwanek)
 
Jak vidíte budoucnost veřejné diskuze v této zemi, pokud nezvrátíme průběh ve věcech jako je C-16?
 
Nemám ponětí. Myslím, že jsme v době chaosu a v době chaosu se může stát cokoliv. Nevím co se stane na univerzitě v příštím týdnu. V sobotu v 9:30 ráno proběhne  debata. Bude živě vysílána na mém YouTube kanálu. Nemám tušení, jaké budou důsledky debaty, nemám tušení jestli v lednu budu učit. Univerzita mi řekla, že pokaždé, když trvám na tom, že nebudu používat tyto [genderově neutrální] zájmena, pravděpodobnost že budu v lednu nadále vyučovat klesá.
 
Věříte, že vy nebo jiní by mohli být uvězněni za odmítnutí podřídit se těmto zákonům?
 
Není o tom pochyb. Tyto tribunály pro lidská práva, dostaly právo zadržet lidi pro opovrhování soudem. No, pokud nezaplatíte pokutu, znamená to opovrhování soudem. Moji soupeři říkají,  že ,jenom úmyslně strašíš. My ve skutečnosti nemáme takovou mocʻ. Tak proč potom měnit trestní zákoník? Proč tam vkládat dodatek o projevu nenávisti? Konečné slovo v právu je uvěznění. Není o tom pochyb. Když jsem 27. září natočil video a řekl jsem, že ,pravděpodobně samotné natočení tohoto videa je nezákonnéʻ. Nejen to, univerzita nese stejnou zodpovědnost jako já za jeho natočení, protože to je v tom kodexu lidských práv. Univerzita si přečetla ty zatracené právní předpisy a její právníci je důkladně pročesali a dospěli k přesně stejnému závěru, ke kterému jsem sám došel. To je důvod, proč mi poslali dva varovné dopisy. Jsou zodpovědní za všechno, co jejich zaměstnanci řeknou, ať už důsledky toho, co říkají, byly úmyslné nebo neúmyslné, bez ohledu na to, zda byla či nebyla podána stížnost.
 
Zahrnuje to věci, které moji zaměstnanci říkají ve svém soukromém čase?
 
Zahrnuje to všechno co říkají. Nezáleží na tom, zda si lidé stěžují, nebo ne. Platí to i v případě, že si nikdo nestěžuje, nebo dokonce i v případě, že důsledek je neúmyslný. Druhá věc, která je zabudována do tohoto zákona a souvisejících nařízení – a to je také ve stále větší míře případ tribunálů sexuálního obtěžování na univerzitách, kterou vláda [ontarijské premiérky Kathleen] Wynneové prosazuje jako zběsilá – změnili dva právní principy. Již neplatí ,nevinný předtím, než je prokázána vina,ʻ nyní to je ,převaha důkazůʻ a není to o úmyslu, ale o výsledku. Tyto transformace jsou tak dalekosáhlé, že je to skoro nepředstavitelné.
 
Chcete tím naznačit, že změnili zákonnost, tak jak ji tradičně chápeme?
 
Udělali to. Řeknou ,to co jste řekl, zranilo mé cityʻ – a toto je součástí útoku na objektivní svět – váš záměr je irelevantní. Moje subjektivní reakce je určujícím faktorem.  Představa, že by se odvážili zpochybnit doktrínu o záměru, je k nevíře.
 
Jste překvapen, že téměř polovina výboru konzervativní strany Kanady hlasovala pro C-16 ?
 
Nejen to, neprobíhá právě teď kongres vedení? Nevyjádřil se k tomu jakýkoliv z kandidátů? Ne. Proč? Protože se bojí. Myslím si že skutečnost, že to nikdo nekomentoval, svědčí o tom, jak i pro konzervativce, a to zejména v Kanadě, zašel tento požadavek ortodoxie tak daleko, že dokonce i konzervativci se bojí být konzervativní. Tuhle věc není snadné pochopit. Můžete se zeptat: „proč jednoduše nemůžeš oslovovat lidi tak, jak chtějí být nazýváni?“ Když někdo zpochybní, jak používáte zájmena, zcela vás to vykolejí. Nevíš proč používáš zájmena, která používáš. Používáš je, protože je všichni ostatní používají – je to společenská konvence. Pak někdo jiný řekne, že „jde o znamení respektu použít zájmeno a je to známka respektu používat zájmeno na základě něčí volby“. Jedná se o filozofické útoky ve velkém měřítku. Pokud na ně nejste připraveni, potom jediné, co můžete dělat, je se potácet se dokola a vaše výchozí reakce bude „no, možná bychom měli být slušní“.
 
Takže možná někteří z nich pro to hlasovali, protože nerozumějí těmto filozofickým otázkám a prostě nikoho nechtěli urazit?
 
To je důvod, proč se snažím tyto argumenty rozebrat. Za prvé, „on“ a „ona“ nejsou známky respektu. Jsou to nejobyčejnější pojmy. Pokud o někom mluvím jako  o „něm“, nebo pokud mluvím o někom jako o „ní“, není to známka respektu, je to jen nejjednodušší a nejzjevnější kategorizace. Není v to tom nic, co by bylo individuální nebo charakteristika respektu. Za druhé, nemáte právo ode mne vyžadovat, abych vůči vám dělal cokoliv s respektem. To nejlepší, v co můžete ode mne doufat, je skeptická neutralita a odvážná důvěra. Toť vše. Víc ode mě nemůžete očekávat.
 
Mohl byste definovat ty dva termíny?
 
Skeptická neutralita je to, že vy jste kbelík hadů, stejně tak jako já. Nicméně, pokud jste ochotný dodržovat své slovo, a já jsem ochoten dodržovat své slovo, pak jsme schopni se zapojit do vzájemně prospěšných interakcí, proto to udělejme. Důvod, proč jsem řekl odvážná důvěra, je ten, abych ji odlišil od naivity. Naivní lidé si myslí, že každý je dobrý. To není pravda, každý není dobrý. Ale jednat způsobem, který je nepřátelský a skeptický a antisociální, je zcela kontraproduktivní. Takže co uděláte, pokud jste dospělý člověk, řeknete ,no jo, máš svou temnou stránku, já taky. To neznamená, že se nemůžeme zapojit do produktivních interakcíʻ. Děláme to tak, že dodržujeme naše zatracené slovo. Poctivost nás zjednodušuje do bodu, kdy se můžeme zapojit do vzájemně prospěšných interakcí. Ale určitě nezískáte můj respekt tím, že jej budete vyžadovat. Nemáte vůbec žádné právo žádat, abych si vás vybral jako jakýmkoliv způsobem výjimečnou osobu.
 
Takže bychom neměli říkat někomu ,Vaše Veličenstvoʻ jen proto, že si o to řeknou?
 
No, to je další problém, který se skrývá pod argumentem subjektivity, jakmile se začnete rozcházet s identitou na základě objektivity. Tito lidé [zastánci více genderových identit a zákonů na jejich ochranu] tvrdí, že identita je sociální konstrukt, ale i když je to jejich základní filosofické tvrzení, které zasadili do zákona, sami tyto zásady nedodržují. Místo toho spadají přímo do subjektivity. Říkají, že vaše identita není nic víc, než váš subjektivní pocit toho, co jste. No, je to také úžasně chudá představa o tom, co představuje identitu. Je to jako tvrzení egocentrického, dva roky starého dítěte, a myslím to technicky. Vaše identita není jen to, jak vidíte sami sebe. Je to také o tom, jak o sobě přemýšlíte, co víte sami o sobě, je to váš informovaný úsudek o sobě. Vzniká při vyjednáváni s ostatními lidmi, pokud jste tedy jen trochu civilizovaní, protože jinak vás nikdo nebude moci vystát. Pokud vaše identita není hybrid toho, co jste a co jiní lidé očekávají, pak jste jako dítě na hřišti, se kterým si nikdo nemůže hrát.
 
Navíc, vaše identita je praktický prostředek, který slouží k vašemu manévrování životem. Ve vaší skutečné identitě jste právník, jste doktor, jste matka, jste otec, máte roli, která má hodnotu pro vás i ostatní. Nic z toho není subjektivně definováno. Takže to je naprosto absurdní a filozoficky primitivní a psychologicky špatně. Přesto je to zabudované do zákona. Myslím, že podle zákona je diskuze o biologii a pohlaví nezákonná. Myslím, že jsme dostali ochutnávku  ěhem mého rozhovoru v programu TVO Agenda, kde [profesor transgenderových studií z University of Toronto] Nicholas Mack řekl, ,že vědecký konsenzus v posledních čtyřech desetiletích je takový, že neexistuje žádný biologický rozdíl mezi muži a ženami ʻ. To je absurdní tvrzení. Mezi pohlavími existují rozdíly na všech úrovních analýzy. Existují stupnice mužskosti / ženskosti, které byly derivovány; v podstatě se jedná o sekundární derivace identifikátoru osobnosti. Existují obrovské osobnostní rozdíly mezi muži a ženami. Je tu literatura, která zkoumá rozdíly osobností mužů a žen v mnoha, mnoha společnostech po celém světě. Myslím, že největší studie sledovala 55 různých společností. A vytváří žebříček společností podle sociologické a politické rovnosti. Hypotéza byla taková, že pokud je prostředí rovnoprávné pro muže i ženy, zmizí rozdíly mezi nimi. Jinými slovy, pokud budete zacházet s chlapci a děvčaty stejně, rozdíly mezi nimi zmizí. Ale to není to, co studie ukázaly. Ve skutečnosti dojde k nárůstu rozdílů. Mluvíme o studiích desítek tisíc lidí. Sociální konstrukcionistická teorie byla otestována. Neuspěla. Pohlavní identita je rozhodně biologicky předurčena.
 
Vidíte nějaké paralely mezi tímto případem a některými dalšími kauzami ,sociální spravedlnostiʻ, ke kterým došlo v posledních několika letech, jako Black Lives Matter nebo IdleNoMore?
 
Je to všechno nedílnou součástí té samé věci. V jádru naší kultury probíhá válka. Spousta lidí hovořila o politické korektnosti a o skutečnosti, že je zhoubná. Často se stává, že se to vytratí do éteru. Myslím si, že to co jsem udělal, bylo jiné, protože jsem řekl, že je něco, co neudělám. Přehouplo se to z obecné roviny do specifické. V křesťanství je myšlenka všeobecného Krista, který je „Slovo“ jež Bůh použil, aby promluvil pořádek do chaosu. Pak je tu konkrétní Kristus, tesař na Blízkém východě před 2 000 lety. Tudíž v křesťanství existuje tento podivný pojem mezi tímto obecným principem, což je obecně řečeno logos; logos je ta věc, která je prostředníkem mezi řádem a chaosem a je v principu velmi abstraktní; a konkrétní lidská bytost, která měla konkrétní identitu, svázánou s konkrétním časem a místem, tvořící archetypálního jednotlivce, a to vytváří neuvěřitelně působivý příběh. Ten archetypální je příliš abstraktní. Je to jako když se řekne ,dobří vyhráliʻ –  není tam žádný příběh. Myslím, že to co jsem udělal bylo, že jsem z obecného vytvořil něco konkrétní a specifické a stanovil hranici. Cena, kterou zaplatíte za stanovení hranice – zejména pokud jde politicky korektní záležitost – je, že budete veřejně lynčováni za bigotnost. Lidé pro sociální spravedlnost jsou vždy na straně soucitu a ,práva obětí,ʻ takže pokud máte námitky vůči čemukoliv, co dělají, okamžitě se z vás stane pachatel. Neexistuje pozice kde byste mohli stát, aniž by jste byli haněni, a to je důvod, proč se to neustále plíží v před.
 
(Image: Marta Iwanek)
 
 Není to logický výsledek taktického uplatnění Saula Alinskyho?
 
To je přesně ono.  Víte, pokud nahradíte soucit za vztek, pak pochopíte autoritářskou levici. Nemají soucit, není tam žádný soucit. Neexistuje vůbec žádný soucit. Je tam v zásadě jen rozhořčení.
 
V úvodníku National Post jste napsal, že „slova jako zhe/zher jsou předvoj radikálně levicové ideologie, která se děsivě podobá marxismu“. Můžete to upřesnit?
 
Přiřazená identita je útlak. Přiřazená identita je identita, která je vám přiřazena mocenskou strukturou – patriarchátem. Jediný důvod, proč vám patriarchát přiřadí statut, je, aby vás utlačoval. Tudíž jazyk, který vás osvobodí z tohoto statutu, je revoluční jazyk. Takže jako příklad revolučního jazyka rozmetáme kategorie pohlavní identity, protože koncept ženy je utlačující. Antipatriarchální filozofie je založena na myšlence, že všechny sociální struktury jsou utlačující a to je asi tak vše. Tudíž útočit na strukturu znamená zpochybnit její kategorická schémata na všech možných úrovních analýzy. A mezi ty nejzásadnější, se kterým antipatriarchální radikálové přišli, je pohlaví. Je to část identity, kterou děti obvykle pochopí okolo dvou let – je to značně fundamentální. Dalo by se argumentovat, že neexistuje nic fundamentálněhšího. I když nevím o ničem, co by bylo zásadnější, základnější, a co by bylo považováno za více nezpochybnitelné, dokonce i před pěti lety.
 
Domníváte se, že by společnost měla vůbec stanovovat meze, pokud jde o omezení projevů nenávisti?
 
Ne. Zákony na projevy nenávisti jsou špatné. Otázka – ne otázka, ale TA otázka – je, ,kdo bude definovat nenávist?ʻ Tím nechci říct, že neexistuje něco takového jako projevy nenávisti – jasně že existuje. Zákony na projevy nenávisti potlačují a to myslím v psycho-analytickém smyslu. Zaženou [projevy nenávisti] do podzemí. Není to dobrý nápad, protože věci se opravdu vyostří, když jsou zahnány do podzemí. Nezmizí, jednoduše hnisají a nepodléhají korekci. Natočil jsem nějaká videa a ta se stala předmětem obrovského množství korekce během posledních šesti týdnů. Nemám na mysli pouze od mé veřejné reakce, ale také částečně z reakce univerzity, částečně od skupiny přátel, kteří zkoumají moje videa a kritizují je, co to jde. To je důvod, proč je svoboda projevu tak důležitá. Můžete se snažit formulovat nějaký argument, ale když se s ním vytasíte na veřejnosti, je tu kolektivní pokus to změnit a vylepšit. Takže ohledně problematiky projevů nenávisti – řekněme, že někdo je popírač holocaustu, protože to je běžný scénář – chceme, aby ti lidé byli vidět na veřejnosti, abyste jim mohl říct, proč jsou historicky ignorantští a proč jsou jejich názory neopodstatněné a nebezpečné. Pokud je zaženete do podzemí, není to tak, že se přestanou mezi sebou bavit, jenom se nebudou bavit s někým, kdo s nimi nesouhlasí. To je opravdu špatný nápad a to je to, co se právě teď děje ve Spojených státech. Polovina země nemluví s druhou polovinou. Víte, jak se říká lidem, se kterými nechcete mluvit? Nepřátelé.
 
Pokud máte nepřátele, máte válku.
 
Jestliže přestanete mluvit s lidmi, buď se jim podřídíte, nebo proti nim jdete válčit. Takové jsou vaše možnosti a nejsou to dobré možnosti. Je lepší si promluvit. Pokud zavedete omezení na řeč, pak nemůžete skutečně hovořit o složitých věcech, o kterých je třeba mluvit. Mám za sebou asi 20 000 hodin klinické praxe a 20 hodin týdně dělám jen to, že mluvím s lidmi o těžkých věcech – ty nejhorší věci, které se dějí v jejich životech. Jsou to vždy těžké konverzace. Konverzace, které jsou nejléčivější jsou zároveň ty, které jsou nejtěžší a nejnebezpečnější. Většina normálních lidí nebude  mít tyto konverzace. To je důvod, proč se tolik manželství rozpadá. Lidé nemají tyto konverzace rádi. Částečně je to i proto – řekněme, že se nepohodnete s vaší ženou a vy víte, že je toho víc, než jen ta malá věc, která ji trápí a zeptáte se , na co jsi OPRAVDU naštvanáʻ? Zkuste to odhalit. Možná zjistíte, že je rozrušená z něčeho, co její dědeček udělal babičce před dvěma generacemi a co dosud nebylo vyřešeno v rámci rodiny, a to je ten určující prvek jejího přístupu v přítomném okamžiku. Pokud to ale rozbalíte, nemusíte to prožívat znovu a znovu.
 
Dále je tu také myšlenka, že byste neměli říkat věci, které zraňují city lidí – to je filozofie soucitné levice. Je to tak dětinské, až je to mimo chápání. Co že to Nietzsche řekl: ,můžete posoudit ducha člověka množstvím pravdy, kterou je schopen tolerovat.ʻ Říkám to i svým studentům, poznáte, kdy jste vzděláván, protože jste zděšen. Takže pokud je to příjemné a bezpečné, je to jako byste se nic neučil. Lidé se učí věci po zlém.
 
Co se stane, když ta pravda skutečně přispěje k násilí proti skupinám?
 
Vybíráte si svůj jed a svoboda slova je ten správný jed. Existují skupiny, které obhajují nenávist, ale o to nejde. Jde o to, zda jejich potlačování to zlepší nebo zhorší. Řekl bych, že [jejich  potlačováním] se to prostě zhorší. Je tu spousta případů, kdy nemáte možnost dobré volby. Lidé si myslí, že stačí, abyste je nenechal mluvit a že to zmizí. Ale tak to vůbec nefunguje. Ve skutečnosti pokud jsou paranoidní, jenom jim zdůvodníte jejich paranoiu. Tím, že je vytlačíte do podzemí, je neoslabíte. Pouze jim dáte něco přesvědčivého, proti čemu mohou bojovat. V jejich vlastních očích z nich uděláte hrdiny.
 
Můžete se vyjádřit ke konrétní odpovědi Torontské univerzity, k dopisu který jste obdržel od děkana Fakulty umění Davida Camerona?
 
Probrali to se svými právníky a dělají přesně to, co personalisté pokaždé dělají. Pokud se chcete někoho zbavit, napíšete jim dopis. Řeknete jim, co dělají špatně, řeknete jim, aby přestali a řeknete jim to slušně. Poté napíšete druhý dopis a řeknete jim to samé, ale už ne tak slušně. Pak jim dáte třetí dopis a poté, co jim dáte třetí dopis, pokud se nepodřídí, pak můžete dělat co chcete, protože za sebou máte zdokumentovanou historii. Právníci se podívali na opatření na webových stránkách OHRC a dospěli k závěru, že můj výklad zákona je naprosto správný. Je to však mnohem horší. Je to jako ,v pořádku, je to v rozporu se zákonem, univerzita se má řídit zákonem a já to nedělám, alespoň principiálně.ʻ Takže mají právní a etickou povinnost udělat to, co udělali, ale udělali to klamavým způsobem. V prvním dopise mě nesprávně citovali. Tak jsem jim řekl, ,měli byste vzít tento dopis zpět a přepsat ho, protože to není přesné a pokud mi chcete dát varovný dopis, je ve vašem nejlepším zájmu, aby to bylo správné.ʻ Druhý dopis byl mnohem horší. Stálo v něm, že jsem přispěl k této atmosféře strachu a nebezpečí na akademické půdě, o čemž jsem si myslel, že je za prvé falešné a nepodložené tvrzení, ale když zmínili, že obdrželi mnoho dopisů od skupin na univerzitním kampusu, nezmínili těch 500 dopisů, které jsem obdržel od mých příznivců a o kterých vím, protože jsem obdržel jejich kopie. Nezmínili petici s 10 000 podpisy, kterou jsem také obdržel. To je ta lež. Nemuseli to vynechat. Mohli říct, ,chápeme, že na to existuje celá řada názorů a vy máte značnou podporu veřejnosti. Ale pravda je taková, že tak jak tomu rozumíme, to je nezákonné a je naší povinností vám to sdělit, budete muset dodržovat univerzitní nařízení a právní předpisy.ʻ Mohli to udělat, ale neudělali.
 
Potom, když jsme se po druhém dopise začali bavit o debatě, šel jsem si promluvit s Davidem Cameronem. Myslel jsem, že jelikož se tady jedná o téma velkého veřejného významu, možná bychom o tom měli vést diskuzi. To je to, co by univerzita udělala, kdyby to bylo civilizované místo, takže jsem to doporučil Cameronovi. Šel s tím za univerzitní administrativou a oni souhlasili. Ale dali mi omezení: během debaty nesmím opakovat tvrzení, že nebudu používat tato preferovaná zájmena. Je trochu absurdní, že budeme mít debatu o svobodě projevu  a já nemohu opakovat ústřední tvrzení, které odstartovalo celou diskuzi. Tak jsem jim napsal a řekl jsem: „podívejte, děláte to špatně. Místo toho, abyste mi řekli: „podívej, nemůžeš to říct,“ co BYSTE MĚLI, je říct „možná nemáte pravdu, ale mělo by vám být umožněno to říct a my vás podpoříme až k Nejvyššímu soudu .  Všechny naše právní prostředky využijeme pro vaši obranu a budeme s nimi bojovat soudní cestou.“ Cameron kategoricky prohlásil, že to neudělají. Museli si vybrat mezi sociální spravedlnosti nebo svobodou projevu. Vybrali si sociální spravedlnost – což je rovnost, nebo rovnost výsledku – protože to je to, co vyučují. Rozhodl jsem se, že se debaty zúčastním tak jako tak, protože celkově vzato ne vždy máte dobrou volbu. Rozhodl jsem se vzít menší ze dvou zel a zúčastnit se debaty.
 
Takže, jen abychom objasnili vaše myšlení ohledně C-16. Myslíte si, že vaše YouTube video to rozhodně porušuje?
 
Univerzita si to myslí. Já si to myslel. Četl jsem ty zatracené zákony. Podíval jsem se na ty zákony na webových stránkách ontarijské Komise pro lidská práva, protože si myslím, že to jsou ti lidé, kteří za tím vším stojí. Text na této webové stránce je z technického hlediska otřesný – je nesouvislý. Je to pologramotná, filozoficky neznalá, zlovolná malá klika, která za tím stojí. Očekávali byste lepší úroveň od těchto jakoby soudců.
 
Co byste chtěl dosáhnout na konci toho všeho?
 
Doufám, že budu moci i nadále vzdělávat lidi, jak na univerzitě a, pokud ne na univerzitě, tak na YouTube. Poprvé v historii lidstva má mluvené slovo stejný dosah a dlouhověkost jako psané slovo. Nejen to, prostor mezi vyřknutím a publikací je nulový. Před třemi měsíci někteří z mých výzkumných asistentů psali přepisy mých přednášek, aby lidé mohli sledovat mé přednášky s titulky, protože je pro lidi jednodušší je sledovat a díval jsem se na můj nárůst z hlediska odběratelů a napůl v žertu jsem si říkal, že bych brzy mohl mít více odběratelů na mém YouTube kanálu, než má University of Toronto studentů. Nevím co to značí. Možná, že univerzita už umírá. To by mě nepřekvapilo. Myslím že obrovské části univerzity jsou nenávratně zkorumpovány: sociologie, pryč; antropologie, pryč; historie, velké kusy z ní jsou pryč, klasikové, literatura, sociální práce, politologie na mnoha místech, a to nezahrnuje ženská studia, etnická studia. Ta pravděpodobně byla již od začátku ztracená a mnohem se to zhoršilo. Domnívám se, že teď, s výjimkou větve vědy, technologie, inženýrství, matematiky (STEM) [v angl. originálu science, technology, engineering, mathematics (STEM), nebo-li stonek, kmen, nebo pramenit, pozn. překl.], že univerzity nadělají více škody než užitku. Podle mě ve Spojených státech produkují vyučené sluhy, protože školné šlo tolik nahoru a nemůžete vyhlásit bankrot na své studentské půjčky. Učíme vysokoškoláky lži a podlézáme jim a vidím to jako kontraproduktivní.
 
Dokonce tu je i program proti psychologii na OISE [Ontario Institut pro výzkum ve vzdělávání]. Začalo to když se zbavili [Kena] Zuckera, a nezastavíte se u jedné osoby. Zucker byl více než věrohodný psycholog. Vedl velmi dobrý program pro lidi, kteří měli genderovou dysphorii [nespokojenost se svým pohlavím, pozn. překl.] a byl konzervativní. Zuckerův postoj byl takový, že pokud máte dítě, které si stěžuje na své pohlaví, sledujte jej a uvidíte co se stane a vyvodíte závěry z výzkumu. Osmdesát procent z nich se prohlásí za homosexuály, devadesát procent se v dospělosti zabydlí ve své biologické identitě. Jeho logický závěr byl, aby nevytahovali ten zatracený chirurgický nůž  a nezačínat s hormony příliš brzy. No, to vše je pryč – nyní je nezákonné, aby lékaři zpochybňovali rozhodnutí tříletého dítěte, že on je ona. A v případě, že rodiče chtějí začít s biologickou přeměnou, je nezákonné, aby to lékař odmítnul.
 
Viděli jste, že Lauren Southern si v Ontariu změnila identitu na muže  [Laura Southern je reportérka, která natočila reportáž o tom, jak je velmi snadné si úředně změnit pohlaví bez hlubšího přezkoumání, pozn. překl.]? To vám ukazuje, co zákon provedl s lékaři. Ten lékař ji nemohl zpovídat, protože je to nezákonné. Takže teď je Lauren Southern podle občanského průkazu muž. Šla do kiosku Ontario Služby na vysokých podpatcích a namalovaná. Nečekala, že se jí podaří dostat ten zatracený průkaz. To také znamená, že vláda je tak zamotaná do této šlamastyky, že skutečně obětuje svoji vlastní identifikační kartu. Zamyslete se nad tím – přemýšlejte o tom, co se stane s naší společností, pokud by se totožnost lidí stala nestabilní.
 
Během vašeho rozhovoru s Gad Saadem jste řekl, že svoboda projevu je – „Právo a možná i povinnost vést diskuzi, která je zaměřena na řešení vážných problémů.“ Co se stane, když se samotná diskuze stane zbraní?
Chyby se hromadí a nastane chaos. Dlouhou dobu studuji mytologii. Příběh o povodni znamená, že pokud dostatečně pokřivíte věci, všechno se rozpadne. Pokud budete zasahovat do mechanismu, kterým lidé formulují problémy, to jak je řeší a uskutečňují jejich realizaci, pak budou problémy narůstat a násobit se. To je hydra – uříznete jednu hlavu, sedm doroste. Tyto věci se mohou rozmnožit mimo jakoukoliv kontrolu mnohem rychleji, než si lidé myslí.
 
 
(Image:
Marta Iwanek)
 
 
Je to částečné vysvětlení výsledku voleb ve Spojených státech?
 
Demokraté se v 70. letech rozhodli, že se vykašlou na dělnickou třídu a budou hrát politiku identity, a dělnická třída jim to vrátila. [Hillary Clintonová] ztratila podporu všech bývalých průmyslových států. Musíte se hodně snažit, abyste ztratili průmyslové státy, pokud jste demokrat. Takže dostali přesně to, co si zasloužili. A všichni levičáci se obávají, že Trump je pravicový demagog. Je to šílené – je to liberál. Podporoval Clintona. Můžete o něm říct, že je oportunista, narcistický, ale není to žádný pravicový demagog. Nemyslím si, že je víc narcistický či oportunní než Newt Gingrich, nemyslím si, že je víc narcistický či oportunistický než Hillary Clintonová. Nemyslím si, že to co se stalo v USA, je v něčem překvapující. Myslím si, že levice říká: „Můj bože, to je katastrofa.“  Není to o nic větší katastrofa, než Margaret Thatcherová nebo Ronald Reagan, pokud jde o pravicovou demagogii. Z hlediska závažnosti si nemyslím. že jde o něco jiného ​​než Reaganova revoluce, nebo to co se stalo s Thatcherovou. Trump je umírněný. Je hlučný umírněnec a je trochu populista, ale v podstatě je stále umírněný – a lidé se chovají, jako kdyby byl Hitler. Mohli byste mít Hitlera – ale rozhodně to není Trump. Byl kvalifikovaným kandidátem? Ne, nemyslím si to, ale spoustu věcí udělal správně a jednou z nich bylo, že neměl po celou dobu stejnou otřepanou řeč a byl přirozený. Lidé si toho všimli a řekli si „žádný jeho projev není vyumělkovaný. Je to trochu blbec, ale alespoň víme co si myslí.“ Pak šli lidé do volební místnosti a řekli si „seru na to, budu volit Trumpa“ a to taky udělali. Bylo to jako s Brexitem. Levice příliš tlačila na pilu, vymýšlela nesmysly a lidé si řekli „už toho máme dost“ a demokraté se poté vykašlali na dělnickou třídu. Nejsem obdivovatel Sanderse, protože si myslím, že jím prosazovaný druh socialismu je neudržitelné řešení, ale rozhodně mi je jasné, že dělnická třída ve Spojených státech je v háji od roku 1975. Její sociální instituce se rozpadají, její mzdy nerostou, pokrok Indie a Číny byl na úkor americké dělnické třídy. Pak si intelektuálové myslí „ach ti burani, jsou tak hloupí.“ Živnostníci NEJSOU hloupí. Ve skutečnosti mívají mnohem více zdravého rozumu, než většina intelektuálů, které znám, i když nejsou tak dobří při  formulování svých argumentů.
 
Jak byste definoval bojovníky za sociální spravedlnost?
 
Jsou to ti, kteří používají soucit jako zbraň. 
 
Vnímáte kulturu sociální spravedlnosti jako hrozbu pro demokracii, a proč?
 
Absolutně. V autoritativně politicky korektních typech není nic, co by mělo nějakou vděčnost vůči jakýmkoliv institucím. Mají heslo – patriarchát. To je všezahrnující. Znamená to, že jediné, co naše společnost je, že je zkažená. Neexistuje žádná mez, myslí tím všechno. Podívejte se na internet, podívejte se na deset webových stránek ženských studií. Vyberte je náhodně. Přečtěte si je. Tvrdí, že „západní civilizace je zkažený patriarchát, až do samotného zatraceného jádra. Musíme to svrhnout.“
 
Což zahrnuje demokracii, což zahrnuje liberalismus, což zahrnuje lidská práva.
 
Zahrnuje to úplně všechno. Celou stavbu. A s čím to srovnávají? S utopií. Proč si myslíte, že feministky jdou po Ayaan Hirsi Ali? Ta žena je hrdinka. Pochází ze Somálska. Vyrůstala ve velmi represivním patriarchátu – v tom skutečném. Utekla z dohodnutého sňatku a přestěhovala se do Holandska a zamilovala se do Holandska. Dvě věci jí opravdu udeřily předtím, než šla na univerzitu a stala se studentem osvícenství. První věc – stála na místě, kde byla veřejná doprava a digitální cedule ukazovala čas, kdy veřejná doprava přijede, a ta dorazila přesně, kdy ukazovala že přijede. Bylo to pro ni neuvěřitelné. A ta druhá věc, které nemohla uvěřit bylo to, že policie vám pomůže. Víte že jste v civilizované zemi, když vás policie neznásilní a neokrade o všechno co máte.  Lidem z radikální levice na ničem z toho vůbec nezáleží.
 
Je ještě něco, co byste chtěl dodat?
 
Ptal jste se, co mohou lidé dělat. Mohou odmítnout. Mohou odmítnout, aby byli dále tlačeni tímto směrem. Cokoliv, co je založeno na skupinové identitě, toho se musíme zbavit. Obyvatelé Alberty byli velmi skeptičtí vůči Pierre Trudeauovi a všem jeho změnám, zejména zavedení Listiny práv a taky měli pravdu. Nikdy jsme v Kanadě neměli mít listinu lidských práv. To byl import francouzského občanského práva nad anglické zvykové právo a byla to chyba. V anglickém zvykovém právu máte veškerá práva která existují, kromě těch které jsou výslovně zakázána zákonem. Ve francouzském systému vyjmenováváte jednotlivá práva lidí – to budí dojem, že práva jsou vám udělena vládou a to není pravda. Pak jsme začali víc mluvit o identitě v Kanadě a to byl odklon od tradice individualismu osvícenství.
 
Popíráte existenci diskriminace na základě pohlaví nebo rasy? 
 
Nemyslím si, že ženy byly diskriminovány, to je podle mě otřesný argument. Za prvé, víte z čeho museli lidé vyžít v roce 1885 přepočítáno na dolary v roce 2010? Z jednoho dolaru denně. První věc, kterou stanovíme, je, že život byl mizerný pro všechny. Nežili jste příliš dlouho. Pokud jste byla žena, byla jste téměř pořád těhotná a vyčerpaná a napůl mrtvá v 45 letech. Muži pracovali v hrůzných podmínkách, které si ani nemůžeme představit. Když George Orwell napsal knihu Cesta k Wigan Pier, ti horníci, které studoval, pochodovali do práce shrbení dvě míle pod zemí před tím, než začali šichtu. Pak pochodovali nazpátek. [Orwell] řekl, že nebyl schopný ujít 200 yardů v jednom z těchto tunelů, aniž by dostal tak silné křeče, že ani nemohl vstát. Ti chlapi byli bezzubí v 25 letech a končili v 45. Život před 20. stoletím byl pro většinu lidí brutální mimo jakékoliv srovnání. Představa, že ženy byly za těchto podmínek utlačovanou menšinou, je šílené. Lidé pracovali 16 hodin denně z ruky do pusy. Moje babička byla žena zemědělce v Saskatchewanu. Ukázala mi fotku dříví, které nasekala na zimu. Žili ve srubu, který byl o něco menší než první patro tohoto domu. A ta hromada dřeva, kterou nasekala, byla třikrát delší a stejně vysoká. A to dělala ve svém volném čase, protože také vařila pro skupinu, která mlátila obilí, starala se o své čtyři děti, pracovala na farmách jiných lidí jako služka a starala se o zvířata. Pak ve 20. století někteří lidé  zbohatli natolik, že některé ženy byly schopny pracovat mimo domov. To začalo ve 20. letech 20. století a opravdu se zrychlilo během druhé světové války, protože ženy byly vtaženy do továren, zatímco muži šli do války. Muži bojovali a umírali, a to jsou do značné míry dějiny lidstva. A pak v 50. letech, kdy Betty Friedan začala kňourat o těžkém údělu žen, tedy, vojáci se vrátili z války domů, všichni začali zakládat rodiny, ženy byly vytaženy z továren, protože chtěly mít děti a to je doba, kdy začaly být utlačovány. Žádná rovnost pro ženy před antikoncepční pilulkou neexistovala. Je naprosto šílené předpokládat, že by bylo možné, aby něco takového mohlo nastat. A feministky si myslí, že v 60. letech 20. století vytvořily revoluci, která osvobodila ženy. To, co osvobodilo ženy, byla antikoncepce a ještě uvidíme jak to dopadne. Existují důkazy, že ženy, které berou antikoncepci, nemají rády mužné muže kvůli změnám v hormonální rovnováze. Je možné testovat ženskou preferenci mužů. Můžete jim ukázat fotografie mužů a změnit šířku čelisti a zjistíte, že ženy které neberou antikoncepci preferují muže se širokou čelistí když ovulují a mají rády muže s úzkou čelistí když neovulují, a muži s úzkou čelistí jsou méně agresivní. Všechny ženy, které berou antikoncepci, jako by neovulovaly, takže je možné, že spousta té antipatie, která existuje právě teď mezi muži a ženami, existuje kvůli antikoncepční pilulce. Myšlenka, že ženy byly diskriminovány v průběhu dějin, je otřesná.
 
A teď skupiny, které byly diskriminovány. Co s tím uděláte? Jediné společnosti, které nejsou otrokářské společnosti, jsou západní osvícenské demokracie. To je vše. Ve srovnání s utopií to je mizerný. Ale ve srovnání s všude jinde – lidé nemigrují na Střední východ, aby tam žili a je pro to dobrý důvod.
 
Druhá věc je provést multivariantní analýzu. Například pokud chceme předpovědět dlouhodobou úspěšnost v životě v západních zemích, tak mezi dva nejlepší ukazatele patří inteligence a svědomitost. Inteligentní lidé se tam dostanou první a svědomití lidé tvrdě pracují. Představuje to zhruba 30 procent rozptylu v dlouhodobém úspěchu v životě. Není v tom žádná diskriminace, jde jen o kompetentnost. A co ženy a skleněný strop? To je mnohem komplikovanější, než se zdá. Například jsem se léta zabýval velkými advokátními kancelářemi. Nejsou schopny udržet své ženy. Všechny velké advokátní kanceláře přijdou o všechny své ženy po třicítce. Víte proč? Je to snadné. Ženy se páří napříč a nahoru v hierarchii dominance, takže ženy ve velkých advokátních kancelářích, kterým je více než 30 let a jsou vdané, možná vydělávají $300 000 ročně. Stejně tak jejich partneři. Nepotřebují vydělávat $600 000 ročně. Pokud chcete vydělávat $300 000 ročně jako právník, váš život je následovný: pracujete naplno 60-80 hodin týdně a máte pohotovost. Pokud váš japonský klient zavolá ve 3:00 v neděli ráno, vaše odpověď bude „ano, ihned to udělám“, protože vám platí $750 za hodinu. Tyto ženy jsou velmi svědomité, skvělé studentky, brilantní v právnické škole a hvězdné v advokacii. Pak se stanou společníkem a řeknou si „proč mám do prdele pracovat 80 hodin týdně?“, protože takto myslí duševně zdraví lidé. Takže jsou to muži, kteří jsou na samotném vrcholu profesí. Ale nejsou to všichni muži, je to malé procento divných mužů. Mají IQ 145 nebo vyšší a jsou šíleně soutěživí a tvrdě pracující. Nezáleží na tom, kam někoho takového umístíte, budou pracovat 80 hodin týdně. Důvod, proč to muži dělají více než ženy je ten, že postavení činí muže sexuálně atraktivními. Muži jsou hnáni dopředu postavením – jak biologickým tak i společenským – způsobem který neplatí u žen. Takže skutečný problém, když se podíváte na tyto pozice a řeknete si „ach to jsou nádherné, luxusní pozice hojnosti a relaxace“. To je nesmysl. Tito lidé pracují tak tvrdě, že je to téměř nepředstavitelné. Většina lidí nejenže to není schopna dělat, ale není ani šance, že by to chtěli. Většina žen se stane  společníkem ve třicítce. Je komické, že třicítka je doba, kdy opravdu začnete mít svůj vlastní život. V 18 jste stejný jako každý jiný nezkušený osmnáctiletý, všichni jste stejní. Když už je vám třicet, máte dostatek osobních zkušeností proto, abyste si svým způsobem vytvořili vlastní život, a většina lidí si uvědomuje „no teda nechci pracovat 80 hodin týdně.“ Chtějí založit rodinu a nemají čas. A pak, když založí rodinu tak zjistí, že když máte dítě, tak se nejedná o obecné dítě, je to nový člověk ve vaší rodině. Tato nová osoba je ta nejdůležitější věc pro vás. Tečka. Takže ženy se dostanou do tohoto bodu, mají dvě děti a řeknou si „budu mít malé děti jen pět let, myslíte si, že budu pracovat osmdesát hodin týdně? Vydělávat peníze které nepotřebuji? Dělat něco, co se mi nelíbí? Nebo budu trávit čas se svými dětmi?“ Nemohou udržet ženy v advokacii – žádný zatracený skleněný strop není. Právní profese se zoufale snaží udržet kvalifikované lidi, protože jich nemají dostatek. Dováží je odkudkoliv – zejména ženy, které jsou nejen dobrými právníky, ale které jsou také schopné vytvářet zakázky. To je jen jedno malé špinavé tajemství o rozdílu v mocenských strukturách mezi muži a ženami. Muži dělají téměř všechny nebezpečné práce, muži pracují venku, u mužů je mnohem pravděpodobnější než u žen, že se přestěhují. Takže když se podíváte, když rozeberete statistiky z hlediska rozdílu mzdy, když ztotožníte ostatní faktory, mladé ženy vydělávají více peněz než mladí muži. To celé o tom jak „ženy vydělají $0.70 pro každý dolar který vydělá muž“ je prostě lež. Muži provozované malé podnikání vydělává mnohem více peněz, než když  malé podníkání provozují ženy. Proč? Protože ženy začínají s malým podnikáním, když mají děti, když jsou doma, takže podníkají jen na částečný úvazek. Takže to je důvod, proč nevydělají tolik peněz. Nemá to nic do činění s předsudky, ale má to vše do činění s volbou. Takže tyto argumenty lidí o předsudcích nejsou ani na úrovni kmenové psychologie.
 
Učinili jsme neuvěřitelný pokrok, pokud jde o zajištění rovných podmínek a hodně z toho bylo dáno čistě kapitalistickou chamtivostí. Lidé v kapitalistických společnostech zoufale potřebují talent. Pokud se budou muset smířit s ženami a menšinami, obecně je budou snášet. Transformace se dějí tak rychle, že není nic, co by je mohlo ještě zrychlit. Všichni ječí ,předsudekʻ – je hlavní odůvodnění pro každé vysvětlení. Proč je společnost taková? Předsudek. Proč je to tak? Předsudek. Není v tom zapojené žádné myšlení, žádná multivariantní analýza. Je to trestuhodné. Warren Farrell napsal knihu Proč muži vydělávají více. Předtím než napsal svou knihu, pracoval pro Národní organizaci žen v New Yorku. On vlastně napsal tu knihu, alespoň v zásadě, pro své dcery, protože jim chtěl pomoci dosáhnout vyššího stavu. Udělal multivariantní analýzu. Šel a díval se a poznal víc. Zjistil, že muži dělají dobře placenou manuální práce, která je nebezpečná, je venku, dělají těžkou fyzickou práci. Pak jsou tu další další důvody. Samozřejmě že tam je diskriminace, ale ta činí možná deset procent rozptylu v úspěchu.
 
 
 
 



Proč jsou chytří lidé hloupí

Jonah Lehrer
Thenewyorker.com

[“Vím toho tolik, že nevím kde začít”] © James Stevenson

Zde je jednoduchá aritmetická otázka: pálka a míč stojí dolar a deset centů. Pálka stojí o dolar více než míč. Kolik stojí míč?

Drtivá většina lidí reaguje rychle a sebevědomě, a trvají na tom, že míč stojí deset centů. Tato odpověď je jak zřejmá, tak i nesprávná. (Správná odpověď je pět centů za míč a dolar a pět centů za pálku.)

Již více než pět desetiletí si Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny a profesor psychologie na Princetonu, klade otázky podobné této a analyzuje naše odpovědi. Jeho odzbrojujícně jednoduché experimenty zásadně změnily způsob, jakým uvažujeme o myšlení. Zatímco filozofové, ekonomové a sociální vědci celá staletí předpokládali, že lidské bytosti jsou racionální bytosti – rozum byl náš prométheovský dar – Kahneman a jeho vědecký partner, zesnulý Amos Tversky, prokázali, že nejsme zdaleka tak racionální, jak bysme chtěli věřit.

Když lidé čelí nejisté situaci, nevyhodnocují pečlivě informace, ani nevyhledávají relevantní statistiky. Místo toho jejich rozhodnutí závisí na dlouhém seznamu mentálních zkratek, které je často vedou k hloupým rozhodnutím. Tyto zkratky nejsou rychlejší způsob jak dělat matematiku, je to způsob, jak matematiku zcela přeskočit. Když je nám položena otázka o pálce a míčku, zapomeneme na naše lekce aritmetiky a místo toho přepneme na standardní odpověď, která vyžaduje nejmenší duševní úsilí.

Ačkoliv Kahneman je dnes široce uznáván jako jeden z nejvlivnějších psychologů dvacátého století, jeho práce byla celá léta zavrhována. Kahneman vzpomíná, jak se jeden významný americký filozof, poté co si vyslechnul o čem je jeho výzkum, rychle odvrátil a řekl: „Nemám zájem o psychologii hlouposti.“

Filozof to, jak se ukázalo, otočil. Nová studie v Žurnálu osobnosti a sociální psychologie [Journal of Personality and Social Psychology, pozn. překl.], vedená Richardem Westem na James Madison University a Keithem Stanovichem na University of Toronto, nasvědčuje, že inteligentnější lidé jsou v mnoha případech náchylnější k těmto chybám myšlení. I když předpokládáme, že inteligence funguje jako nárazník proti zaujatosti – to je důvod, proč si ti, kteří mají vyšší skóre ve výstupním testu na střední škole myslí, že jsou méně náchylní k těmto univerzálním chybám myšlení – může to být ve skutečnosti jemné prokletí.

West a jeho kolegové začali tím, že dali čtyři sta osmdesáti dvoum vysokoškolským studentům bakalářského programu dotazník, s řadou klasických problémů s předsudky. Zde je příklad:

Na jezeře je místo s lekníny. Každý den se jeho velikost zdvojnásobí. Pokud bude trvat 48 dní, než lekníny pokryjí celé jezero, jak dlouho bude trvat, aby lekníny pokryly polovinu jezera?

Vaše první reakce je pravděpodobně použít zkratku a vydělit konečnou odpověď na polovinu. To vám dá čtyřiadvacet dnů. Ale je to špatně. Správné řešení je čtyřicet sedm dnů.

West dále zadal hádanku, která měřila zranitelnost subjektu vůči něčemu, co se názývá „ukotvující předsudek“, který Kahneman a Tversky prokázali v sedmdesátých letech dvacátého století. Subjektů se nejprve dotázali, zda je nejvyšší sekvoje na světě vysoká více než X stop, kdy X bylo udáno v rozmezí od pětaosmdesáti do tisíc stop. Poté byli studenti požádáni, aby odhadli výšku nejvyšší sekvoje na světě. Studenti, kteří byli vystaveni nízké „kotvě“ – např. osmdesát pět stop – hádali, v průměru, že nejvyšší strom na světě má jen sto osmnáct stop. Pokud jim byla dána kotva, udávající délku tisíc stop, jejich odhady narostly sedminásobně.

Ale West a jeho kolegové neměli jen zájem znovu potvrdit známé předsudky lidské mysli. Spíše chtěli pochopit, jak tyto předsudky souvisejí s lidskou inteligencí. V důsledku toho proložili své testy předsudků různými kognitivními měřeními, včetně výstupního testu na střední škole a stupnice Potřeby poznání [v originálu Need for Cognition Scale, pozn. překl.], která měří „tendenci jednotlivce zapojovat se do a užívat si myšlení.“

Výsledky byly velmi znepokojivé. Za prvé, vědomí sama sebe nebylo nijak zvlášť užitečné: jak vědci poznamenali, „lidé, kteří si byli vědomi svých vlastních předsudků, nebyli schopni je lépe překonat.“ Toto zjištění by nepřekvapilo Kahnemana, který v knize Myšlení, rychlé a pomalé [odkaz na krátký přehled obsahu knihy v češtině, pozn. překl.] připouští, že jeho desetiletí trvající průkopnický výzkum, mu nepomohl výrazně zlepšit jeho vlastní duševní výkonnost. „Mé intuitivní myšlení je stejně náchylné k nadměrné sebedůvěře, extrémním předpovědím a plánovacímu klamu“ – tendence podceňovat, jak dlouho bude trvat dokončení úkolu – „jako bylo předtím, než jsem se pustil do studie těchto otázek,“ píše.

Možná náš nejnebezpečnější předsudek je, že přirozeně předpokládáme, že všichni ostatní jsou náchylnější k chybám myšlení, což je tendence známá jako „předsudkové slepé místo“. Tento „meta předsudek“ má kořeny v naší schopnosti všimnout si systematických chyb v rozhodování druhých – vynikáme v rozpoznávání chyb našich přátel – a neschopností rozpoznat ty samé chyby v sobě. I když předsudkové slepé místo samo o sobě není nový koncept, Westova poslední práce demonstruje, že to platí pro každý předsudek braný v úvahu, od ukotvení až po tzv. „důsledek rámcování“. V každém případě, lehce odpouštíme naší vlastní mysli, ale na mysl jiných lidí shlížíme nekompromisně.

A dostáváme se k zneklidňující pointě: zdá se, že inteligence vše ještě zhoršuje. Vědci dali studentům čtyři měřítka „kognitivní sofistikovanosti.“ Jak píší ve své zprávě, všechny čtyři měřítka vykazovaly pozitivní korelaci, „což znamená, že kognitivně sofistikovanější účastníci vykazovali větší předsudková slepá místa.“ Tento trend platil u mnoha konkrétních předsudků, což naznačuje, že inteligentnější lidé (alespoň měřeno podle skóre výstupního testu ze střední školy) a ti, u kterých je větší pravděpodobnost že začnou uvažovat, byli o něco náchylnější k běžným mentálním chybám. Vzdělání rovněž není spasitel; jak Kahneman a Shane Frederick poprvé zjistili před mnoha lety, více než padesát procent studentů na Harvardu, Princetonu a MIT odpovědělo nesprávně na otázku s pálkou a míčem.

Jaké je vysvětlení tohoto výsledku? Jedna provokativní hypotéza je, že předsudkové slepé místo vzniká z důvodu neshody mezi tím, jak hodnotíme ostatní a jak hodnotíme sami sebe. Například, když zvažujeme iracionální rozhodnutí cizince, jsme nuceni spoléhat se na informace chování; vidíme jejich předsudky zvenčí, což nám umožňuje zahlédnout jejich systematické chyby myšlení. Nicméně při posuzování našich vlastních špatných rozhodnutí, máme tendenci zapojovat se do složité introspekce. Zkoumáme naše motivace a hledáme relevantní důvody; naříkáme terapeutům o našich chybách a uvažujeme nad přesvědčeními, které nás svedly z cesty.

Problém s tímto introspektivním přístupem je ten, že hnací síly předsudků – základních příčin naší iracionality – jsou z velké části nevědomé, což znamená, že zůstávají neviditelné pro sebeanalýzu a nepropustné pro inteligenci. Introspekce může ve skutečnosti zhoršit chybu, oslepí nás vůči těm prvotním procesům, které jsou odpovědné za mnoho našich každodenních nedostatků. Vyprávíme výmluvné příběhy, ale tyto příběhy postrádají smysl. Čím více se snažíme poznat sami sebe, tím méně ve skutečnosti rozumíme.

 

Zdroj článku: The Psychology of Stupidity




Politická kognitivní disonance a psychologie měkkého otroctví

Gary Z. McGee
Waking Times
 
 

 

„Je-li veřejnost vystresovaná a zmatená, potom se velká lež prohlašovaná opakovaně a bez odporu, může stát uznávanou pravdou.“ ~ George Orwell

Pojem otroctví je jedním z těch konceptů, u kterého je tendence  bavit se o něm černobílým způsobem. Ale otroctví je vše, jen ne černobílé. Existuje mnoho odstínů šedi, které mají lidé tendenci opomíjet, obvykle z lhostejnosti, ale také z neznalosti nebo vyhýbání se myšlence tím, že se označkuje „prostě to tak je“. Bylo to vyhýbání v dobách tvrdého otroctví a je to vyhýbání i teď, v této době měkkého otroctví.
Jde o následující věc: tvrdé otroctví je neskrývané, je zjevné a očividné. Nic není skryté. Je velmi zřejmé kdo je otrok a kdo pán. Měkké otroctví, na druhé straně, je skryté. Není zjevné ani očividné. Vše je skryto za pohodlím, apatií, bezpečností, vymožeností, lhostejností a iluzí svobody. Není jasné kdo je otrok a kdo pán, což obvykle zakrývá nezdravá hierarchie, která vede k veřejné zmatenosti mezi autoritou založenou na strachu a autoritou základající se na svobodném a transparentním vedení, což může vést k politické kognitivní disonanci a ubohému postoji: „prostě to tak je.“
Dnešní domací otrok
 
„Historie se neopakuje, ale rýmuje se.“ ~ Mark Twain
 
Bohužel, současná doba pod vládou etatismu, se nese v duchu měkkého otroctví. Etatisté, žijící ve světě ovládaném národními státy a oklamáni iluzí svobody, se více podobají domácím otrokům z dob tvrdého otroctví, než-li svobodným lidským bytostem. Domácí otrok dneška je typický občan státu, který jen proplouvá, netušíc rozsah jeho vlastního otroctví. Jsou tak pohlceni „pravidly“ a „zákony“ země, že nejsou schopni vidět, jak skutečně zoufalá je jejich situace. A proti rozsahu, ve kterém jsou schopni vidět, zasáhne kognitivní disonance, aby potlačila nepříjemné informace a udržela tak pohromadě pohodlný pohled na svět. Až příliš typická kognitivní chyba „prostě to tak je“, je skutečně vysvobodí, aby nemuseli dělat žádné skutečné hluboké myšlení a zabalí je do teplé deky lhostejnosti.
 

Někdo by mohl říct, že jsem příliš přísný v posuzování systému, ale nejsem někdo, kdy by se držel zpátky. Kdybych žil v dobách tvrdého otroctví, rád si myslím, že bych prosadil svůj postoj a prohlásil otroctví za nemorální, spíše než vyhýbání se pod zbabělým klišé „prostě to tak je“. Stejně tak prosazuji svou, pokud jde o měkké otroctví moderní doby. Ať jdou lidi se svým delikátním cítěním k šípku!

Politická kognitivní disonance

„Pravda je odmítnutí berle.“ ~ Neznámý
 

Asi není nejistější arény pro kognitivní chybování, než aréna politiky, zejména pokud jde o občanskou nauku a psychologii moci. Je to tím, že lidské bytosti jsou pro mechanismy jejich vlastní kultury to, co jsou ryby pro vodu. Rozdíl? Lidé mohou myslet abstraktně. Ale taková myšlenka pronásleduje sama sebe, když dojde na kognitivní disonanci; do té míry, že nové poznatky, dokonce i vědomosti opírající se o pevné důkazy, jsou ignorovány v zájmu zachování pocitu pohodlí a bezpečnosti uvnitř kulturního prostředí. Zachování pohodlí a bezpečnosti v naší kultuře je v pořádku, pokud je tato kultura zdravá a není zkorumpovaná, ale když je nezdravá i zkažená, takové setrvávání se rovná ignoranství a jedinec má potom větší pravděpodobnost, že se stane obětí kognitivní disonance.Takže co máme dělat? Jak můžeme zabránit, aby z nás politická kognitivní disonance neudělala oběti? Začneme tím, že budeme o věcech pochybovat; o pravidlech, zákonech, kulturních normách, dokonce i o pravdě jak ji známe. Vyžaduje to setrvat v nepohodlí. Musíme být schopni sáhnout hluboko a zpochybňovat naše politické vnímání a zvažovat jej ve světle morálky, zdraví, svobody a lásky. Nesmíme se bát nepohodlí, a to i na úkor naší bezpečnosti. Sakra, dokonce i domácí otrok měl v době tvrdého otroctví „pohodlí“ a „bezpečnost“. A tudíž i nyní, občan žijící v éře měkkého otroctví, by měl zpochybňovat jak svoje pohodlí, tak i svoji bezpečnost.

Rozdíl mezi vůdcovstvím založeném na odvaze a autoritou založenou na strachu

„Můžeme mít demokracii, nebo můžeme mít velké bohatství soustředěné v rukou několika málo lidí, ale nemůžeme mít obojí.“ – Louis Brandeis, bývalý soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických
 

Ti, kteří mají odvahu být v nepohodlí, navzdory pohodlí a bezpečnosti státu, mají tendenci stát se vůdci, kteří zpochybňují autoritu. Lidé mají tendenci si myslet, že anarchie znamená žádná pravidla a tudíž žádní vůdci, ale opravdu to znamená žádní vládci a tudíž žádní páni. Samozřejmě stále existují pravidla. Ale ti, kteří mají odvahu zpochybňovat politiku jejich kultury si uvědomují, že tato pravidla jsou platná pouze tehdy, pokud jsou založena na přirozeném pořádku, zdraví, zlatém pravidle, zlaté střední cestě a principu neagrese. Jinak se tyranie a násilí stanou pravidlem, a slova Krišnamurtiho se stanou ještě palčivějšími: „Není žádným měřítkem zdraví být dobře přizpůsoben hluboce nemocné společnosti.“ V současném stavu trpíme pod rukou celosvětové autority, která je založena na strachu, díky nekontrolovatelnému přesahu národních států, které nám vládnou s pomocí zastaralých zákonů, které propagují kulturu měkkého otroctví, díky které jsou bohatí bohatší (mocní) a chudí chudší (bezmocní). A hle, naše měkké otroctví se stalo plutokracií, navzdory touze všech po svobodné demokracii.

Opravdoví vůdci zpochybňují autoritu. Vedení svobodného lidu musí být vskutku vedením založeným na odvaze, které má odvahu vymezit se proti autoritě založené na strachu. Není to jen svoboda, která visí na vlásku, ale budoucnost našeho druhu. Pokud nebudeme schopni dostat se přes tuto evoluční překážku etatismu a měkkého otroctví, pak jsme jako druh odsouzeni k zániku, a nejsme o nic lepší než ty nemyslící ryby nevědomy si vody, kterou dýchají.

 

 

Zdroj článku: Political cognitive dissonance and the psychology of soft slavery

 
 
 



Novoroční dopis světu od profesora Jordana Petersona

Jordan B. Peterson
JordanBPeterson.com
Překlad: redakce Na Severu
3.ledna 2017

Milý světe:

Dne 16. ledna budu mluvit se Samem Harrisem v jeho podcastovém vysílání, Probouzení se Samem Harrisem. Dr. Harris je jedním z takzvaných Nových ateistů, kterých jsou čtyři. Stejně jako ti zbývající tři Christopher Hitchens, Dan Dennett a Richard Dawkins – se kterým jsem, mimochodem, vždy chtěl obzvlášť diskutovat – Dr. Harris je chytrý chlapík a určitě si nestěžuji, že se místo Dawkinse setkám s ním. Takže si pečlivě připravuji mé argumenty (i když to dělám již celá léta). Konkrétní nápady, o které se s vámi dnes podělím, se mi honily hlavou od okamžiku, kdy jsem se, poněkud neklidně, dnes ráno probudil, takže jsem je diktoval svému synovi, a potom upravil.

Ústředním problémem lidských bytostí není náboženství, jak na tom Noví ateisté trvají. Je to tribalismus [kmenové uspořádání společnosti, pozn. překl.]. Víme to částečně proto, že šimpanzi, naši nejbližší biologičtí příbuzní, válčí, a to nemají náboženství, i když jsou tribalističtí. Tribalismus má také ústřední problém – a není to soutěžení, navzdory tendenci soutěže produkovat, alespoň dočasně, vítěze a poražené. Je to spolupráce, protože spolupráce je to, co nám umožňuje existovat jako ohraničeným skupinám. Skupina je dle definice kolektiv, který je kooperativně na něco zaměřený. Nemůže být zaměřena na nic, protože nic nemůže spojovat. Pouze rozděluje. Tudíž útoky na kolektivní záměr, kvůli jeho tendenci vytvářet tribalismus, pouze rozdělují. Politika identity, která vzniká, když je hlavní účel kritizován nadmíru ničivě, nevyhnutelně vytváří situaci popsanou v příběhu o Babylonské věži: každý se roztříští do primitivních kmenů a hovoří svým vlastním jazykem.

Jedna z alternativ k fragmentaci, je sjednocení pod praporem – kolektivním ideálem, cílem, nebo účelem. Problém se sjednocením pod praporem, jak postmodernisté, kteří protlačují politiku identity, správně zdůrazňují, je, že cenění si něčeho současně znamená znehodnocení jiné věci. Tudíž cenit si něco, je vylučující proces. Ale alternativou je bezhodnotovost, která je ekvivalentem nihilismu – a nihilismus nevytváří svobodu z vyloučení. Pouze z každého dělá vyloučené, a to je neúnosný stav, bezcílný, nejistý, chaotický, a plný pocitu úzkosti. Pokud taková nejistota dosáhne kritické úrovně, objeví se protireakce: nejprve nevědomá a poté kolektivně vyjádřená poptávka po vůdci, posedlém duchem totalitní jistoty, který slibuje především obnovení Pořádku. Tudíž společnost bez jednotícího principu osciluje, neukotvená, mezi nihilismem a totalitarismem.

Lidské bytosti zápasí s tímto problémem od samého počátku civilizace, kdy naše schopnost tvořit velké skupiny, pro všechny její výhody, začala také představovat novou hrozbu: hyper-nadvláda státu, kolektivu nebo účelu. Ale bez státu je jen fragmentace do menších skupin. Skupina sama tedy nemůže být odstraněna, protože, ať tak či onak, lidské bytosti jsou společenská zvířata, nikoliv samotáři jako žraloci nebo tygři. Jsme týmoví hráči, ale být v jednom týmu znamená nebýt v jiných. To znamená, že jakýkoliv daný tým vytlačuje, přehlíží a odcizuje ty, kteří nemohou hrát jeho hru, a je v konfliktu s jinými týmy.

Na západě se, s počátkem na Středním východě, před tisíci lety začala v kolektivní představivosti objevovat nová myšlenka (vyvíjet se není dostatečně silné slovo). Dala by se, podle Dawkinse, považovat za mem, ačkoliv je to příliš slabé slovo. Tato myšlenka, jejíž vývoj lze zpětně vysledovat od Egypta do Mezopotámie, předtím než zmizela v nezapsané historii, je ta o Božském jedinci. Tato starověká práce představivosti, je dramatická prezentace vznikající myšlenky, která je řešením, jak organizovat společenské bytí, bez podlehnutí nihilistické nejednotě, nebo falešné totalitní jistotě: skupina se musí sjednotit pod praporem Jednotlivce. Jednotlivec je zdrojem nové moudrosti, která aktualizuje zastaralé, nihilistické nebo totalitní pozůstatky a minulou slávu. Ať tak či onak, tato idea dosahuje svého vrcholu v křesťanství. Božský jedinec je mužský, protože ženskost není individuální: božské ženství je, místo toho, matka a dítě. Nicméně, charakteristickým znakem křesťanského předpokladu je, že k vykoupení jak mužů i žen, dojde prostřednictvím mužství, a to proto, že mužnost je individuální. Hlavní uvědomění – vyjádřené dramaticky; symbolicky – že podřízení skupiny ideálu Božského jedince, je odpovědí na paradox nihilismu a totalitarismu.

Božský jedinec je ten muž, kterého každý muž obdivuje a všechny ženy chtějí, aby jejich muži byli takovým mužem. Božský jedinec je ideál, a všechny odchylky od tohoto ideálu skupina trestá opovržením a nemilostí, a věrnost k němu, je odměněna pozorností a poctou. Božský jedinec není vítěz žádné individuální hry, ale hráč který hraje fér a proto je neustále zván ke hře. Božský jednotlivec je stavitel, údržbář a rozšiřovatel státu, ten, který jde odvážně tam, kam se dosud žádný člověk nevydal, a někdo, kdo věčně bdí nad vdovami a dětmi. Jeho síla přímé a upřímné komunikace je to, co identifikuje, projednává a vyřeší průběžně vznikající problémy lidské existence. On je Spasitel světa.

U žen není primárním obrazem Božský jedinec kvůli těžkému břemenu, které nesou při rozmnožování. Místo toho je to Božská matka a dítě. To ovšem neznamená, že muž je Božský jedinec a žena nikoliv, ačkoliv tato nejasnost je pochopitelná, vzhledem ke složitosti problému. Muži, stejně jako ženy, mají Božskou matku a dítě jako prvek své osobnosti. U mužů je však tak říkajíc v pozadí stejně, jako je Božský jednotlivec v pozadí psychiky žen. Muži, z nutnosti, hrají druhotnou roli v péči o děti. To jim dává volnost působit jako jednotlivci takovým způsobem, který byl pro ženy do dnešního dne téměř nemožný. Ztotožnění se s těmito obrazy je víra v ně. Víra není prohlášení souhlasu se souborem faktů, ale ochota něco vyjádřit, stát se něčím, vsadit svůj život na něco. Jak pro muže i pro ženy, to znamená dobrovolné přijetí odpovědnosti – odpovědnost za sebe sama, za rodinu a za stát. V této odpovědnosti, a nikoliv v právech, spočívá samotný Význam – význam, který činí život snesitelným.

Společnosti, které odmítají uznat oba dva prvky, tímto odsuzují své obyvatele k neúčelnosti, neštěstí, sterilitě, a již zmiňovanému nebezpečí nihilistické nejednoty a falešné, tísnivé totalitní jistotě. Význam v odpovědnosti je nezbytný smysl života, který slouží jako protiváha k jeho děsivé křehkosti a nejistotě.

Lidé se musí sjednotit pod praporem nikoliv jejich skupiny ani nicoty, ale jednotlivce. Je to brilantní, a ve své podstatě paradoxní, řešení jak problémů nihilistické nicoty, tak i přespříliš rigidní skupinové identity. Je to vědomí jednotlivce, které transformuje chaos potenciálu do obyvatelného kosmu, tak jak na tom největší příběhy o počátku opakovaně trvají. A je to to samé vědomí které povstane, rebelující a odhalující, aby rozebralo patologický a příliš rigidní pořádek tohoto kosmu, který se stal starým, nemohoucím, záměrně slepým a zkorumpovaným. Je to to vědomí, které je obrazem božím. Přebývá v každé ztělesněné lidské formě. Fakt jeho existence je důvod, proč sám Zákon země, musí být vázán definitivním respektem vůči jednotlivci, bez ohledu na jeho nebo její hříchy a zločiny.

Je to vědomí, ne objektivní materiální substrát Bytí, které by mělo být považováno za skutečnou realitu. Neexistuje žádný zjevný důvod, proč by mrtvé hmotě, mělo být nad živým duchem dáno ontologické prvenství. Ačkoliv se takto vytvořil ohromný nárůst lidské technologické síly, tato síla byla zanechána v rukách stále rozčarovanějšího obyvatelstva, a to představuje smrtelné nebezpečí. Taková moc musí být ovládána těmi, kteří skutečně a dobrovolně přijali odpovědnost Bytí, jinak to bude mít fatální následky.

Západ je již dlouho civilizovaným ztělesněním myšlenky božského jednotlivce, který dělá přesně to. To je to, co dobrovolné zvedání kříže utrpení symbolicky představuje. Západ, navzdory všem chybám, které jsou různorodé, proto sloužil jako zářící maják naděje pro ty, kteří byli předurčeni obývat místa, která jsou příliš chaotická, nebo příliš rigidní na to, aby je lidský duch toleroval. Západ je ale ve vážném nebezpečí, že ztratí svou cestu. Negativní důsledky z toho lze jen stěží zveličit.

Důkladný pohled na historii 20. století ukazuje, jako nic jiného nemůže, hrůzy, které doprovázejí ztrátu víry v myšlenku jedince. Je to jen jednotlivec, který nakonec trpí. Skupina netrpí – jen ti, kteří ji tvoří. Tudíž, realita jednotlivce musí být považována za primární, pokud bude utrpení bráno vážně. Bez podobného zřetele nemůže existovat motivace ke snížení utrpení, a tudíž, žádná úleva. Místo toho vytváření individuálního utrpení může, bylo a bude opět racionalizováno a zdůvodňováno jeho údajnými výhodami pro budoucnost a skupinu. Účinná antikoncepce vznikla jako jeden z důsledků našeho silného technologického materialismu. To bylo doprovázeno vzestupem států, které jsou dostatečně civilizované, aby ženy, které je obývají, mohly v bezpečí chodit bez doprovodu po ulicích. My zatím nevíme, jak vyvážit příležitosti tímto se nabízející, pro rozšířenou ženskou individualitu, s věčnou nutností aby žena sloužila jako Matka Božského jedince. Rozdělování naší civilizace do polarizovaných ideologických táborů ženské skupinové identity a mužské skupinové identity rozhodně není odpověď. Musíme být, jak muži tak ženy, upřímní o tom, co opravdu chceme jako jednotlivci, a vyřešit to. Bezesporu víme, že společnosti které emancipují své ženy, jsou mnohem produktivnější a klidnější, a že vztah je neformální. Tudíž otázkou není jestli, ale jak.

Ale taková emancipace klade dvojí zátěž na nyní více autonomní ženu, která musí balancovat projev potenciálu svého individuálního ducha, s nutností touhy plodit i vychovávat příští generaci lidstva. Aby muži mohli žít se svobodnými ženami, a získat výhody jejich svobody a sofistikovanosti, musí proto vynést na světlo jejich zastíněné psychické ztotožnění s Božskou matkou a dítětem, aniž by v tomto procesu ztratili svou Božskou individualitu. Musí vědomě, dobrovolně, záměrně a strategicky přijmout svou odpovědnost za vztah mezi autonomní ženskou společností, podporou, láskou a odpovědnosti vytvořit příští generace. To znamená odmítnutí, mimo jiné, nelegitimní myšlenky příležitostného sexuálního uspokojení. Sex je buď impulzivní, krátkodobé ukojení panovačného biologického impulzu, nebo spojení dvou vědomých duší, které přebírají odpovědnost za to, co dělají. První z nich neodpovídá požadavkům vyspělé civilizace, která v prvé řadě vyžaduje přijetí zodpovědnosti pro své zachování, udržování a rozšiřování. Z tohoto důvodu sexuální interakce mezi mladými muži a ženami – například na univerzitách – stále více a nevyhnutelně spadají pod drsnou a tyranskou regulaci státu.

My na západě také zavíráme naše skvělé katedrály – ty úžasné, monumentální zhmotnění myšlenky Božského jedince, na kterých je naše civilizace založená. Není to pouhá praktická, materiální, záležitost: týká se to symbolického a ideového procesu, jehož význam nelze přecenit. Bez této ústřední myšlenky se rozpustíme a budeme ztraceni. Je na čase, aby si každý z nás vědomě uvědomil, na čem velké symbolické příběhy z minulosti trvají: že všichni jsme synové a dcery božského Logos, samotného vědomí – nositelé jeho světla – a že musíme jednat v souladu s touto velkou ústřední skutečností, pro případ že nastane boží dopuštění. To znamená, především, mluvit pravdu a starat se o sebe, počínaje na úrovni jednotlivce a pokračovat dál, do širších koutů samotné společnosti. Alternativou, jak na tom ty zmiňované příběhy také vždy trvaly, je trvalejší reprezentace hororu, jehož projevení jsme již viděli v několika formách, v tom posledním krvavém, hrozném, století.

Je třeba se probudit, jak individuální muž tak žena, a je třeba to udělat teď. Každý z nás musí vzít svět na svá ramena, v míře které jsme schopni, a přijmout individuální zodpovědnost za hrůzy a utrpení, které existence obnáší. V tom najdeme Smysl, bez kterého je život pouze utrpení, které plodí nejprve rozhořčení a pak touhu po pomstě a zkáze. Musíme převzít zodpovědnost namísto neustálého trvání na našich právech. Musíme se stát dospělými, namísto starých dětí. Musíme říkat pravdu. Potřebujeme propojení spravedlnosti a soucitu; ne posuzování a lítosti, které drtí a pohlcují.

Takže, v nadcházejícím roce ze sebe udělejte lepšího člověka. Opravte co můžete a co byste měli opravit. Začněte hned. To něco, co je přímo před vámi, co se domáhá opravy, volá vaše svědomí, abyste tomu věnovali vaše nápravná úsilí, jakkoliv primitivní budou. Začněte s málem. Jak budete postupně zvládat proces, můžete bezpečně a kompetentně rozšířit svůj dosah. Potom budete schopni opravit větší věci, namísto toho, abyste je ještě zhoršovali v aroganci vaší neznalosti. Pokud tak učiníte, bude méně nesmyslného a zbytečného utrpení, a svět, se všemi jeho nedostateky a závadami, bude lepším místem.

Dokud nebudeme schopni si představit něco lepší než toto, je to dostatečný Smysl a Účel.

Šťastný Nový Rok a vše nejlepší vám všem.

SOTT.net archiv: My New Year’s Letter to the World




Transmarginální inhibice

Laura Knight-Jadczyk
Sott.net


Páni! Už to jsou skoro tři týdny, co jsem něco napsala na mém blogu nebo SOTTu! Jak ten čas letí! Ale to neznamená, že jsem nic nepsala, právě naopak. Nejenže pracuji na výzkumu pro moji další knihu, „Mojžíšovy rohy“, ale zároveň jsem pracovala na našem projektu Cassiopedia. Po dokončení posledního hesla o Transmarginální inhibici, kterou zkoumal Ivan Pavlov, jsem došla k závěru, že je to dostatečně důležité téma, abych mu věnovala větší pozornost.

 

Pavlov prokázal, že když transmarginální inhibice začala převládat, projevil se stav podobný hysterii. Ve stavech strachu a vzrušení běžně rozumní lidé přijmou ty nejnepravděpodobnější návrhy.

Myslím si, že až si přečtete tyto informace, budete se mnou souhlasit, že se jedná o proces, který je již velmi dlouho používán na světovou veřejnost, s vrcholem vyvolávání stresu během 11. září 2001. Dále pochopíte, proč bylo možné oklamat takový velký počet lidí.  (Mimochodem podrobné informace tohoto druhu na podobná témata na Wikipedii nenajdete!)

Transmarginální inhibice

Transmarginální inhibice, nebo TMI, je reakce organismu na ohromující podněty. Je ironií, že populární zkratka TMI [too much information, pozn. překl.] znamená příliš mnoho informací, což může být častým prvkem transmarginální inhibice v dnešní kultuře.

Výzkum

Ivan Pavlov popsal podrobnosti TMI ve své práci o podmiňování zvířat prostřednictvím různých podnětů, včetně bolesti. (Není pravda, jak se často uvádí, že veškerá Pavlovova práce byla o vyvolávání reakcí na bolest.)

Pavlov zjistil, že se úroveň tolerance organizmu na různé podněty významně lišila a odvíjela se podle zásadních rozdílů v temperamentu. Poznamenal, „že nejzákladnější zděděný rozdíl mezi lidmi  e, jak rychle dosáhli tohoto bodu kolapsu a že ti, kteří rychle kolabují, mají zásadně rozdílný typ nervové soustavy.“ [1] To ho vedlo k zaměření větší pozornosti na nutnost klasifikovat subjekty podle jejich zděděné konstituce předtím, než došlo k aplikování experimentálního podmiňování. Nejen že psi reagovali na podmiňování rozdílně na základě jejich temperamentu – když se pes pod tlakem zhroutil, jeho léčba závisela na jeho konstitučním typu. Pavlov například potvrdil, že sedativa byla velmi užitečná při obnově stability nervů u psa, který byl zlomen, ale jeden typ může vyžadovat 5 až 8 krát více léků, než je třeba u jiného typu, i když tělesná hmotnost byla naprosto shodná.

Čtyři temperamenty

Pavlov byl přesvědčen, na základě empirických důkazů nashromážděných během více než třicetiletého výzkumu, o myšlence čtyř základních temperamentů. Poznamenal, že se tyto temperamenty značně přiblížují k typologii podle Hippokrata. I když se u Pavlovových psů objevovaly různé směsi základních temperamentních vzorců, mohly být takto rozlišeny namísto vytváření nové kategorie.

První typ odpovídal Hippocratově typu „cholerik“, který Pavlov nazval „silně vzrušivý.“ Druhý typ „sangvinik“, který Pavlov nazval „živý“, se vztahoval na psy s vyváženějším temperamentem. Normální reakce na navozené stresy nebo konfliktní situace u těchto dvou typů,  spočívaly ve zvýšeném vzrušení a agresivnějším chování, ale zde veškerá podobnost končila. „Silně vzrušivý“, nebo cholerický typ, byl tak divoký, že se zcela vymkl kontrole, na rozdíl od „sangvinického“ typu, který se nadále chovat účelně a s řízenými reakcemi. Flegmatický typ Pavlov nazval „vyrovnaný, poklidný“, a melancholik byl nazýván „slabý inhibiční“ typ. U těchto dvou typů se navozené stresy a konfliktní situace setkaly s větší pasivitou, neboli „inhibicí“, spíše než s agresí. U „slabého inhibičního“ typu, neboli melancholika, bylo jeho konstituční tendencí reagovat na obavy a konflikty pasivitou a vyhýbání se napětí. Jakýkoliv silný experimentální stres, uvalený na nervový systém takového psa, měl za následek navození stavu mozkové inhibice a „ochrnutí strachem.“

Pavlov zjistil, že pokud jsou ostatní tři typy vystaveny většímu tlaku, který nejsou schopny zvládnout běžnými prostředky, také se nakonec dostanou do stavu mozkové inhibice podobné stavu, do kterého se velmi rychle dostal melancholický/slabý inhibiční typ. Považoval to za ochranný mechanizmus, který je obvykle využívaný mozkem v případě, když je tlačen za hranici odolnosti. „Slabýinhibiční“ typ byl výjimkou mezi ostatními třemi typy: tento druh psa přešel do stavu inhibice chránící mozek mnohem rychleji a v průběhu reagování na menší stresy. Důležitým zjištěním bylo, samozřejmě, že čtyři základní povahy reagovaly odlišně na různé úrovně stresu a to jak před, během a po experimentech, kdy nejdůležitějším údajem je, že slabý inhibiční typ byl obzvlášť citlivý.

Pokud jde o slabý inhibiční typ, Pavlov vypozoroval že ačkoliv je základní temperamentní vzor dědičný, každý pes byl od narození podmíněn různorodými vlivy životního prostředí, které mohou vytvářet dlouhodobé inhibiční vzorce chování během určitých stresů. Z tohoto důvodu bude konečný vzorec chování jakéhokoliv daného psa záviset jak na jeho vlastní konstituci, stejně jako na specifických vzorcích chování, navozených předchozími stresy ze životního prostředí. [2]

Ultrahraniční reakce

Později když Pavlov začal experimentálně uplatňoval své objevy o psech na lidskou psychologii, opatrně zaznamenával co se stalo, když byla vyšší nervová soustava psa zatížena nad hranici normální reakce a porovnával tyto stavy ke klinickým zprávám o různých druzích duševních zhroucení u lidí. Zjistil, že závažnější a delší stresy mohly být aplikovány na psy typu „živý“ nebo „vyrovnaný poklidný“, aniž by došlo k jejich zhroucení, než u typů „silně vzrušivý“ a slabý inhibiční“.

Pavlov byl přesvědčen, že tato „ultrahraniční reakce“, kterou nazval transmarginální inhibice, je ochranný mechanizmus mozku. Když k němu došlo, znamenalo to, že mozek neměl žádný jiný prostředek, jak se vyhnout fyzickému poškození v důsledku únavy a nervového stresu. Zjistil, že je schopen určit stupeň ochranné inhibice u libovolného psa v libovolném okamžiku, s pomocí využití podmíněného reflexního protokolu slinné žlázy. I když se zdálo, že je pes po vizuální kontrole normální, podle množství vylučovaných slin mohl určit, co se děje v mozku psa, tedy zda-li byla inhibiční odpověď iniciována a do jaké fáze se vyvinula.

Záplavy a vymývání mozků

Náhodná událost údajně vedla k některým z pokročilejších Pavlovových experimentů navozené TMI. V roce 1924 došlo v Leningradě k povodni. Pavlov před touto povodní podmínil celou skupinu psů, která byla uvězněna v klecích zatímco voda v laboratoři neustále stoupala. Psi plavali vyděšeni a za každou cenu se snažili udržet hlavu nad vodou, když tu v posledním možném okamžiku dorazil laborant, který je vytáhl z vody a ven z klecových dveří do bezpečí.Tato událost byla pro psy extrémně děsivá. Někteří z nich přešli ze stavu akutního vzrušení, do hluboké transmarginální ochranné inhibice. Když Pavlov některé z nich brzy poté otestoval tak zjistil, že všechny nedávno implantované podmíněné reflexy zmizely. Další psi, kteří prošli tímto utrpením, nebyli ovlivněni. Pavlov si uvědomil, že u psů jejichž podmínění bylo vymazáno hrůzou, došlo k dalšímu stupni inhibiční aktivity, která byla schopná zcela vymazat veškerý mentální základ. Většina psů, která dosáhla této fáze „vymývání mozků“, mohla mít později své staré podmíněné chování obnoveno, ale vyžadovalo to měsíce trpělivé práce. Byli fakticky „znovuzrozeni“. Pokud Pavlov umožnil, aby pramínek vody protékal pod dveřmi laboratoře, všichni psi byli vůči tomu citliví a ovlivněni tímto výjevem; ale ze všeho nejvíc ti psi, kteří byli „vymyti“ povodní.I přesto že se někteří ze psů bránili celkovému zhroucení, Pavlov byl přesvědčen, že pokud jsou „řádně aplikovány“ příslušné stresy, bylo možné navodit zhroucení u každého z nich. Pavlov na konci svého života řekl americkému fyziologovi, že jej pozorování uskutečněná při této příležitosti přesvědčila, že každý pes má svůj „bod zlomu“. [3]

Čtyři hlavní typy stresu

Mezi nejvýznamnější Pavlovovy objevy patří to, co se může stát podmíněnému chování, když je mozek psa vytlačen stresem a konfliktem za „ultrahraniční“ limit mimo jeho obvyklou reakční kapacitu. Byl schopen navodit něco, co nazval „trhlinou ve vyšší nervové činnosti“, pomocí využití čtyř hlavních typů vnucených stresů.1) První typ stresu byl pouze nárůst intenzity signálu, na  který byl pes původně podmíněn. Pokud byl postupně zvýšen, v určitém bodě, když byl signál příliš silný pro jeho systém, se pes začal hroutit.

2) Druhý způsob jak dosáhnout ultrahraniční události, bylo prodloužit dobu mezi vydáním signálu a dodáním potravy. Pokud byl pes podmíněn dostat potravu pět sekund po varovném signálu a tato doba byla poté prodloužena, známky neklidu a abnormálního chování začaly být patrné u méně stabilních psů. Pavlov zjistil, že mozky psů se bouřily proti jakékoliv neobvykle dlouhé době čekání ve stresu. Zhroucení nastalo, když pes musel buď vyvíjet velmi silnou, nebo velmi dlouhodobou inhibici. (Pro lidi je vleklé čekání, zatímco jsou ve stresu, také vysilující: horší než samotná událost, která vyvolává úzkost.)

3) Třetí způsob jak vyvolat zhroucení, bylo anomáliemi v podmiňovacím signálu. Pokud byly po sobě vydány pozitivní a negativní signály (ano, ne, ano, ne, atd.), hladový pes si nebyl jistý, co se bude dít dál a to narušilo normální nervovou stabilitu. To samé platí o lidech.

4) Čtvrtý způsob jak navodit zhroucení u psa, bylo nějakým způsobem destabilizovat jeho fyzickou kondici a to buď vystavením dlouhé pracovní době, navozením zažívacích poruch, horečkou, narušením rovnováhy žláz, operací, atd.

V případě, že by se prvním třem metodám  nepodařilo vyvolat zhroucení u určitého psa, bylo možné toho dosáhnou za použití stejných stresů, které nezafungovaly, ale pouze po zahájení čtvrtého protokolu: fyzická destabilizace. Pavlov rovněž zjistil, že po fyzické destabilizaci může dojít ke zhroucení i u povahově stabilních psů a také, že každý nový vzorec chování, který se poté vyskytne, se může stát pevnou součástí osobnosti psa, i dlouho poté co dojde k zotavení z vysilující zkušenosti.

U typu psa se slabou inhibicí, mohou být nové neurotické vzory, implantované za takovýchto podmínek, často snadno odstraněny pouhými dávkami sedativ. Ale u klidných a živých typů – které často bylo třeba chirurgicky kastrovat, aby se dostatečně fyzicky oslabily a mohlo dojít ke zhroucení – Pavlov objevil, že nově implantovaný vzor byl velmi často neodstranitelný poté, co se  pes zotavil. Pavlov se domníval, že je to důsledek přirozené houževnatosti nervového systému tohoto typu psů. Nová chování bylo obtížné implantovat bez navození dočasného oslabení a následně se zdály být tak silnou součástí „tvrdohlavé povahy“ psa jako starý vzor.

Jak Pavlov poznamenal, tolerance vůči stimulaci se mezi jednotlivci značně liší. Vysoce citlivé osoby mohou být přestimulovány vysokou hlasitostí v kině, nebo zmatkem v pozadí při velkém společenském setkání. Pro ostatní jedince budou ty samé podněty na ideální stimulační úrovni, nebo dokonce i nedostatečně stimulační.

Tři fáze TMI

Pavlov zjistil, že schopnost psa odolávat těžkému stresu závisí nejen na typu, ale i jeho fyzické kondici. Jakmile bylo dosaženo ultrahranice a navozena mozková inhibice, začnou se v mozku psa dít  velmi podivné věci. Tyto změny bylo možno měřit s jistou mírou přesnosti (podle množství vylučovaných slin) a, na rozdíl od lidských bytostí, nebyly upraveny subjektivním zkreslením. To znamená, že nedošlo k tomu, že se pes snažil bagatelizovat či racionalizovat své neobvyklé chování jako to dělají lidé. Pavlov popsal tři odlišné a postupné fáze „ultrahraniční“ inhibice.

1) Ekvivalentní fáze kortikální mozkové činnosti. V této fázi všechny podněty, bez ohledu na sílu, vedly pouze k produkci stejného množství slin. U člověka je podobný jev pozorován, když jsou normální osoby ve stavu extrémní únavy; hlásí, že je jen velmi malý rozdíl mezi jejich emocionální reakcí buď na triviální nebo důležité zážitky. Mohou prohlásit: „jsem příliš unavený a je mi to jedno.“

2) Paradoxní fáze. Jsou-li aplikovány ještě silnější stresy (a může to být bolest nebo jakýkoliv jiný psychický, fyzický nebo emocionální stres), potom ekvivalentmí fáze přejde do paradoxní fáze. V tomto stavu mohou slabé stimuli vyvolat silnější reakci než silné. Důvodem je, že silné stimuli pouze zvýší stav ochranné inhibice, zatímco slabé stimuli mohou stále vytvořit pozitivní reakce. Když je člověk v této fázi, jeho chování se může změnit takovým způsobem, který se zdá pro vnějšího pozorovatele zcela iracionální.

3) Ultra-paradoxní fáze. Ve třetí fázi se pozitivní podmíněné reakce náhle obrátí na negativní a negativní reakce na pozitivní. Pes (nebo osoba) může náhle zjistit, že se jim líbí to, co dříve nenáviděli a nenávidí to, co kdysi milovali. V této fázi je reakce organismu zcela odporující si jeho předchozímu podmínění.

Další výzkum o těchto fázích byl proveden Williamem Sargantem v jeho výzkumu na otřesených vojácích.

Význam pro lidskou psychologii

Lidé jsou hodně podobní Pavlovovým psům …
Tento poslední objev má velký význam pro pochopení podobných změn v chování u lidí. Ke konci dlouhého období, způsobeného nějakým druhem oslabení, je známo, že lidé s velmi silným charakterem učinili dramatickou změnu ve své víře a/nebo přesvědčení. Poté, co se zotaví, platí u nich, že zůstali věrní své nové víře po zbytek svého života. Existuje mnoho anamnéz lidí, kteří zažijí různé typy konverzí – náboženské, politické, atd. – v dobách války, uvěznění, nebo poté, co prodělali déletrvající děsivý zážitek, jako je ztroskotání lodi, pád letadla, atd.

Značná část lidského chování je výsledkem podmíněných vzorců reakcí, které se začínají tvořit v kojeneckém věku a dětství. Tyto modely reakcí na realitu mohou přetrvávat téměř beze změny, ale obecně platí že zdravý  dospělý člověk se naučil přizpůsobit své programy změnám ve svém prostředí. Jiné lidské reakce pocházejí ze studia a učení; například řízení auta. Naučit se řídit a být schopen se vypořádat s provozem, vyžaduje na začátku velkou pozornost. Později je to více automatické a řidič může navigovat v náročném městském provozu zatímco mluví, jí, nebo dělá libovolný počet dalších aktivit. „Řízení“ se stalo automatickým programem. Ale v případě, že řidič vycestuje do země, kde je malý provoz, je schopen se přizpůsobit měnícím se podmínkám a dělá to automaticky.

Je to tak, že mozek organizmu je nucen stavět stále více komplikovanější stavby struktury jak pozitivních, tak i negativních podmíněných reakcí – vzorce chování – na měnící se podmínky prostředí. Pavlov ukázal, že nervový systém psa byl schopen vytvořit výjimečné automatické rozlišovací schopnosti. U psa bylo možné vyvolat slinění v reakci na tón s kmitem přesně 500 kmitů za minutu, a ne 490 nebo 510.

Negativní podmíněné reakce, jako je například hněv nebo „boj nebo útěk“, jsou v civilizovaných společnostech obecně pod kontrolou, i když je občas nutné je aktivovat při reakci na změny v životním prostředí, jako je ohrožení nebo mimořádná událost kdy jde o život.

Emocionální postoje a reakční vzory jsou u lidské bytosti také podmíněné, i když to většina lidí nerada přiznává. Jako děti se učíme cítit přitažlivost nebo odpor k určitým věcem, lidem, událostem, a tak dále. Slova jako „katolík“ nebo „komunista“ mohou okamžitě vyvolat emocionální reakce, které nemají žádné spojení se skutečností nebo fakty, ale které jsou jednoduše naprogramované postoje, získané podmíněním v rámci rodiny a společnosti.

Použití v ovládání mysli

Práce Ivana Pavlova byla shledána sovětským totalitním režimem jako velmi užitečná při prosazování jejich politické taktiky indoktrinace. Jako důkaz této skutečnosti je zaznamenáno, že v červenci r. 1950 byla v Rusku vydána lékařská směrnice na přeorientování celé sovětské medicíny podél pavlovské linie. [4] Vznik této směrnice je zřejmě zapříčiněn velmi působivými výsledky, které byly docíleny použitím Pavlovových principů.

Pavlovova práce podle všeho silně ovlivnila techniky pro „vyvolání přiznání“ používané v Rusku a Číně, vymývání mozků a vyvolání politických konverzí. Tento výzkum byl patrně prováděn v USA tajnými službami, které mají zájem „vyvrátit“ a marginalizovat podobné informace. Většina Pavlovových objevů použitelných pro ovládání mysli, je uvedena v sérii pozdějších Pavlovových přednášek, přeložených Horsley Ganttem vydaných ve Velké Británii a ve Spojených státech v roce 1941 pod názvem „Podmíněné reflexy a psychiatrie.“ [5] Kniha profesora Y.P. Frolova o těchto experimentech, „Pavlov a jeho škola” [6], byla také přeložena do angličtiny. V pozdějších knihách bylo jen málo nebo vůbec žádné odkazy na většinu důležitých Pavlovových objevů ve směru ovládání mysli. MUDr Joseph Wortis ve své studii „Sovětská psychiatrie“, která byla vydána ve Spojených státech v roce 1950 [7], výslovně zdůraznil důležitost Pavlovových experimentů v psychiatrii, ale poskytl velmi málo podrobností o poslední fázi této práce, která se zabývala ovládáním mysli. Jiné knihy obsahují mnoho detailů o Pavlovově rané experimentální práci, ale téměř nic z jeho pozdější práce vztahující se k ovládání mysli a vymývání mozků.

Pavlov prokázal, že když transmarginální inhibice začala ovládat psa, projevil se stav podobný hysterii u člověka. Aplikace těchto nálezů na lidskou psychologii naznačují, že aby „konverze“ byla účinná, je třeba pracovat na emocích, dokud on/ona nedosáhne abnormálního stav strachu, hněvu a exaltace. Je-li tento stav zachován nebo zesílen různými libovolnými prostředky, výsledkem bude hysterie. Ve stavu hysterie je člověk abnormálně ovlivnitelný a vlivy z jeho prostředí můžou způsobit, že jeden soubor vzorců chování bude nahrazen jiným, aniž by bylo zapotřebí přesvědčivé indoktrinace. Ve stavech strachu a vzrušení přijmou běžně rozumní lidé ty nejnepravděpodobnější návrhy.

Společenské důsledky

Způsob kterým TMI působí na jedince je poměrně jasný; co je však méně jasné je způsob, jakým hysterie ovlivňuje větší skupiny a dokonce i přechod do makro-měřítka. Nicméně vědečtí pozorovatelé americké společnosti od 11. září 2001 často poukazují na to, že události toho dne byly klasickým příkladem navození transmarginální inhibice u veřejnosti, za účelem jejich podmínění, aby přijala zničení demokratické vlády v USA.

 

Prameny

Frolov, Y.P. (1938). Pavlov and His School. [Pavlov a jeho škola] Trans. by C.P. Dutt. Kegan Paul, Trench, Trubner, London.

Babkin, B.P. (1951) Pavlov. A Biography. [Biografie] Gollancz, London.

Asratyan, E.A. (1953) I.P. Pavlov: His Life and Work (English translation) [I.P. Pavlov: jeho život a dílo (anglický překlad)] Foreign Languages Publishing House, Moscow.

Boakes, R. A. (1984). From Darwin to behaviourism. [Od Darwina k bahaviorismu] Cambridge: Cambridge University Press.

Firkin, B. G.; & Whitworth, J. A. (1987). Dictionary of Medical Eponyms. [Slovník medicínských eponym] Parthenon Publishing. ISBN 1-85070-333-7

Pavlov, I. P. (1927). Conditioned Reflexes: An Investigation of the Physiological Activity of the Cerebral Cortex (translated by G. V. Anrep). [Podmíněné relexy: zkoumání fyziologické aktivity mozkové kůry] London: Oxford University Press.

Todes, D. P. (1997). “Pavlov’s Physiological Factory,” [Pavlovova fyziologická továrna] Isis. Vol. 88. The History of Science Society, p. 205-246.

Externí odkazy